Těší mě, Cháron...(7) - Nezabiješ (?)!!

Tak a bylo to na ,,stole". Celé to znělo tak neskutečně, že to musela být pravda. Jak jsem zatím Pepého poznal, nikdy nezačal nic, o čem by nebyl přesvědčený, že se mu povede dotáhnout do konce. To byla jedna z věcí, které mě děsily.

Pepé ve mně zadupal veškerou úctu a iluze, které jsem k němu a o něm, měl. Snažil jsem se oddělit svoje osobní pocity k němu, od názoru na Legii jako takovou, ale šlo to dost těžko. Snadno jsem si spočítal, že plukovník, který dal celé té šaškárně s doprovodem zelenou, zřejmě taky figuruje na ,,výplatní listině". Otázka byla, jestli plukovník věděl, co zamýšlel Pepé nakonec s prachama udělat.

Pokud ne a znal pouze verzi Simby Jofbaliho a dostal ,,bakšiš" jen za to, že půjčí čtyři legionáře jako doprovod, tak to otevíralo několik dalších možností.

Ani jedna z nich se mi nelíbila...

Pokud o Pepého plánu věděl a nebo pokud v něm přímo ,,jel", tak to snad bylo ještě horší.

Neví - li plukovník nic, tak bude muset Pepé (a my ostatní s ním) dezertovat, protože jinak nevidím možnost, jak z těch peněz něco mít. Jenže Pepé je had slizká a já nevěřím, že by se s námi chtěl v takovém případě dělit. Jak jen budou peníze tam, kde je asi Pepé zamýšlí mít - a já věřil, že má vymyšleno a naplánováno všechno do nejmenšího detailu (budoucnost ukáže, že jsem se nemýlil), tak já, Antonio i Mufar zmizíme z povrchu země. Padesát milionů v doláčích udělá s lidma divy...

Jestli  plukovník o skutečném záměru Pepého ví a jestli je hráčem ve hře, tak platí stejná možnost, jako v prvním případě.

Já s Antoniem a Mufarem půjdeme prdět pod kytky, Pepé si v klidu dotáhne smlouvu a další už neuzavře. Stane se z něj nechutně bohatej civilista. No a jak to bude mezi ním a plukovníkem (a třeba i někým dalším, co já vím, kolik lidí je ve hře...) mně může být fuk. Moje kosti budou dávno hnít někde v meandrech řeky Sassandry...

Tady fakt nebylo nad čím přemýšlet. Jak jsem se ještě od Pepého dozvěděl, Antonio i Mufar už o té legraci věděli taky. To vysvětlovalo, proč byli při posledních zastávkách jejich oči rozšířené a chování trochu jiné, než jindy.

Jak jsem už řekl, neměl jsem na vybranou a věděl jsem to. Jo jo, padesát mega je hodně peněz, ale už jsem byl velikej kluk a tak jsem věděl, že mám jiný problém, než starost, co bych mohl udělat s případným podílem.

Musel jsem vymyslet, jak z toho všeho vybruslím a hlavně - jak tu ,,krasojízdu" přežiju...

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V Brizéboua na nás opravdu čekal náklaďák, který v garážích areálu prezidentské vily, střežil ,,domácí" oddíl ASQ. Jen jsme ale přijeli, okamžitě převzal otěže ten opičák Quamos Bulaya. Plachta na korbě byla zavázaná a zapečetěná. Bulayovi poskoci okamžitě udělali okolo auta kruh a ani my jsme se k němu nemohli přiblížit.

Docela by mě zajímalo, jestli vůbec Quamos znal pravdu o nákladu. Dost jsem o tom pochyboval. Byl tak tupej, že kdyby věděl, co se na korbě nachází, tak by zkusil při nejbližší příležitosti udělat sám nějakej podraz. Jestli by ale byl fakt tak blbej  a nesfouknul Pepého jako prvního, tak by měl rázem v tom svém černém panděru o několik pupíků víc...

To byla taky zajímavá myšlenka. Proč by se vlastně nemohl - pokud by znal obsah náklaďáku, Quamos opravdu spřáhnout, buď s někým ze svých lidí, nebo třeba s některou skupinou rebelů a udělat přesně to, co chtěl udělat Pepé...?!

Kurva to už bylo nad moje myšlenkový síly. Tak daleko jsem raději ani nemyslel, protože to bych si musel prostřelit palici sám a hned.

Doufal jsem, že o obsahu nic neví a že jen dostal od Simby Jofbaliho jasné instrukce, že se k autu nesmí přiblížit nikdo (krom řidiče a dvou ozbrojených maníků, z nichž jeden byl právě Quamos a kteří jeli v kabině) blíž, než na dva metry. To byla přesně vzdálenost, na kterou nepustili blíž ani nás čtyři z Legie.

Byl jsem docela zvědavej, jak to chce Pepé s těma chudákama z ASQ vlastně skoulet. Zatím o tom nebyl čas mluvit.

Kurva kam jsem se to dostal?!

Že budu muset jako voják asi zabíjet, to jsem věděl a smířil jsem se s tím. Tedy alespoň jsem se o tom tak nějak vnitřně ujišťoval. Nikdy by mě ale nenapadlo, že se budu vážně zaobírat vraždou a loupeží. O dezerci ani nemluvím...

Stálo mě to hodně přemýšlení, ale ať jsem to bral z kterékoliv strany, výsledek byl pořád jen jeden.

Buď zabiju, nebo budu zabitej. Dokonce i tehdy, když zabiju, budu v riziku, že později a ne o moc, přijdu o kejhák taky a ten kdo přežije bude Pepé. On a snad ještě někdo, kdo za tím vším stojí. Čím dál víc mně docházelo, že tohle všechno nemůže mít na triku Pepé samotný.

Budu muset hrát jeho hru, čekat a modlit se (jsem ateista...), jestli se mi povede z toho vyklouznout. Když jsem byl malej kluk, tak do mě babička hustila Bibli. Prý - ,,nezabiješ"...

Hovno!!!

Chci žít a když to jinak nejde, zabiju klidně i papeže. V ASQ žádnej papež není, tak co!

Lítost?

Svědomí?

Zkuste si tyhle otázky položit ve chvíli, kdy nebudete mít na vybranou...

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokračování v příští kapitole č. 8 - ,,Zabiješ...!"

Předchozí kapitoly mého příběhu si můžete přečíst po kliknutí - SEM