Vepřožravci všech zemí – spojte se!

Jak se vypořádat s útokem lovců otroků, co nemají rádi prasátka? K čemu jsou ještě dobrá tyrkysová tanga po Monice Bossi? Opravdu došlo na ostrově VIPů ke vzpouře…?

Po starém dnu začal nový den...

Sotva vyšlo slunce z modrých vod Karibiku, vytratil se Robert Foch potají z chýše a zamířil na místo svých ranních modliteb – ke kameni ve tvaru hlavy muže s bradavicí nad horním rtem. Ten den měl obzvláště důležitý úkol, chtěl totiž u paty onoho balvanu vytvořit úkryt (prostě se prohrabat druhou a třetí bradou Moudrého Pastýře) pro vzácnou relikvii, vytrženou stránku z vojenské knížky Vladimíra desátníka Bumby.

Když se však vydrápal na první předstupeň cesty ke skalnímu velikánu, na úroveň tak zvaného „Škromachova výběžku“, přikoval ho pohled na mořský obzor oběma nohama hluboko do země.

Kam až jeho bystré oko s oranžovou duhovkou dohlédlo – všude samá lodice, na jejichž stožárech, nad latinskými plachtami, vlály vlajky s přeškrtnutým roztomilým prasátkem.

Robert nezaváhal ani hodinu, oželel uschování stránky z vojenské knížky, rychle si ji zastrčil hlouběji, aby jeho kýtám nepřekážela v běhu a když se mu povedlo vyrvat své nohy ze země, vydal se rychle, tempem znepokojeného hlemýždě zpět k chýši.

„Vladimíre! Vladimíre! Popláách!!! Už jedou, už jedou!“

„Heslo, okamžitě chci slyšet heslo!“, ozval se z chýše Vladimírův býčí hlásek.

„Jsi v ochranném koridoru a já na tebe mířím svým věrným přítelem do nepohody, Waltherem PPK…!“

„Nech toho, ty kašpare! Vždyť já vím, že jsi musel tu svou pistolku nechat doma a že to, co držíš je jen kus dřeva z palmy Ostrovní, druhu Karibského. To jsem přeci já, Robert!!!“

Vladimír se konečně vzpamatoval, setřepal ze sebe zbytky krásného snu, v němž čelil přesile dvaceti smažek na metr čtvereční a vyšel ven před chýši.

„Vláďo, honem! Radikální nežravci prasátek se blíží. Na vlajkách mají přeškrtnuté prasátko – dvakrát přeškrtnuté, to znamená, že je vede sama drsná (nejdrsnější) Soňa Datartová…!“

„Sekyrky do ruky!“, zařval Vladimír, když si uvědomil, jak blízko je svému snu, porovnat síly s tisícinásobnou přesilou.

„Neblbni, tady jsou ti sekyrky houby platný! Tady pomůže jen moje brilantní znalost psychologie…“

Jenže to se Vladimírovi ani trochu nelíbilo. Že by se měl smířit s tím, aby došlo k setkání s nepřítelem a on by si ani trochu nebouchnul?! Robert naštěstí postřehl včas, jak Vladimír hladí svůj teleskopický obušek, rafinovaně ukrytý v záhybech slušivé suknice maskáčového vzoru.

„Sééédni!!!“, zařval a Vláďa, tak uvyklý poslouchat rozkazy se bez odporu svezl na zem, zádelí napřed.

„Tady seď, zpevňuj si třeba tady o ten pahýl palmy malíkovou hranu, ale ještě před tím mi okamžitě  předej do úschovy všechny zbraně, co máš u sebe…!“

„Všechny?! A nemohl bych si nechat alespoň ten obranný sprej se směsí česneku a oregána?“

„Jsem řekl všechny, tak všechny. A nevzdaluj se z místa, nebo ti vydám rozkaz stát na jedné ruce, vodorovně a s hlavou otočenou nazad!“

Vladimír raději poslechl, protože si takovou pozici ke stoji neuměl ani představit a kam až sahala jeho paměť, ani ve vojenských příručkách se o stoji vodorovném nic nepsalo. Vyprázdnil tedy obsah všech kapes a tajných záhybů své maskáčové suknice. Když Robert to haraburdí posbíral a postupně ho odnosil do toho nejšpinavějšího rohu chýše, položil na tu hromadu zbytek marihuany, co mu zbyla jako památka na Moniku Bossi. Tím bylo zajištěno, že se Vladimír k tomu místu ani nepřiblíží.

Potom uklidil z dohledu všechny vepřové kosti a na důkaz úcty k „hostům“, vyvěsil nad stůl tyrkysová tanga, co také zbyla po Monice. Říkal si, že barva těch pár nití jistě pohladí drsnou duši drsné Soni Datartové, o které bylo všeobecně známo, že zelenou, nebo alespoň přibližně zelenou, barvu zbožňuje.

Naposledy se rozhlédl po chýši okem multikulturního radikála a ujistil se, že je místnost vhodná k návštěvě hostů, zabalených do ručníků a prostěradel…

Když vyšel ven, zjistil, že je Vladimír pryč!

„To je neuposlechnutí rozkazu a dezerce před tváří nebezpečí, desátníku Bumbo! Za to tě čeká pralesní soud!“, zakřičel směrem do džungle, ale Vladimír jeho výhrůžky neslyšel.

Nebyl totiž v džungli, ale přes ochranný koridor odběhl na pobřeží a maskován, kůrou stromu „Nosíměblb“, za mořskou želvu, proplul mezi lodicemi nežravců prasátek až na volné moře.

Tam se díky svým hodinkám Casio Pathfinder zorientoval a plaval co to šlo směrem k ostrovu o kterém věděl, že je v současnosti obýván výpravou VIP blogerů z iZítra.

Cestou se musel vypořádat se sexuálním útokem nadrženého želváka, který jsa zmatený Vladimírovým maskováním za želvu usoudil, že se s ním poveselí. Když mu Vladimír sdělil, že není želva a ukázal mu, že dokonce není ani samičkou, ale samečkem, reagoval chlípný želvák tak, že protože prý připlul k Vladimírovi odspodu, tak dávno ví, že je Vladimír sameček, což mu prý v nejmenším nevadí, neboť je prý v důsledku oteplování oceánů sám kapku přihřátý.

Teprve, když mu Vladimír nasadil takzvanou „Želví páku“ (chytil ho prostě za ocas a vyhrožoval mu, že ho předá na hraní VIP blogerovi Georgisovi Fascifousovi), tak dal želvák pokoj a upaloval, jako by v dálce zahlédl pánskou nudistickou pláž.

Nic už tak nebránilo Vladimírovi v tom, aby se v pořádku dostal na ostrov VIPů.

Jenže když se přiblížil k táborové mýtině, zjistil, že se tam situace od minula radikálně změnila.

VIP blogeři provedli vzpouru a u stožáru s vlajkou iZítra byli najednou uvázaní Honza Vořák a Patrik Anga. Na vyvýšeném místě tábora, prostě na kopečku z trusu ptáka Jouzáka Ostrovního, seděl Libor Juchovcík , kterému se tedy skutečně povedlo nějakou lstí proniknout v řady VIPáků a dokonce se stal nějakým jejich guru.

Zadkem napřed okolo stožáru obcházel Petr „Pavouk“ Polučzynský a smál se v domnění, že mu z pozadí vychází pavučinná vláknitá nit, čímž jednak více a více připoutává nebohé adminy blogu iZítra ke stožáru a dále tím všem dokazuje, jak zdárně dokončil svou metamorfózu v Pavouka Křižáka.

Všichni ostatní se tomu smáli, jen jeden zvláštní člověk plakal, že mu někdo sebral jeho žlutou gumovou kachničku. Karel Brábek ho utěšoval, ať si z toho nic nedělá, že on už hledá své geologické kladívko co jsou na ostrově a také žije.

„Tady se pomoci nedočkám“, uvědomil si Vladimír zklamaně, když tu jeho pohled padl na táborový chlívek, kde se zrovna táborový maskot, vepřík Kodexík, snažil mít s něčím malým, žlutým a gumovým, malá prasokachňátka.

„Když je ohrožena svoboda společnosti jednotlivou drsnou Soňou Datartovou, musí se přinášet oběti…“, vysvětloval šeptem Vladimír vepříkovi Kodexíkovy stav věcí, když ho potichu, jsa beze zbraně, ulechtával k smrti.

Někdy v tu dobu v chýši Robert ujistil drsnou Soňu Datartovou o tom, že když se svými filantropicky založenými společníky opustí ostrov, budou tyrkysová tanga po Monice Bossi patřit skutečně jí.

Drsná Soňa si vzala tanga sama a přikázala svým společníkům, aby na ostrově vybudovali základnu. Robert skončil zahrabaný po krk v písku na pláži a jediné, čím se utěšoval byl fakt, že se tím ještě více přiblížil svému idolu, kamennému balvanu ve tvaru hlavy muže s bradavicí nad horním rtem.

Jediné, co Robertovi kazilo radost byla skutečnost, že se k jeho zahrabané hlavě, a přesně k dokořán otevřeným ústům blíží něco, co z dálky vypadá jako nadržený samec želvy mořské…

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Podaří se vyhnat nežravce prasat z ostrova…?

Zavládne opět na ostrově VIPů pořádek a kodexový řád…?

Udrží Robert zavřená ústa a bude se mu líbit přízeň nadrženého chlípného želváka…?

Zjistí Vladimír místo, kde má Robert ukrytou stránku z jeho vojenské knížky…?

To se snad dozíme příště, v závěrečném díle…

P.S. - Tento můj článek je soutěžním a vztahuje se k soutěži, o které se dozvíte víc ve chvíli, kdy kliknete  - SEM.