Tvoje fotka, kterou raději nikdy nikomu neukážu…

Kdysi jsem od Tebe dostal jednu fotku. Je na ní anděl ve své kráse, i ďábel ve své nedostupnosti. Jsi na ní nahá…

Jsi na ní nahá, ale přeci z Tvé nahoty není moc vidět. Je zvláštní, že i kdybych se na tu fotku díval sto let, vždycky na ní najdu něco, co jsem tam ještě před vteřinou neviděl.

Sedíš na ní v pozici lotosového květu a jsi otočená zády ke mně. Před Tebou je tmavě modrá plocha, odspodu lehce nasvícená a za Tebou, směrem ke mně, je tma. V tom snově modrém obrazu jsou hezky patrná Tvá, tak trochu ještě dětská, zakulacená ramena.

Kolik Ti to vlastně tehdy bylo?

Devatenáct?

Dvacet dva?

Hlavu máš maličko nakloněnou k pravému rameni a jako by ses přes něj na mě ohlížela.

Mlčíš a přeci toho tolik říkáš…

To inkoustově modré světlo dává Tvé kůži nádherně měkkou podobu. Chtěl bych natáhnout ruku a pohladit Tě, ale zároveň se strašně bojím, že kdyby se mi to povedlo, už by nikdy ta fotka nebyla tak krásná.

Její kouzlo by skončilo přesně tak, jako už nikdy nebude tak čistá čerstvě zasněžená pláň, na kterou někdo vstoupí.

Představuju si, jak by asi ta fotka vypadala, kdybys na ní seděla čelem ke mně.

Viděl bych snad Tvá drobná, kulatá ňadra, která jsou pro potvrzení svojí dokonalosti završená růžovými hroty?

Dovolilo by mně to indigové světlo rozeznat z profilu linii Tvého nosu a Tvých rtů, které když se usmály, tak jsem míval pocit, že je všechno na svém místě?

Vlastně jsem rád, že jsi na té fotce utopená v modrém příšeří, i s aurou Tvých hebkých vlasů.

Ta modrá tma Ti otevírá dvířka do světa mojí fantazie a protože nemůžeš být v mém dnešním reálném světě, zůstaň tam, kde jsi.

Ponořená do modré tmy, kam za Tebou můžu kdykoliv přijít a říct Ti, že jsem nikdy nikoho nemiloval tak, jako Tebe.

Víš to…?