To je tajný!!!

Od dnešního dne mohou být všichni muži tajemní, jako hrad v Karpatech a všechny ženy záhadné, jako Mata Hari, a to pěkně prosím přímo z moci úřední. No nebude to krása…?

.

Ve studiu panuje zmatek, který se pohybuje v čím dál rychlejším tempu. Přípravy vrcholí, jedna maskérka obskakuje a opečovává sličnou moderátorku, sedící za půlkruhovým stolem, ke kterému vedou spodem, mimo záběr kamer, spousty kabelů. Její kolegyně se se stejnou pílí věnuje dnešnímu hostu, sedícímu na druhém konci matně bílého půlkruhu, hostu, který je trochu nervózní, protože v podstatě neví, proč si ho do televizního studia vlastně zvali.

Najednou zmatek ustává, z prostoru kolem stolu se rychlostí myší vyplašených světlem, ztrácejí všichni divní lidé se štětečky s pudrem, muži s nějakými malými přístroji v rukách, zmizel i člověk v montérkách, s kšiltovkou na hlavě otočenou kšiltem dozadu, co měl kolem pasu široký kožený pásek s velikou kapsou, plnou všelijakého nářadíčka, jemuž vévodil stahovací nůž na koberce a na karabince hned vedle něho visely dva kotoučky s lepící páskou. S černou a zelenou.

Scéna nejprve na okamžik potemněla, aby se vzápětí rozzářila světlomety zvanými „šajny“, které nemilosrdně pražily na jediné dva lidi, co na scéně zůstali – moderátorku a jejího hosta…

Tři, dva, jedna ááá… ticho, jedeme, jsme ve vysílání!

„Dobrý večer, vážení televizní diváci, jsem ráda, že jste si udělali čas na náš pravidelný publicistický pořad – Naše doba. Mým dnešním hostem je pan…

„… promiňte, slečno moderátorko, ale to nesmíte, to je tajný!“

„Á, omlouvám se vám, pane… pane. Zapomněla jsem, že od dnešního dne platí nové nařízení Evropské unie, které se týká ochrany osobních dat, což je, pravda, poněkud žinantní, protože právě na toto téma jsem s vámi chtěla dnes večer pohovořit. Vy, jako dlouholetý ředitel úřadu pro…“

„Promiňte, slečno, ale opět…“

„Aha, to je také tajné? Proč?“

„No, proč, proč?! Přeci protože popisem mojí pracovní pozice a úřadu, ve kterém své zaměstnání vykonávám, v podstatě divákům prozradíte některá má osobní data, což, jak jistě sama víte, je od dnešního dne nepřípustné…“

„Máte samozřejmě pravdu, pane… pane. Omlouvám se, to víte, ještě jsme si asi všichni nestihli nové nařízení promítnout do svých životů, já se polepším, slibuji.“

„Děkuji, kde jsme to přestali?“

„ U vaší práce, musíme ale jít na jiné téma. Což kdybych se vás zeptala, jak se váš, ehm, úřad, s novým nařízením vyrovnává?“

„No, to je smůla, ale i to je tajný, slečno redaktorko. My nesmíme hovořit na veřejnosti o vnitřních záležitostech našeho úřadu, my dokonce s kolegy o své práci nesmíme hovořit ani sami mezi sebou. Co kdyby někdo z nás zjistil, čím vším se zabývá někdo druhý? Mohlo by se stát, že bychom přišli na to, že si některý z kolegů bere práci i s sebou domů a to by nešlo, tím by se zjistilo, co ten daný člověk dělá ve svém osobním volnu, což naprosto koliduje s novým nařízením EU, stran ochrany osobních dat…“

„Aha, no, naštěstí se na náš diskusní pořad časově tlačí další pořad v programu naší televize, s názvem „Portrét naší bývalé nejlepší biatlonistky, XYZ.“  Myslím, že vám tedy poděkuji za vaši návštěvu u nás ve studiu a za mnohé vysvětlující rozhovor.“

„Já děkuji vám za milé pozvání. Dobrou noc vám, i vašim divákům…“

Jako stiskem jednoho vypínače scéna opět potemněla, aby se vzápětí ocitla v mírném, mnohem příjemnějším světle, než tomu bylo ještě před malou chvílí. Červená světla na kamerách zhasla. Opět se zdánlivě odnikud objevily postavy všech možných techniků a jiných televizáků, kteří tu odepínaly mikrofony z oblečení hosta a jeho hostitelky, tam zase stáčel někdo jeden kabel. Host se očividně zbavil své předchozí nervozity, aby nasadil na tvář úsměv číslo šest, s názvem neodolatelný pitomec.

Naklonil se přes svůj cíp půlkruhu směrem ke sličné moderátorce, lišácky až světácky přivřel jedno oko, aby jí vzápětí položil otázku…

„Poslyšte, slečno, jste milá krásná dáma, co kdybychom si nyní, jestli už můžete, zašli někam na malou pozdní večeři, pochopitelné vás zvu. Třeba bych vám někde v soukromí prozradil mezi čtyřma očima odpovědi na některé vaše otázky, na které jsem vám před kamerami prostě odpovědět nemohl. Nebo už něco máte? Co děláte dnes večer…?“

„TO JE TAJNÝ!!!“

.