Vyčítat Karlu Gottovi, že nebyl víc „disident“, je pokrytectví nejhrubšího zrna…

Je příznačné, že mnozí z těch, kdo dnes myjí hlavu Karlu Gottovi, na něj nemohou přes jeho zpěv, ten byl dokonalý, tak si hledají zástupné hole, kterými do něj tepou…

.

Asi nejmarkantněji je to znát v hlasech, které volají po tom, že Karel Gott byl v dobách normalizace „málo“ disident. Hlavně na něj tahají antichartu, kterou tehdy podepsal – stejně, jako desítky a stovky jiných (i umělců…) v té době, kdepak asi dnes jsou…?

Karel Gott byl bytostně spjatý se svou prací – se zpěvem. Věděl, že to, a jen to, chce v životě dělat, že kdyby to dělat nemohl, byl by to jeho konec. Dělal svou práci stejně, jako ji dělali miliony jiných v té době, miliony jiných, kteří také necítili potřebu scházet se někde pokoutně v konspiračních bytech, kde si hráli divadlo, nebo sepisovali články pro Hlas Ameriky, či pro Svobodnou Evropu.

Že Karel Gott podepsal antichartu? Ano, byl k tomu jednoduše přinucen. V zákonitostech té doby musel být. Byl vidět, stál „na bedně“ každý den, proto se není čemu divit, že mu soudruzi nedali na vybranou. Pokud tedy chtěl dál dělat svou práci, protože jinou dělat nechtěl. Já ani na okamžik nepochybuju, že vnitřně s antichartou nesouhlasil, ale věděl, že ji podepsat musí.

Naproti Karlu Gottovi jsou dnes stavěni jiní, kteří se tehdy rozhodli jinak, kteří nepodlehli tomu tlaku. Ano, i tací byli a jsou, mnozí z nich to zaplatili vlastní kariérou, mnohdy doslova zpackaným životem. Byla to ale jejich volba, zrovna tak, jako byla volba Karla Gotta, naložit se svým životem jinak.

Ono totiž nikdo z nás, pokud nefunguje reinkarnace, žádnou druhou šanci na další život nedostane, kdo má tedy právo druhému vyčítat, že svůj život chce prožít tak, jak ho to baví, jak chce a jak nejlépe umí…?

Den po smrti pana Gotta jsem viděl v televizi záznam rozhovoru s ním, kde mluvil o tom, jak ho jednou v době po Sametu slovně napadl nějaký muž kdesi v zákulisí před jeho vystoupením. Ten muž mu vyčetl jeho údajné přisluhovačství minulému režimu, to, že se nestyděl zpívat/pracovat pro bolševický režim.

Pan Gott mu podle svých slov odpověděl otázkou, která podle mého naprosto trefně shrnuje jeho údajné podlézání komunistickému režimu. Zeptal se ho, čím se v době normalizace živil on, ten jeho kritik. Ten pán mu na to odpověděl, že už tehdy byl osvětlovačem, že svítil i na Gottových koncertech.

A pan Gott mu položil druhou otázku, které sedla, jako dlaň na drzou tvář. Tu otázku by si měli asi dnes položit všichni, nebo alespoň většina jeho kritiků stran jeho působení v době normalizace.

Zeptal se ho - „ … a proč jste tedy tehdy, když jste na mě svítil, nezhasnul…?“

.