Tanec s bílou smrtí - Kapitola třetí

Jak se to tak říká, když dostane čert chuť udělat cosi smradlavého, udělá to vždycky na jednu hromadu. Ta hromada pokračovala ve svém vršení asi v půlce mého pobytu v rehabilitačním středisku na Slapech.

Já a muj kamarád Walther PPK...V.Kroupa

S rukou jsem dělal slušné pokroky. Cvičil jsem poctivě a dokonce i tajně a víc, než tam po mně chtěli. Takže po téhle stránce docela spokojenost. Facka přišla odjinud.

Jednou dopoledne začátkem března jsem dostal telegram od bráchy Petra, že nám umřel děda. Bylo to smutný, ale řeknete si no co no. Byl to starej chlap, život měl za sebou a takový věci se stávají. Děda žil posledních pár let po smrti babičky sám a před nedávnem mu doktoři diagnostikovali melanom na plicích ( zhoubný nádor) a pak už šlo vše ráz na ráz. Myslím že pro něho byl příchod té zubaté kmotry asi vysvobozením. V životě neměl moc štěstí. Byl jedním ze dvou majitelů jedné dost známé firmy na výrobu nábytku. Tedy myslím po válce, aby bylo jasno. Jenže jak to v té prašivé době chodilo, bolševikovi se to nelíbilo. Soudruzi měli na dědu dobrej klacek. Během války za protektorátu, tak jako celý náš národ, musela i dědova firma pochopitelně dělat vše ,,pro vítězství zbraní třetí říše”. Smůla byla v tom, že příspěvek k tomuto úsilí měl v případě dědovi firmy podobu vyráběných rakví pro potřebu gestapa a SS. ,Snad netřeba rozvádět, kdo byli příští obyvatelé těch nevzhledných beden…

Někdo kdo měl na dědu a spol pifku to nezapomněl a vhodně využil při nástupu soudruhů k moci. Nikoho nezajímalo, že kdyby děda a jeho společník tu zakázku pro gestapo odmítli, nejspíš by v příštích vyrobených bednách skončili sami.

Byl z toho proces a děda vyfasoval dvacet let za kolaboraci. Jak sám říkal, dost se divil, že nedostal provaz. Tehdy se věšelo za menší hovadiny… Trest si mimo jiné kroutil v Jáchymově na uranu a tak těch jeho dvacet let se mohlo lehce smrsknout na doživotí v délce pár roků… Osud však zasáhl a rozhodl, že neumře tam, ale na následky práce s radioaktivní rudou až po mnoha letech. Protože rozuměl práci se dřevem, pobyl pod zemí ,, jen” deset měsíců a pak mu přidělili práci na povrchu, při přípravě jakýchsi dřevěných výstuží. Koncem padesátých let dostal milost, ale nové zdraví mu nikdo na cestu domů nedal…

A tak si přinesl domů to odporné cosi, co se probudilo k životu před několika měsíci a udolalo ho to. Bolševik dosáhl svého a můj děda už nežil…

Vyřídil jsem si přerušení pobytu v rehabilitačním středisku a jel jsem ho vyprovodit na jeho poslední cestě… Pohřeb byl malý, žádné velkolepé drámo. Jak potichu a v ústraní děda žil, tak potichu se rozloučil. Sešel jsem se tam se svým bráchou Petrem, jeho ženou Klárou a jejich dcerou a mou neteří Simonou. Naši rodiče tam nebyli. Ti už byli v tuhle chvíli s dědou, oba totiž zahynuli před několika lety při bouračce. To se stalo krátce před tím, než odemně odešla Vendula. Jak jsem říkal, když čert sere …

Po obřadu jsme jeli k bráchovi domů. Jak jsem si všiml, moje neteřinka se od té doby, co jsem jí neviděl, změnila skoro v ženskou. Jen se mě zdála tak trochu ,,mimo”. Nevěnoval jsem tomu tehdy žádnou zvláštní pozornost. Říkal jsem si-holka má na krku osmnáct, umřel jí praděda co ho měla dost ráda a tak má právo na to být vykolejená… Měla ráda, když jí náš děda vyprávěl, jak to chodilo dřív. Dost se zajímala o minulost a po maturitě se chtěla dostat na vejšku a studovat historii.

U bráchy doma bylo ,, příjemně”,jak jen asi tak po pohřbu může být. Simona vypadla po chvíli někam ven, její matka se omluvila že jí rozbolela hlava a tak jsme zůstali v obýváku s bráchou sami dva.

,,Dáš si ještě panáka,nebo jestli máš chuť na pivo,tak si posluž . V lednici ještě nějaký jsou.” Sedíme proti sobě v křeslech co v nich po pěti minutách na člověka vleze spaní. Brácha vypadal dost sešle a starosti se mu rýsovaly na čele jako plány na stavbu gotické katedrály. Je o osm let starší než já , se mnou si naši dávali na čas. Petr se ženil ve dvaceti,protože musel. Klára čekala Simonu a tak si ani jeden z  nich moc radovánek mládí neužil a ač sami skoro dětmi,museli převzít role rodičů.

Ale nedá se říct, že by se jim ( alespoň co jsem věděl ) vedlo špatně. Petr dělal až do ,,Sametu” u Dopravních podniků. Pak tam s tím seknul, vzal naškudlený korunky a koupil zánovní náklaďák od nějakého státního podniku, co šel po revoluci do kopru.

Zařídil si špeditérskou firmu a docela se mu daří. Kompletně zrekonstruoval vilku v Krči po našich a taky aut na stěhování si může dovolit víc a dá se říct, že jeho podnik prosperuje.

A tak jsme seděli v té vilce v Krči a cucali jsme panáka whisky.

,,Romane, musíme teď dát do pořádku pozůstalost po dědovi. Jsme jediný na světě, kdo po něm zůstali.” Povídá najednou Petr a já nějak nechápu o jaké pozůstalosti to je řeč.

,,No, já myslím,že těch pár košil a bedýnku s nářadím co po dědovi zbyla, snad ani nejde nazývat pozůstalostí né?!" Udiveně sleduji bráchu, jak si nalévá další dávku alkoholu.

,,Kvartýr je pokud vím obecní, takže pokud v něm nemáš hlášenou Simonu, tak se musí vyklidit a vrátit. A pokud vím, nic jiného po dědovi nezůstalo?!”

,,Jo” , povídá brácha ,,byt je státní , vyklidí se a vrátí. O to se postarám,pošlu tam pár maníků s náklaďákem a za dvě hodinky je po všem. Já ale mluvím o účtech v bance , o penězích brácho…”

Vyvalil jsem na Petra oči jak bordelmamá na jeptišku, co žádá o přijetí do pracovního poměru.

,,Co to kecáš za blbosti, jaký prachy? Děda a účty v bance?! Vždyť snad víš jak žil. Vždyť mu sotva stačil důchod…”

,,Já vím Romane,že se tomu nechce věřit, ale děda měl nejméně dva účty a u dvou různých bank. Stačil nějak před bolševikama ukrýt nějaký prachy, po sametu je uložil do bank a ty tam teď čekají na nás.”

Vytáhl ze skříňky jakýsi složený papír a strčil mně ho pod nos.

,,Podívej, to je kopie dědovi závěti. Nosil ji pořád u sebe a když umřel a já byl vyzvednout jeho věci v nemocnici, našel jsem to v jeho náprsní tašce.”

Rozložil jsem ten list papíru co měl změnit můj život a dozvěděl jsem se z něho, že jsem v podstatě majitelem třech miliónů, osmisetisíc, devětseti korun, což byla suma sumárum polovina částky uvedené v závěti…

Doprdele, to bude tanec ! A byl!!

Do služby jsem se vrátil skoro rok po tom fiasku na Černém mostě. Ruka byla jakž – takž, ale s operačním nasazením byl jednou pro vždy konec. Upíchli mě do zabezpečovacího oddělení útvaru a tak jsem se stal ze střelce kancelářskou krysou. Mělo to ale pro mě i pozitivní stránky. Díky rozvíjejícím se vztahům s elitními policejními jednotkami v zemích, co patřili ještě nedávno ,,k těm na druhé straně” jsem se nemusel zastřelit nudou. Moje angličtina byla celkem dobrá a tak jsem se stal jakýmsi styčným důstojníkem při návštěvách příslušníků výše jmenovaných jednotek u nás. Dokonce jsem se sám stal členem jedné takové delegace a odcestoval jsem na pozorování části výběrového řízení do pluku britských SAS. Odletěli jsme do Londýna a odtud jsme se přesunuli vrtulníkem do sídla SAS do Herefordu.

Tam, ve Stirlingových kasárnách, sídlí jedna z nejlepších jednotek zvláštního určení na světě – Zvláštní Služba Letectva neboli Special Air Service. Zde jsme kromě báječného piva Guinnessu mohli ochutnat i zdolání hory Pen-y Fan a dalších podobných ,,lahůdek”, jenž skrývá horský masív v Brecon Beacons. Zde se odehrává první část výběrového řízení, která je, co do náročnosti, velmi ( a to je slabé slovo ) náročná. Jde o fyzicky namáhavou činnost, při níž kromě výborné práce s mapou a busolou a skvělé orientace, musíte prokázat, že umíte běhat do kopce a z kopce s těžkým báglem na zádech. Nesmíte minout ani jedno kontrolní stanoviště, kde na vás čekají výcvikoví instruktoři, kterým je úplně u prdele jestli projdete nebo ne. Takových maníků, co kolem nich projde, je zpočátku až 200, ale do dalšího kola se probojuje jen hrstka z nich…

Tak jsme se tam asi dva týdny učili, jak utýrat co největší počet uchazečů o přijetí k jednotce. Bylo to poučný a já si znovu potvrdil, že když si člověk myslí že už nemůže – ještě sedmkrát může…

A už jsem byl zas ve své kanceláři a hlídal svorky na papír aby se mě nerozutekly. A hodně moc jsme přemýšlel.

Policie mě už toho moc nabídnout nemůže a já jí se svou prackou ještě méně. A tak v mé hlavě konečně začal klíčit plán kudy a jak dál.

Netrvalo dlouho a já jsem podal žádost o ukončení služebního poměru. Loučení bylo smutný, ale nutný. Když jsem se loučil s Oldou, netušil jsem, že ho vidím naposledy. Za pár měsíců potom se Olda a ještě pár kluků rozhodne v rámci výcviku skákat s padákem z vrtulníku nad přehradou na Orlíku. Vrchlík jeho padáku se zamotá do zadního malého rotoru vrtulníku a vrtulník sebou flákne na zem, přímo doprostřed kempu plnýho rekreantů. Olda a ještě jeden kluk to nepřežjjí a dá se mluvit o obrovském štěstí, že nepříjde na zemi o život žádný civil. Odnese to ,,jen” pár aut, stanů a jeden karavan.

Život je svině…

Asi bych měl zpětně poděkovat Lubinovi za to, že mě s tím jeho ,,židovským klackem” plácnul přes ruku. Bejt zdravej, mohl jsem sedět v tom vrtulníku taky…

Život šel jinudy a já si po odchodu ze služby vyřídil živnostenský list a byl jsem najednou na volné noze. Nechal jsem si vytisknout vizitky a na nich stálo - ,, Roman Sláma, soukromý detektiv. Zajištění informací, ochrana osob a bezpečnostní poradenství…

Co zbývá někomu, kdo většinu svého plodného období mačkal spoušť a čuchal korditové výpary na střelnici? Učil se, jak vidět a být neviděn, jak řídit a ujet. Jak doprovázet a ochránit a jak žít v defacto džungli dnešního světa a přežít…

Pokračování příště...