Sraz nebezpečných bláznů, aneb jak naletět snadno a rychle…

Na tu příhodu jsem si vzpomněl v souvislosti s letošním srazem blogerů, i když ty dvě události měly společné jen sklepní prostory, restauraci v centru Prahy, a setkání uzavřené společnosti. Zbytek se však rapidně lišil…

.

Už je to pár let nazpět, vlastně už docela dost. Společnost, u které jsem pracoval, plánovala vánoční večírek v některé z pražských restaurací. Plánováním celé operace, jakožto i praktickým zařízením byla pověřena jedna z mála kolegyň v našem kolektivu (strážkyně recepce), byla myslím v té době také nejmladší, což se asi hodně podepsalo na sledu událostí, o kterých chci dnes psát.

Vybrala restauraci, zajistila rezervaci pro naši soukromou akcičku, obeslala některé pečlivě vybrané „obchodní partnery“ pozvánkou, a když se datum srazu přiblížilo na druhý den, každému z nás kolegů (klienti už věděli z pozvánky…) předala heslo, kterým bude nutné se obsluze v horní části restaurace prokázat, že skutečně patříme k těm, co se scházejí ve sklepních prostorách.

Aby bylo jasno, u té společnosti jsme byli celkem zvyklí na určitá bezpečnostní opatření, na různá tajemství, na to, že někdo měl přístup k jedněm informacím, zatím co jiný zase k dalším, a nikdo tak nějak nevěděl všechno celkově - co se děje, s kým se to děje, za kolik se to děje a proč se to děje.

Dále bylo nutné udržovat tajemství mezi některými obchodními partnery-klienty, když bylo třeba nutné, aby tito o sobě navzájem nevěděli, aby netušili, že naše společnost poskytuje své sužby jak jedněm, tak druhým. Proto jsem také psal o tom, že na večírek byli pozvaní jen pečlivě vybraní klienti, kde nehrozila nežádoucí kolize zájmů…

To píšu proto, kdyby bylo někomu divné, že bylo třeba hesla na přístup na naši slezinu, a že jsme se tomu ani trochu nepodivili.

Nastal den D a my jsme se začali slézat v oné restauraci. Když jsem tam přišel, a řekl číšníkovi v horní části, že jdu na soukromou akci, pokynul mi číšník k nedalekému schodišti a řekl, že mám jít dolů.

Byl jsem trochu pobouřený neopatrností číšníka, který po mě vůbec nechtěl heslo. Abych mu připomněl jeho povinnosti, pokýval jsem na něj prstem, přičemž jsem se k němu důvěrně naklonil a řekl jsem mu – „ … heslo je klíč“.

Tak nějak divně se na mě podíval, já si tehdy myslel, že se zděsil zanedbání svých povinností při uvádění hostů do dolní, obyčejným smrtelníkům pro ten večer zapovězeným prostorám, a on jen špitl „… jak jsem řekl, jděte dolů po schodech…“

Opustil jsem prostory vyhrazené pouhým prachsprostým civilům a sešel po schodech dolů. Tam už se rozjížděla veselá zábava, raut byl v běhu, prostě vánoční večírek, jak má být.

Jakožto diabetik jsem nemohl moc pít, měl jsem jen nějaké to bílé vínko, takže jako setrvávající střízlivý jsem mohl objektivně pozorovat, co se v mém okolí děje. Že je něco jinak, jsem pochopil celkem rychle. Bylo zvláštní, jak si nás personál prohlížel, dokonce i obsluha z horní části navštívila „náš“ sklep, aniž by se ale zapojili do naší obsluhy, jen chvíli pobyli a sledovali cvrkot na place.

Další záhadu vnesl do situace jeden náš kolega, který nechtěl čekat na obsluhujícího číšníka a žízniv se sám vydal k baru, kde si poručil pivečko.

Když přišel s oroseným půllitrem zpět k našemu stolu, divně se tvářil a povídá – „ Ta holka za barem je nějaká divná, když jsem jí řekl o pívo, povídá mi „pane, to už je vaše čtvrtý…“. No chápete to, já, kterej umí chlastat a ještě přitom jednat s klientem, se mám bát čtvrtýho piva…?!“

A bylo hůř…

Když začala hrát muzika, což bylo v době, kdy už řada kolegů byla alkoholem slušně rozdováděná, napadla našeho šéfa taková divná věc – skočil na záda jednomu obzvláště blízkému obchodnímu partnerovi a nechal se na jeho zádech chvíli vozit po parketu. V tu chvíli mi nemohly uniknout vzájemné významné pohledy obsluhujícího personálu, které jako by si sdělovaly něco v tom smyslu, že – „… už je to tady, co se taky dalo čekat jinýho, že jo…?!“

Další vývoj je ale dost možná zklamal, asi v kontextu toho, jaká je pointa celého mého vyprávění. Už se totiž nic moc neobvyklého dál nedělo. Oni však měli plné právo od nás čekat něco hodně divného, třeba že se všichni na povel svlíkneme od pasu dolů, padneme na všechny čtyři a budeme se vzájemně otrkávat imaginárními rohy, nebo tak něco...

Celá věc se vysvětlila až za pár dnů, vlastně až po tehdejších Vánocích.

Ta mladá kolegyně totiž trpěla velikým smyslem pro humor, také si asi chtěla konečně udělat legraci ze všech těch bezpečnostních opatření, tajností a někdy až schizofrenních opatřeních, se kterými jsme se setkávali u společnosti každý druhý den.

To bylo tak – ona každému z nás, svých kolegů, včetně obeslaných obchodních partnerů a klientů, sdělila buď osobně, nebo mailem heslo nutné pro vstup na večírek. Fígl byl v tom, že každému řekla to heslo jiné…

A tak se „horní“ číšník od postupně přicházejících kolegů a klientů doslechl že je heslo, v mém případě klíč, další hesla byla namátkou třeba – „složka B“, „futrál“, „voda teče dolů“, „krompáč“, „lopata“  a asi největší korunu tomu dali dva kolegové, z nichž jeden dostal vstupní heslo – „ponožka jedna“, přičemž ten druhý měl heslo – „ponožka dva“.

Možná se teď ptáte, proč nám všem nebyla divná ta hesla v takových tvarech, ale to bylo tím, že jsme, jak už jsme psal, byli zvyklí na různá na první pohled nesmyslná opatření, takže nějaká ponožka jedna, futrál, nebo voda teče dolů, nás vůbec nerozhodily.

Další hesla už mi po té době zmizela z paměti, ale co tam zůstalo, to byly ty pohledy toho obsluhujícího personálu jak v horní části, tak v té dolní. Museli nás mít zřejmě za stádo magorů, co dostali před Vánoci opušťák z blázince, protože si jinak neuměli naše chování vysvětlit.

Naletěli jsme té holčině pěkně a musím uznat, že co se konspirací týká, byla to žena na svém místě – strážkyně recepční svatyně, přes kterou jen tak někdo neprošel…

A co Vy, taky jste někomu takhle nějak podobně nalítli? Svěřte se v diskusi, život píše neuvěřitelné příběhy, a legrace není nikdy dost…

..