Tlupa žije…

Zbylo jich jen pár. Nejstaršímu bylo sotva tolik, aby mohl šestnáctkrát uvítat jaro po dlouhé studené zimě. Byli už na útěku druhý den a sil jim zbývalo jen málo…

S sebou neměli vlastně vůbec nic, jen právě ten nejstarší z chlapců, ten, kterému už od mala říkali Rychlý, měl ostrý kus pazourku. Dostal ho nedávno od Huňatého za odměnu. Tehdy prokázal velikou dávku odvahy, chytrosti a mrštnosti, když velikým kamenem zasáhl jeskynního medvěda ze strany do hlavy. Nebýt toho, určitě by vzteklá šelma v příštím okamžiku zasáhla svou tlapou právě náčelníka Huňatého a to by znamenalo jeho konec. Tlupa tehdy na svém putování objevila otvor ve skále, a když chtěli muži prozkoumat, jestli by byla jeskyně obyvatelná, stalo se právě to, že v ní probudili medvěda samotáře.

Šelmě už po krátkém boji trčelo z těla několik zabodnutých oštěpů, z nichž dva si v bolestné zuřivosti zlomila těsně u těla. Její agónie byla obrovská a nebýt právě onoho úderu kamenem, kterým Rychlý obrátil pozornost zvířete na svou stranu, určitě by Huňatý nestihl vstát ze země, kam upadl po obzvláště nebezpečném medvědím výpadu.

Tehdy Huňatý Rychlého poctil velikou odměnou; daroval mu jeden ze svých pazourkových nožů, kterým krátce před tím odřízl pořádný kus syrových medvědích jater a obojí mu před celou tlupou obřadně podal. A tak se tehdy Rychlému nedostalo jen pochoutky, jaká přísluší nejstatečnějším lovcům tlupy, ale i ostrého nástroje, který mu mohl každý dospělý muž z tlupy závidět. V tomto daru byl vlastně jasný příslib brzkého postupu mezi dospělé lovce a muže. Rychlý byl tehdy hrdý a jeho matka, stará žena, které se říkalo Dlouhá ruka, byla ještě pyšnější.

Všichni, včetně Huňatého i Dlouhé ruky byli ale v tuhle chvíli mrtvi.

Před dvěma dny se s podvečerem stalo to, že tlupu při putování napadla tlupa cizí a mnohem silnější. Ta jeskyně, v níž zabili medvěda, sice byla obyvatelná, ale v jejím okolí nebylo mnoho zvěře, kterou by ke svému životu tak nutně potřebovali a tak museli táhnout dál. Náčelník tlupy Huňatý věděl, že bude dobré najít nějaké místo, kterým pravidelně putují stáda zvěře. Tam poblíž se tlupa usadí na celé teplé období a tím bude mít zajištěnou obživu na léto. S chladnějšími rány brzkého podzimu by se tlupa mohla vrátit zpět do medvědí jeskyně a v ní přečkat zimu. Ve svých jednoduchých plánech tehdy primitivní lidé ještě nedokázali uvažovat tak, že kdyby část masa z letního času hojnosti usušili na slunci, nemusela by být pro tlupu zima tak krutá a nebezpečná.

Uvažovali jen o čase přítomnosti a nejvýše v horizontu několika příštích dní.

Skupina žen a starších dětí byla právě shánět nějaké kořínky a cokoliv k snědku. Muži se usadili v mělkém údolí u bystrého potoka, kde chtěla tlupa přečkat noc.

Cizích lovců bylo mnohem víc, byli lépe vyzbrojení a tak boj netrval dlouho. Z celé Rychlého tlupy se podařilo zachránit si útěkem život jen třem chlapcům, čtyřem dívkám a jedné, ještě poměrně mladé, ženě. Žena musela během útěku odhodit své malé dítě, které jí překáželo při běhu. Bylo jí asi dvacet let a říkalo se jí Ryba. Snad proto, že jako jediná z tlupy ráda vyhledávala pobyt ve vodě a jako jedna z mála se dokázala ve vodě pohybovat tak, že se neutopila.

Utíkali už druhý den. Podle všeho se nepřátelé dávno vzdali jejich pronásledování a spokojili se s kořistí veškerého majetku tlupy, včetně přeživších žen a dětí. Muže pobili do jednoho, o tom nikdo ani na okamžik nepochyboval.

Skupinka uprchlíků se zastavila na břehu řeky v místě, na kterém bylo v bahně dobře patrné, že tam chodí zvěř jako k napajedlu. Všichni se s přirozenou autoritou dívali na Rychlého, aby rozhodl, co bude dál. Chlapec se svalil do trávy a unavený, stejně jako všichni ostatní, si dopřál několik hodin odpočinku.

Sotva se vzchopil, začal uvažovat jako muž a lovec. Jedinou zbraň, kterou měli, byl právě jeho pazourek. Už dva dny nic nejedli a tam, v bahně na břehu bylo přeci vidět tolik stop od různé zvěře. Bystrýma očima se rozhlédl, aby zjistil, kudy zvěř k řece chodí a kam odchází. Stáli na dně údolí, nad nímž se tyčil prudký sráz. Poněkud stranou od nejstrmějšího svahu vedla rozsedlina, kterou zvěř používala jako stezku k sestupu a snad i k odchodu od vody nahoru, na hřeben údolí.

Už věděl, jak si opatří maso!

Vydrápali se svahem vzhůru, ale kus od přirozené stezky zvěře. To aby je zvěř nemohla vycítit, kdyby se vydali její stezkou. Nahoře na plošině Rychlý nakázal ostatním, aby se rozdělili a rozestoupili se kus od srázu. Měl takový plán, že počkají na chvíli, kdy se k řece vydá nějaká zvěř a až se bude s plnými břichy vody vracet nahoru nad sráz po stezce, nechají ji vystoupat. Potom někdo z nich svou přítomností odřízne cestu zpět a další se budou blížit ke srázu a budou dělat co největší hluk. Zvěř zůstane z jedné strany obklíčená povykujícími lidmi a z druhé strany odříznutá od možnosti útěku prudkým srázem. Když Rychlý vysvětloval ostatním primitivní řečí a posunky svůj plán, začal ten, kterému říkali Malý mávat rukama a usmívat se. Malý mu říkali proto, že nikdy pořádně nevyrostl a jeho postava už v tak raném mládí prozrazovala, že nikdy nebude patřit mezi veliké a silné muže.

Co mu však bylo odepřeno na síle a mrštnosti, to mu bylo dáno přirozenou inteligencí a bystrostí. Ostatní nechápavě sledovali, jak odběhl k blízkému křovisku a odlomil z něho košatou větev plnou zelených lístků. Mával jí nad hlavou a primitivní řečí vysvětloval, že budou li při nahánění zvěře směrem ke srázu mávat větvemi jako on, budou se zdát zvěři mnohem větší a zvěř se tak nechá lépe odehnat směrem, kterým ji odehnat chtěli.

Rychlý pochopil hned, o co Malému jde a sám začal z křoví odřezávat větve a rozdávat je ostatním dětem. Rozestavily se a s radostí cítily, že se jim vítr opírá do tváří. Zvěř je tak nemohla ucítit dříve, než bylo třeba.

Zbývalo už jen čekat…

V pozdním odpoledni přišli divocí koně. Dvě klisny a jedno odrostlé hříbě. Pomalu sestoupily ze svahu dolů k řece a s opatrností těch, co se mohou snadno stát kořistí dravých šelem, se napojily. Skupině uprchlíků se zdálo věčností, než se koně začali drápat zpět nahoru do svahu. Ryba zastoupila stezku a ostatní byli připravení nahoře na plošině. Když přišla pravá chvíle, zvedly se děti ze země a s křikem a s máváním větvemi se rozeběhly k překvapeným koním. Ti zaváhali jen chvilku a vyrazili vpřed. Jenže v tom směru se před nimi najednou zvedla postava Rychlého s mohutnou větví v rukách a jeho křik nahnal koně těsně ke srázu. Jedna z klisen se obrátila směrem zpět a nakonec si nelezla mezeru mezi těly dětí a hříbě ji následovalo. Druhá klisna tolik štěstí neměla. Než se stačila přidat ke své družce, byla křikem a máváním větví zahnána až k samému srázu. Vzepjala se ve vzduchu, přetočila se stranou a pod jejími kopyty se utrhnul drnový okraj…

Pazourek měli jen jeden, ale kolem bylo dost křemenů a těch se dalo také použít jako nožů. Několik jich rozbili a jejich ostré odštěpky se v rukou dětí a ženy staly nástroji, které byly tito zvyklí používat každý den.

Rychlý je nabádal ke spěchu. S pokračujícím soumrakem bylo jasné, že pach krve a mršiny může přilákat a nejspíš se tak i stane, nějakou šelmu. Připomněl si, že hned druhý den se musí pokusit najít nějaké vhodné klacky, kterých by šlo použít po úpravě jako oštěpů. Ty budou potřebovat jak k lovu, tak ke své obraně. Bylo třeba odřezat co nejvíce masa a najít si na noc bezpečnější místo, než nabízela blízkost zbytku koňského těla.

Našel pružný prut, který ohnul a navázal na jeho oba konce šlachu z koňské nohy. Tím vyrobil malý luk. Zbývalo už jen najít kus suchého ztrouchnivělého dřeva a rovný kolík. Dívkám nakázal, aby našly a snesly odněkud ze stromu ptačí hnízdo, ve kterém je vždy trochu suchého peří, drobných větviček a suché trávy. Oválný a plochý oblázek přidržený na vršku kolíku vše doplnil a Rychlý začal vykonávat největší zázrak, jaký jen tehdy člověk uměl – rozdělával oheň.

Tahal lukem, v jehož tětivě ze šlachy byl uchycený kolík. Ten, třením své spodní zašpičatělé strany, v ztrouchnivělém dřevě vytvářel pomalu ale jistě potřebné teplo. Po chvilce se z dolíku v dřevě začalo slabě kouřit a mladá žena - Ryba, která klečela vedle Rychlého, podstrčila ke klacíku trochu suché trávy a drobná prachová pírka z ptačího hnízda. Objevila se první jiskřička a malý plamínek na sebe nenechal dlouho čekat…

Měli oheň, měli maso a voda byla nedaleko.

Ryba přistoupila k Rychlému a podala mu kus koňských jater. Všichni uznávali, že si Rychlý zaslouží pochoutku náčelníků. Rychlý z kusu jater odřízl část a tu podal Malému. Chtěl ho tak odměnit za dobrý nápad s větvemi, které jim pomohly získat společně maso. Tak učinil první rozhodnutí, kterých v budoucnu jako náčelník tlupy udělá ještě mnoho…

I když docela nedávno přišli všichni o své příbuzné a o pocit bezpečí zvaný – tlupa, cítili, že nic není ztraceno.

Měli odvahu, měli co jíst a právě si mezi sebou vybrali toho, kdo bude rozhodovat.

Tlupa žije!