Těší mě, Cháron...(2) - Mlha...

Zavřel jsem oči. Bylo toho na mě najednou trochu moc.,,Ještě jedna věc, o které bych s vámi rád mluvil.“Polda mně klid nedopřál a tak jsem oči zase rezignovaně otevřel.

,,V tom ohořelém vraku byla nalezená střelná zbraň. Přesněji řečeno, pistole – Beretta. To je docela slušný kousek železa a v původním stavu ,,něco“ váží. Nějak mně tenhle typ zbraně nepasuje do útlé ženské ručky. Našli jsme jí na podlaze a nikoliv tam, kde bývala schránka v palubní desce…“ 

,,Co to bylo za auto?“

Připadalo mně správné se zeptat. 

,,Bylo to Audi, docela hezký vozíček to býval. A nebyl levný. No, ona si paní Bauerová nežila špatně. Alespoň svého času…“ 

,,Tak se jmenuje ta žena na fotce?“

Další logická otázka z mojí strany. 

,,Á vidíte! Já jsem vám to vlastně neřekl a vy si to samozřejmě nepamatujete…“ 

Nemohla mi uniknout ironie v jeho hlase, ale rozhodl jsem se na to už nereagovat. 

,,Ta dáma se jmenuje Eva Bauerová. Bydlí tohoto času na Vinohradech a je jí třicet dva let. Bývala vdaná za jednoho Němce, přesněji řečeno Bavoráka. Ten byl ale tak hodný, že umřel a nechal jí po sobě slušné zaopatření. Ona žije střídavě v Německu a tady v Praze. Jenže se nám vypařila děvenka naše roztomilá. Kolegové v Bavorsku zjistili, že podle všeho jí v rajónu také nemají.“ 

,,Říkal jste, že zmizela někdy před týdnem. Mohla jet někam na dovolenou, nebo může být někde u někoho na návštěvě. Někteří lidé jsou totiž někde vítáni…“

Teď jsem ukázal trochu jedu zase já, aby věděl, že mně se svým vyptáváním leze na nervy. 

,,A vůbec, proč mi to všechno vykládáte, pane… pane…?!“ 

,,Á vidíte, já se asi nepředstavil. Kapitán Kadlec. Já si své jméno naštěstí pamatuju…“ 

Šklebil se na mě jako blb a já si pomyslel něco o jeho orálním doteku na mojí prdeli. 

,,Takže pane Kadlec (záměrně jsem vynechal hodnost) na tu ženu si nevzpomínám. Proč byla v jejím autě zbraň netuším. Já mám takové okno, že si nemůžu ani vzpomenout, jak vypadá vůz značky Audi. Mám dost starostí sám se sebou!“ 

,,Vidíte, ještě k té zbrani. Bohužel byla ostře nabitá a náboje v žáru ohně explodovaly. To zbraň docela dost poničilo. Nemůžeme proto provést balistickou expertízu. Taky daktyloskopické stopy z jejího povrchu jsou ohněm zničené. Víme ale bezpečně, že paní Bauerová neměla zbrojní pas a tak ani neměla na sebe hlášenou žádnou zbraň. Známe výrobní číslo té pistole, byla sice snaha kohosi o jeho vybroušení, ale rentgen je mocná zbraň v rukou našeho forenzního oddělení. A tak víme, že ta pistole byla takzvaně ,,černá“ a že její rádoby vybroušené číslo, není nikde v naší zemi registrováno…“ 

Oplácel jsem mu jeho vyzývavý pohled svým klidným. Kdo nic neví, bývá v klidu. A já fakt nevěděl vůbec nic. 

,,O co vám vlastně jde pane Kadlec?! Jde vám o tu ženu, nebo o mě?“ 

,,Zatím nevím přesně o co mně jde. Něco mi ale na tom všem nesedí. Nemám rád tolik ,,neznámých“ okolo jedné pitomé dopravní nehody. Ještě se vrátím a promluvíme si o těch poškozených brzdách toho Audi, co si na něj nevzpomínáte, ale co jste z něj tak mistrovsky vylétl ven akorát včas, aby se z vás nestal škvarek…“  

Doktor se jmenoval Peřina. Podle jeho slov moje zranění nebyla nijak vážná a do dvou měsíců ani nebudu vědět, že jsem se vydal skokem vplavmo skze čelní sklo auta. Zlomená žebra byla hodná a při nehodě neporanila ani plíce, ani nic jiného. Paradoxní bylo, že do hlavy jsem se asi bacil, ale kromě ztráty paměti jsem necítil žádný jiný problém. Amnézie je ale veliký problém. Nevím, jak se s ní vyrovnává kdo jiný, já měl pocit, že horší může být snad už jen ochrnout. Kdo to nezažil, neumí si to při nejlepší snaze představit. Člověk, který žije ,,normálním“ životem má během dne doslova tisíce možností a ,,berliček“ o které může opřít své myšlení a všechno co dělá. Má za sebou nepřeberné množství zážitků, zkušeností a důvodů, proč hodlá udělat v příští minutě to, či ono.  

Zkuste si ale představit – ne, to si nikdo nemůže představit, že najednou je všechno co vás obklopuje jako záplava čistých a nepopsaných listů papíru. Ano, víte co je to třeba ,,nemocnice“. Umíte chodit a mluvit. Umíte číst a psát. I to, jak se používá mobil víte. Jenže nevíte, kde hledat knihu, která k vám patří, nevíte co psát a proč. Nepamatujete si, jestli máte na celém světě někoho, komu byste z toho mobilu chtěli (a měli) zavolat. 

Mám někde ženu? Děti? Čím se živím, co umím a čeho se bojím…? 

Podle doktora Peřiny mám po těle pár starších jizev. Můj svalový tonus (jeho slova) je vypracovaný a pevný. 

Jsem sportovec? 

Co mátlo nejen mě, ale i lékaře a poldy byl fakt, že mě zřejmě nikdo nepostrádá. Nikdo se po mně neshání.  

Proč?! 

Copak nikomu nikde nechybím?! 

Takové myšlenky spolu s neskutečnou panikou zapříčiněnou trvalým pocitem pobytu v mlze dokáží zlomit i toho nejsilnějšího jedince. Tak o tom mluvil doktor Peřina. 

Tělo už bylo v pořádku, ale lékaře jsem potřeboval. Potřeboval jsem dobrého psychiatra. 

Našel jsem ho, lépe řečeno – jí. 

Jmenovala se doktorka Petra Víchová a poznal jsem jí v léčebně v Praze – Bohnicích. Dokázala mě uklidnit a dát naději. To není málo pro někoho, kdo se cítil být na konci slepé chodby, čelem ke zdi. Vysvětlila mně princip retrográdní amnézie. Ta je jedním ze tří typů stavu, který se obecně nazývá ,,ztrátou paměti“. Při jednom typu – anterográdním, si není člověk schopný zapamatovat jakýkoliv nový poznatek, nebo zážitek. Při druhém typu, takzvaném ,,dětském“ si nemůže postižený vybavit nic, co se týká jeho dětství. Je to o tom, že nikdo z nás si nepamatuje zážitky ze svého ,,miminkovského“ období, ale zhruba od čtyř – pěti let, už jsou okamžiky, které si pamatujeme. Jenže když má někdo ,,dětskou“ amnézii, nepamatuje si nic z toho, co se dělo třeba až do svých dvaceti let. 

Já jsem trpěl třetím druhem amnézie.  Retrográdním.

Znal jsem obecné pojmy, jako co je to dům, auto, práce, manželka. Nepamatoval jsem si však, co z toho se týká či netýká mě osobně. Vše, co jsem prožil před nehodou, jako by bylo vymazáno. 

,,Jak se dneska cítíte?“ 

Většina našich ,,,sezení“ začínala těmito slovy. Doktorka Víchová byla hezká žena a bylo snadné propadnout jejímu kouzlu. Na cvokaře byla až překvapivě ,,normální“. Příjemnou tvář s vystouplými lícními kostmi rámovala záplava kaštanových vlasů. Barva jejich odstínu byla zřejmě zásluha přelivu, to však nijak nesnižovalo fakt, že byla krásná. Její oči byly jako dvě temné studně a jejich výraz mně byl jakoby povědomý. I když jsem se snažil dát tomu pocitu tvar, opona v mé hlavě mně to neumožnila.  

,,Dneska to jde, zase jsem nalhal sám sobě, že jsem někde na dovolené a že jsem nechal všechny starosti a celý minulý život někde daleko…“ 

Asi jsem to trochu přehnal s ironií v hlase, když jsem opakoval to, co mně sama doktorka Víchová poradila. Byl jsem v léčebně v Bohnicích jen krátce. Doktorka se snažila zatím jen (podle jejích slov) ,,naťukávat“ mé psyché a snažila se různými podněty vydolovat z mé hlavy alespoň jiskřičku vzpomínek. Netlačila nijak na pilu, zdůrazňovala mně, že je důležité, abych si vzpomněl já sám uvnitř sebe. Nebylo by k ničemu, kdyby někdo přišel a řekl mně -,, jsi Pepa Novák, pracuješ a bydlíš tam a tam…“. Takhle by mohl přijít kdokoliv a já bych mu buď uvěřil, nebo ne. Pokud ale nebudu vnitřně souhlasit s nějakým náznakem ,,své“ minulosti a nebudu ten souhlas mít podložený něčím, na co bych si skutečně vzpomínal, nemá takový podnět žádný smysl. 

No, stejně nebyl nikdo, kdo by mi řekl -,,jsi Pepa Novák…“. 

,,Já vím, že to není sranda, to mně můžete věřit. Zase jste špatně spal viďte?“ 

Jo, to měla pravdu. Mému tělu, jako by chyběla nějaká únava, která by ho vyčerpala a uvítala zdravý odpočinek a spánek. Podle muskulatury jsem byl asi sportovec a ,,záhul“ prostě mým svalům chyběl. Sice jsem usínal relativně bez problémů, ale budil jsem se pravidelně v jednu, ve dvě v noci a už jsem neusnul. 

Nejhorší bylo, že jsem neměl sny! 

Mysl, která neměla vzpomínky, si prostě nedokázala vyfabulovat žádné snové situace. Jen občas se mně zdálo, že sedím v křesle v nějakém pokoji kde to neznám a slyším, že někde v sousední místnosti někdo je. Slyším nějaké zvuky, ale když se chci zvednout z křesla a jít se tam podívat, nejde to. Jako bych byl do křesla přilepený a nemůžu se ani hnout. Většinou se pak probudím a do rána už nespím. 

Jiné sny nemám…

Text, který jste právě dočetli je druhou kapitolou mé nové práce - knihy , která se právě rodí v mé fantazii. Bude se jmenovat -,,Těší mě, Cháron..." a bude o muži, který postupně získává zpět svůj minulý život a musí o něho velmi záhy bojovat s někým, kdo nevěří tomu, že jeho paměť zakryla opona zvaná retrográdní amnézie. Jak už to bývá, jde o peníze, o zločin který k nim vedl, o lásku která byla a není a o touze žít a přežít za každou cenu. Doslova...