Taxík - Mikuláš...

Volal mně kamarád Vašek. Blížil se Mikuláš a to byl přesně čas, kdy se Venda pravidelně ozýval.

Venda totiž s dalšími kamarády – Pavlem a Romanem dělali rok co rok ,,Svatou bandu“. No zkrátka Venda byl za Mikuláše, Pavel za čerta a Roman vyfasoval křídla a zlatou hvězdu na svou hříšnou hlavu a stal se alespoň jednou za rok andělem.

A já?

Já dělal ,,svaté spřežení“ a vozil jsem kluky po ,,kunčaftech“, které si zajistili dílem po internetu a dílem díky vylepeným plakátkům s trhacími telefonními čísly.

Rok co rok to začínalo vesele a ještě veseleji to končívalo. Pozdě večer jsem byl spíše řidičem auta ze záchytky, ale co bych neudělal pro kámoše. Konec konců, taky jsem si ,,smočil zobáček“ a kluci mně ze svých výslužek vždy alespoň něco zaplatili. Šlo o recesi, ne o kšeft a tak jsem to taky bral.

Ovšem vloni to nebyla sranda jízda, ale s odpuštěním – prdel jízda. Pro mě tedy určitě jo.

Už jste někdy viděli Mikuláše s vyraženým zubem, čerta s nakopaným místem, co se nachází pod čertovským ocasem a anděla s jen jedním křídlem a to ještě ne celým…?

Neviděli?

Neslyšeli?

Tak to bylo tak…

Bylo pátého prosince, asi půl páté večer a já naložil své tři kamarády do svého vozu. Venca (Mikuláš) byl šikovnej  kluk a jeho berla byla mistrovským kouskem z pevného duralu (což se později ukázalo být chybou…), uprostřed rozšroubovatelná a v autě tak skladná. Roman (anděl) měl svá křídla uzpůsobená tak, aby se v sedě, v autě roztáhla pěkně na plocho a nehrozila tak jejich deformace. Čert Pavel byl hnus a hrůza a jeho maska byla také naprosto dokonalá. Dokonce tak dokonalá, že když jsme jednou stáli na semaforu vedle policejního auta a ten chudák četník na místě spolujezdce, našeho čertíka  v okně auta uviděl, polil se v šoku kafem, co právě cucal z kelímku. Hned nás za křižovatkou stopli a já musel dýchat do testeru, ale měli smůlu a krom pobryndaný uniformy,  výsledek žádnej…

Ale zpět k loňskému roku. Tak jsme začali objíždět adresy zájemců o pouštění hrůzy a že byl toho roku ten seznam adres slušně dlouhý. V kufru vozu přibývalo lahví alkoholu a v peněžence čerta Pavla  přibývalo peněz(pil vždycky ze všech tří nejméně a proto mu tu šrajtofli svěřili). Jenže stejně jako přibývalo alkoholu v kufru, přímou úměrou se zvyšovala i jeho hladina v krvi kamarádů. Dokonce i Pavel se toho roku rozjel víc, než bylo jeho zvykem…

Kluci už byli slušně ,,mázlí“ a zbývalo už jen pár adres.

,,Druhý patrlo, nějakej Rouhlííčék“, zablábolil  opilecky ,,svatý“ Venda. Chtěl vlastně říci – druhý patro, nějakej Rohlíček…

Vysadil jsem je, Venda sešrouboval berlu ( nevěda, že o ní za pár okamžiků přijde), Roman si jakž takž srovnal křídla, Pavel vystoupil nezvykle nejistým krokem a – hurá k Rohlíčkům…

Abych si ukrátil chvíli čekání a protáhl tělo, vystoupil jsem z auta taky a zapálil si cígo. Byla docela zima a tak jsem se nakonec zase rád schoval do tepla vozu, nastartoval jsem ho a pustil jsem topení na vyšší výkon. A to bylo dobře…

Víte, proč lupiči před bankou nechávají nastartované auto? No aby mohli rychle odjet, že jo…! Najednou se rozlétly dveře a z nich doslova vypadl Vašek. Berlu neměl, mikulášskou čepici také ne, vatové vousy mu vlály napůl odtržené a oči měl vytřeštěné, jako by si tu svou berlu nesl domů zaraženou ve svém (ehmm) řitním otvoru. Fascinovaně jsem ho sledoval a tak mně skoro uniklo, že hned za ním opustili, ne zrovna důstojným způsobem ten dům i další dva kamarádi. Čert Pavel se belhal, jako by ho nakopl kůň ( ,,vůl to byl…!“ jak později říkal…) a andělu Romanovi zbylo na zádech jen torzo jediného křídla. Ač zmydlení, jako sedláci od Chlumce, poměrně rychle nasedli do auta a všichni řvali jinými slovy totéž.

Nejslušnější věta  z toho byla -,, kůůůrvva jeď!!!“.

Chvíli mně trvalo, než jsem jejich pokynům vyhověl, ale sotva jsem uviděl, že dveře domu se zase rozlétly a z nich se vyřítil chlap jako hora, v ruce Vaškovu berlu, nedal jsem se už víc pobízet a od gum se jen zakouřilo…

Co se stalo, jsem se souvisle dozvěděl až když ti tři lazaři druhý den ( Vašek po stomatologickém ošetření) vystřízlivěli.

Jak byli kluci nalití, spletli si patra a místo do druhého, došli jen do patra prvního. Viděli jmenovku na dveřích a zazvonili…

,,Tak jsme tady šéfe! Tak kde máte ty malý lumpy?!“

,,Šéf“ měl asi dva metry a děti měl. Jenže se nejmenoval – Rohlíček (ten bydlel o patro výše), ale – ROUBÍČEK. Jeho domácnost byla ortodoxně židovského vyznání a tak neměl pochopení pro křesťanské zvyky a obyčeje, jako je návštěva Svatého Mikuláše.

,,To je omyl pánové, já si vás určitě neobjednal!“

,,Blbost!“ pronesl ,,Svatý Mikuláš“.

,,Mám to tady čéérný na blým…“ přidal se nejistým jazykem ,,anděl“.

,,Jste Rouhlíček? Jste! Tak jsme tady a vy jste si nás objednal a basa – ééé teda basta!“

,,Pánové, já jsem Žid, moje děti jsou taky Židi! Proč bych si tedy objednával Mikuláše s andělem a čertem?!“

A pak se to stalo. Zatím co Venca přesvědčoval pana Roubíčka, že když k němu jeli zbytečně, že by měl alespoň zaplatit taxíka, objevil se za zády Roubíčka malej kluk. Čert Pavel začal vydávat zvláštní zvuky, co nejdříve vypadaly, jako by chtěl také něco říct.

Mikuláš s andělem víc a víc přesvědčovali šetřivého pana Roubíčka o nutnosti zaplatit taxík.

Roubíček rudnul a jeho dvoumetrová postava vyrostla o další dva centimetry.

Čert Pavel se naklonil dopředu – zdánlivě směrem k malému synkovi velkého pana Roubíčka a začal vydávat jakési bublavé zvuky. Kluci mysleli, že to už čert začal strašit kluka svým ,,BLE, BLA, BLU,BLA – BLA…

Jenže omyl!

Pavlovi se udělalo z nezvykle velkého množství chlastu zle a začal regulérně dávit. Při jeho posledním -,,BLA“, z něho vylétl obsah jeho žaludku a dopadl panu Roubíčkovi na nohy. Zkrátka ho poblil od kolen až po krásné bačkory…

Jak ví každý Palestinec, nasraný Žid je strašný Žid. A tenhle byl hodně ,,namíchnutý“. Vyrval Vecovi jednou rukou berlu, druhou mu jednu vrazil, čert – poblión se právě v záchvěvu pudu sebezáchovy obracel a dostal tak přesně pod ocas ukázkový kopance a neandělský anděl, který jako jediný pomyslel na odpor, byl chycen rukou, jenž právě vyrazila svatý zub z nesvaté Vencovi huby, pod krkem a silou nosorožce jím Roubíček vytíral stěnu chodby. Urval mu tak jedno křídlo a druhého nechal jen půlku. Berla v jeho rukách se stala ,,bičem Božím“ a kluci nikdy neseběhli tak rychle ze schodů…

Inu, víra je hezká věc a je třeba ji u druhého respektovat. Pan Roubíček přišel pro víru a nepochopení asi o krásné bačkory, Venca o zub a o iluze, že adventní čas, je časem čekání na ,,příchod“…

Jak se všichni shodli a Pavel to řekl za všechny tři - ,,hovno ,,příchod“, takhle rychle jsem ještě od nikud neodešel...!“