Týraný do každé rodiny, aneb - jak jsme mohli být dosud tak slepí…?

… chtělo by se říci. V poslední době propíraná Istanbulská úmluva na naše smysly útočí ze všech stran, přitom by stačilo jen jedno – odkázat ji tam, kam patří – k dalším zbytečnostem na smetiště dějin…

.

Zastánci se zuby nehty drží teze, že něco takového už bylo potřeba dávno, odpůrci zase zdůrazňují, že k vyřešení některých problémů v té úmluvě obsažených, stačí bohatě využívání a důsledné prosazování stávajícího právního systému, zvyklostí a zákonů jak u nás, tak ve většině zemí civilizovaného světa.

Osobně se přikláním k tomu druhému názoru, opravdu si myslím, že celá ta situace kolem Istanbulského dokumentu vyvěrá jen a pouze ze snahy opět utáhnout lidem šrouby jejich dojmu, že si snad mohou své životy řídit sami.

Pro mě osobně není žádným překvapením, že by v případě ratifikace této úmluvy došlo k posílení pozic různých organizací, které nevykazují žádný zisk, ve skutečnosti pomáhají jen samy sobě v činnosti, zdánlivě podporující dojem jejich nepostradatelnosti a důležitosti. V neposlední řadě by posílil i jejich vliv na osobní životy každého z nás.

Nechce se mi říkat – neziskovky, protože tím bych urazil a shodil práci některých organizací, které jsou tak také obecně pojmenované a které skutečně činí důležité věci ve jménu skutečného prospěchu lidí a ne pouze rádoby prospěchu.

Nechci míchat do jedné kaše lidi užitečné a potřebné, s lidmi nepotřebnými, zbytečnými a doslova škodícími.

Když se člověk zamyslí nad tím, co tato úmluva vlastně hodlá prosazovat, nabudeme ze současného už kapku hysterického ovzduší dojem, že jsme snad nechtěli, nebo neuměli vidět, že je pomalu v každé rodině problém s domácím násilím, že největší hrůza, která se kolem nás odehrává, se děje za zavřenými dveřmi bytů a ložnic. Že lidé každodenně svádějí krutý boj o svou osobní důstojnost, zdraví a životy tváří v tvář svým partnerům, dětem, rodičům, psům a kočkám. Nechci bagatelizovat skutečné případy domácího teroru, ale copak ten už není dostatečně řešen v rámci trestního práva…?

Údajně málo řešené domácí násilí, do kterého je veřejně, hlavně zástupci té úmluvy, tato oblékána, aby jako šlo o něco, co rázem vyřeší všechny mezilidské a partnerské problémy. Jako by svět a mezilidské vztahy byly tak jednoduché, jako by šlo v uvozovkách „jen“ o jev zvaný domácí násilí.

Podle mého názoru není vůbec náhodou, že tato úmluva uzrála k ratifikaci zhruba v době, ve které na druhé straně Atlantiku zuří druhá dívčí válka, zvaná Mee-Too, a v době, kdy to podle všeho vypadá, že se dost radikálně změní etnické a náboženské složení obyvatel Evropy.

Většina z nás asi ví, že záležitosti, na které Istanbulská úmluva poukazuje, jsou více projevem mezilidských vztahů mezi tak zvanými „novými“ Evropany, tedy lidmi, kteří do evropského regionu přicházejí z oblastí, kde stále funguje absolutní podřízenost žen mužům, kde dosud platí zákony krevní msty, vražd ze cti, a kde má žena asi takovou cenu, jako hodně levný vysavač.

Počítají tvůrci té úmluvy s tím, že této bude potřeba právě vzhledem k „novým“ Evropanům? Podle mě se v takovém případě otcové a matky sepisovatelé hodně pletou, protože značná část (nepíšu že všichni, nebo i většina, abych nebyl označen za někoho, kdo hází všechny do jednoho pytle…)  nově příchozích absolutně kašle na jakékoliv zásady a zákonná opatření platící dosud v zemích svých nových domovů, protože zastávají názor, že si ze svých domovin přinesli svoje vlastní tradice a zvyklosti, které jako jediné jsou ochotni respektovat, ať už se nacházejí na jakémkoliv místě na světě.

Další umělý a naprosto synteticky vybudovaný problém v úmluvě je problematika pohlaví, respektive toho, čím - kým se jaký člověk cítí být. Co kdyby se náhodu někdo cítil být krabicí od bot a někdo by mu snad chtěl v budoucnu toto jeho přesvědčení v rozporu s jeho osobními právy a svobodou vymlouvat…? Ale dost žertů, v případě té úmluvy jde přeci o vážnou věc…

Domnívám se, že lidé, kteří mají pocit, že se nenarodili v tom správném těle, s tím správným vybavením, které mají mezi nohama, mají už dnes zcela v souladu se zákony možnost, aby alespoň kosmetickými úpravami dosáhli vzhledu pohlaví, v jakém se cítí nejlépe. Žádná úmluva na světě jim samozřejmě neumožní, aby přeoperované ženy na muže, mohly (mohli…?) plodit varlaty sperma, ani muži, přeoperovaní na ženy, nebudou moci nikdy smysluplně využít menstruační hygienické pomůcky.

Vždy půjde jen o povrchové úpravy, o jakási šidítka, důležitá je psychika a pokud ta velí, že je člověk v cizím těle, mohou mu takové úpravy pomoci k silnějšímu pocitu, kdy různá kolečka zapadnou na svá místa. A já jsem poslední člověk na světě, který by takovým lidem podobnou úpravu odepíral.

S čím ale mám opravdu problém, to jsou lidé, v Istanbulské úmluvě také „ošetřeni“, kteří o sobě tvrdí, že se necítí být ani mužem, ani ženou, lidé, kteří se necítí být vůbec ničím. Prý by se mělo v budoucnu ke všem lidem a priori už od jejich narození přistupovat tak, aby se jim „nevnucovalo“ jakékoliv pohlaví, ani nic, co by je předem zařazovalo do kritérií, podle kterých jsme odjakživa zvyklí lidi chápat.

Ať se na mě nikdo nezlobí, nebo klidně i zlobí, ale já si myslím, že lidé, kteří si nedokážou sami sobě jasně určit, čím, nebo kým se cítí být, nejsou případem pro právní úpravu, která by navíc měla v zájmu jejich absolutní světové menšiny usměrňovat životy všech ostatních, ale jsou případem pro psychiatra, a tak by se k nim také mělo přistupovat – jako k lidem postiženým, nechci psát úchylkou, ale prostě duševní jinakostí, která se zcela vymyká něčemu, čemu se běžně říká – norma.

Pokud mi chtějí nějaké organizace vnutit, že musejí mít nějakou mezinárodní úmluvou posílené vlastní pozice v právním řádu proto, aby mohly řešit právě takové případy, pak pro ně mám vzkaz, že takové organizace už máme dávno, jedna její u nás asi nejznámější pobočka sídlí v Praze – Bohnicích…

Podtrženo – sečteno, Istanbulská úmluva je naprosto zbytečným dokumentem, který se ve většině svých bodů vlamuje do dokořán odemčených dveří, dokumentem, který má skutečný význam jen pro množství parazitů a příživníků, kteří se hodlají na naplnění této dohody jen přisát a sát, sát a sát.

Sát z našich daní, sát z našich životů, odsávat naše skutečné svobody a v neposlední řadě vysávat z našeho povědomí instituci zvanou zdravý rozum.

Vypadá to, že ze strany naší země tato úmluva ratifikována nebude, a já nám všem přeji, aby tomu tak skutečně bylo.

.