Tanec s bílou smrtí - Kapitola sedmá

Pomalu jsme se proplétali ruchem na Vinohradské ulici. Bylo zvláštní , že ač o mě Robert nic nevěděl,vypadalo to,že se má přede mnou na pozoru. Budu muset být opatrný, zdá se, že instinkty mu fungují na jedničku.

Já a muj kamarád Walther PPK...V.Kroupa

Došli jsme až ke vchodu do domu,nad nímž se  skvěl světelný poutač znázorňující zemský globus . Ten měl uprostřed, někde v místech ,kde by jeden hledal Ameriku rudou barvou vyvedenou  paži se zatnutým bicepsem. Nad tím vším hlásal nápis,že jste se ocitli před vchodem do ,, GLOB – GYM  no.ONE“.  No tak se na ty jedničky mrknem…

Po pár metrech chodby na jejíchž stěnách se na plakátech kroutila různá esa světové kulturistiky  ( božským Arnoldem počínaje a Dorianem Yatesem konče ) a po pár schodech jsme se ocitli před recepčním pultem. Za ním stála nádherná blondýna s postavou geparda. Oba moji společníci se vytasili s permanentkami za které obratem dostali klíče od skříněk kdesi v šatnách. Já jsem sličné slečně vysvětlil,že bych se jen tak rád porozhlédl ,protože hledám  místo,kde bych nechal trochu peněz a kýble potu,abych si odnesl bolest svalů a pocit blaha. S úsměvem hladové šelmy si mě změřila od hlavy k patě znaleckým okem a zřejmě jsem obstál. Poučila mě ,že si mám vzít na boty návleky a ujistila mě,že se mě u nich bude určitě líbit.

,, Příště vás  určitě uvidím už s taškou s věcmi na cvičení“ předla přesvědčivě ,, je na vás vidět , že jste znalec…“

,,Tak to si piš kotě, tolik hodin co mám já za sebou v posilovně jsi ty ani nestačila protelefonovat ( nebo prosouložit…)“  - myslím si v duchu a s úsměvem děkuji za milé přivítání.

A tak jsem opustil gepardí výběh a kráčel jsem vstříc království železa. Odevšad je slyšet typické hekání,supění a cinkot činek. Simona s Robertem zmizeli v šatnách a tak jsem do sebe nerušeně nasával tu důvěrně známou atmosféru. Všude je cítit onen charakteristický pach co můžete cítit v každé posilovně na světě. Je to směs pachu potu mužů a potu žen , do kterého se rafinovaně vkrádá vůně parfémů a deodorantů. Atmosféra je přímo nařachlá  freomony a sexem, Mimoděk jsem si uvědomil , že i já jsem chlap  v nejlepším  věku a hormony mě tak nějak sestupovaly od mozku až tam,kde nás chlapy nejvíc bolí nakopnutí. S tím se bude muset taky něco v dohledné době udělat. Chtělo by to nějakou milou slečnu , co by na mě byla milá.

Ale dneska ještě ne. Nejdřív práce ,potom zábava…

Stál jsem u stěny a pozoroval jsem dění okolo sebe. Je brzy odpoledne a tak tady ještě moc lidí není. Místnost měla víc než osmdesát metrů čtverečních a podle přístrojů a náčiní byla určená výhradně k budování svalů na rukách a hrudníku.Mašiny byly skoro nové , fungovaly tiše , efektivně a bez skřípotu . Postupně jsem procházel celým areálem a zjistil jsem ,že kromě té první a největší místnosti tu byla řada menších. V jedné se posilovaly nohy a břicho a v další zase byly k vidění (a k mučení ) stroje na různý aerobní pohyb. Stály tam různé stepery , pásy co na nich člověk běhá do nekonečna a do zblbnutí, pár rotopedů   a veslovací trenažér. Tam se potila většinou ta křehčí polovina osazenstva . Jako by byla pro chlapa hanba odplavit si po silovém tréninku aerobním pohybem kyselinu mléčnou ze svalů. No,spíš o tomhle tajemství  anatomie většina zdejších siláků ještě neslyšela…

Zrovna dovnitř vešli Simona s Robertem s tím,že se musejí rozehřát. Simona si osedlala rotoped  a Robert si hrál na veslaře u trenažéru.Tak jsem se vydal dál a postupně jsem ještě objevil saunu se soláriem a fit - bar s nezbytnými iontovými a proteinovými nápoji. Tam pro změnu kraloval výstavní kus samce. Prima rachota pro chlapa co by mohl skály lámat…

Vracel jsem se do té největší místnosti,kde jsem s prohlídkou začal.

Všiml jsem si ho hned jak jsem vešel. Seděl na ,, benčové“ lavici a odpočíval. Chlápek s výrazným obličejem, předčasně prošedivělými vlasy a světácky  prokvetlým knírem.Mohlo mu být tak okolo čtyřicítky a figuru měl takovou,že mu jí musel závidět i lecjaký chlap o deset – dvacet let mladší. Pomalu se zvedl z lavice, zalehnul do klasické klikové pozice a začal makat. V duchu jsem mu počítal.Po třiceti klikách  si vyklepal ruce a nohy a na pár minut si zase sedl na tu lavici. To se opakovalo ještě dvakrát. Dělal jsem,že sleduju všeobecný cvrkot , ale po očku jsem ho sledoval. Nelíbil se mě, nevím proč,ale nelíbil !

Podle vizáže bych si tipnul ,že jeho původ je někde jinde než v našich luzích a hájích. Najednou se ve dveřích objevila krásná blonďatá strážkyně brány a povídá - ,, Pane Dymič , máte u mě telefon ….“

Fešák se zvednul  a chůzí gladiátora se odporoučel na recepci.

Tak pan Dymič…. Patrně Jugoslávec , alespoň podle jména mě to tak připadalo. Možná je u nás ,,domestikovanej“ , rozuměl gepardici hned napoprvé. Vyšel jsem také ven z místnosti,respektive chtěl jsem vyjít,ale zase jsem zajel zpátky a zůstal jen těsně na úrovni zárubní. Na chodbě, kousíček ode mně stál totiž Robert ještě s nějakým klukem. Opatrně jsem vystrčil hlavu a protože se ani jeden z nich nedíval mým  směrem ,mohl jsem je šmírovat. Robertův společník byl malej pořízek, černé vlasy střihnuté ala – americká námořní pěchota a právě něco Robertovi dost sugestivně vykládal.

,,Robe ,nebuď blbej ! Dymi říkal,že je to zas tutovka ! A neboj ,tentokrát toho nebude tolik jako minule…“

Jak Roberta přesvědčoval, mával u toho rukama a tak jsem si všiml ,že má na pravé ruce vytetovaného hada ovinutého okolo kříže. Musel být určitě o nějaký  ten rok starší než Robert, šacoval bych ho tak na pětadvacet let. To tetování nic moc kvalita. Vypadalo to jako typická kérka, co jí jednomu udělají v krimu za jedno nastaveni prdele po večerce…

Robert vrtěl hlavou a povídal mu -,, Ne Pavle! Já už do toho nejdu, nelíbí se mě to …!“

,, Do piči more, rozmysli si to ! Už se vezeš tak co myslíš ?! Že je tak jednoduchý to pložit more ?!“ Přerušil ho pořízek a bylo vidět,že i když se na první pohled může zdát ,že je to on co má všechno pod kontrolou,ve skutečnosti má strach,že Robert myslí to své ,,NE“ vážně.

A  taky bylo hned podle mluvy jasné ,že pán je prasynem praotce Róma . No,jestli ho viděl někdy tatík Tichý, nedivím se,že si myslel o synových kamarádech z fitka to , co si myslel…

Jak jsem tak stál mezi futry,překážel jsem v průchodu a byl jsem na to upozorněný dvojicí ,,atletů“ co už na první pohled spolu cvičili i doma u videa… Musel jsem chca- nechca uhnout a tím jsem se rázem ocitl na chodbě jen asi dva kroky od Roberta a jeho společníka. Současně se také otevřely dveře od dámských toalet a z nich vyšla Simona. ,, Tak co strejčínku ? Jak se ti to tady líbí ?“

Do sestřihu alá – americká námořní  pěchota jako když střelí,ještě cosi čemu jsem nerozuměl štěknul k Robertovi  a zmizel za dalším rohem chodby. Robert se tvářil kapku nasraně a dvě kapky vyplašeně. Aby zamaskoval své rozpaky , vyhrknul na Simonu,kde že se fláká, že už tady trčí nejmíň pět minut a že ještě nedej bože vychladne….

A tak jsem raději nechal ty dva ,ať se spolu učí první lekce z budování svého místa ve vztahu a rozloučil jsem se s nimi , s návleky na boty a se sličnou šelmou u recepčního pultu – v  tomhle pořadí.

Pomalu jsem došel ulicí až k jejímu konci nad Národním Muzeem a v malém baru u sklenice s pivem ( za třicet korun ) jsem si rovnal myšlenky. Jasně jsem slyšel,jak ten grázlík Robertovi říká něco o tom , že  ,,Dymi říkal, že je to zase tutovka…“ Já věděl,že se mě pan Dymič nelíbí. Vypadá to, že se Robert zaplet s pěkýma grázlama. Navíc mě dochází ,proč se mě Robert nezdál od začátku jako feťák. On v tom kšeftě s kokainem má spíš roli dealera,nebo ještě spíš takzvaného . ,,muly“ . To je trouba,co se nechá za mrzký peníz nalákat k tomu ,aby převezl kontraband z míst A do místa B. To jsou přesně ty jelita,co skončí jako první v policejní síti,protože jsou svými ,,šéfy“ posláni  třeba s malým množstvím ( to aby ztráta nebyla tak veliká ) zboží někam,kde se čeká,jestli se dá projet nebo ne. Často se projet nedá a jelito skončí v cele. To v tom lepším případě. Dost často taky končí někde ve škarpě a po těch pár dnech co  ho někdo najde na něj není hezkej pohled. To,když šéfíci zkouší,jestli se třeba nedá vlézt do zelí konkurenční partě ….

Ten pokérovanej týpek jasně řekl Robertovi,že ,, už se veze …“ Tak to se asi chlapec opravdu veze Nejvyšší rychlostí do pěknýho průseru ! Já jen doufal,že  v tom všem nejede nějak i Simona. Budu muset dát řeč s bráchou. Jenže to máte těžký, jestli ho holka miluje ,tak jí žádnej zákaz na světě nedonutí,aby se sním neslejzala dál.  Klasicky řečeno – situace na hovno….

Druhý den jsem se objevil na jedné nejmenované adrese v jedné budově,kde má sídlo Národní protidrogová centrála. Když něco chcete,nemůžete chodit ke kováříčkovi,ale musíte přímo za kovářem…

Netrvalo dlouho a už jsem s návštěvnickou kartičkou  ( která mě opravňovala sotva k návštěvě toalety ve výše jmenované budově)  připnutou na klopě  ( noste jí prosím viditelně, vyhnete se tak případným nepříjemnostem s ostrahou budovy…) seděl v kanceláři u kamaráda který byl oním kovářem. Říkejme mu třeba Patrik. Dostal jsem dobrý kafe a protože čas je drahá komodita, šel jsem k věci. Patrikovi bylo jasné,že nejdu jen tak na kus řeči a nijak ho to neurazilo. Nakrmil jsem ho ( Bůh mě odpusť ) pohádkou o tom,jak si mě najal tatík nějaký neposlušný mladý žáby co se zbláznila do chlápka o dost staršího než byla sama. Holka měla už nějaké potíže s fetem a tak se taťka bojí,co je tenhle nový  objev slečny dcery zač. Slíbil jsem mu,že chlápka proklepnu a tak jsem tady. Popsal jsem Dymiče jak jen jsem nejlépe uměl a říkal jsem si,že by to musela být sakra náhoda,kdyby Patrik poznal jen podle jména a popisu že je to někdo na koho něco mají.Leč náhody se dějí…

Patrik se  na mě pátravě díval přes stůl s dvěma  hrnky nedopitého kafe. Chvíli jsme mlčeli  pak se zvedl a řekl,ať chvilku počkám. Vrátil se za minutku a v ruce držel složku. Rozevřel ji na stole přede mnou, dlaní zakryl text a nechal volný pouze prostor s fotkou ze které na mě zírala dobře známá tvář balkánského barda.

,,Jo“ , povídám  ,, to je on…“

Patrik sklapnul složku , sedl si zase  za stůl a bubnoval prsty do jeho desky.

,,Poslouchej kámo,já si myslím,že soukromý očka by neměli lézt tak vysoko…. Jestli ti můžu radit, dej od něj ruce pryč a upaluj. Tátovi tý křehulky  doporuč, ať jí zmrská prdelku páskem a přiváže jí doma za nohu od stolu. Nemůžu ti říct víc , to nemusím zrovna tobě vysvětlovat ,ale jen ti povím,že obavy tvého klienta  jsou abych tak řekl oprávněný … Zatím Dymič běhá ,,venku“.  Abych tak řekl ,, na  dlouhém vodítku“ a my víme,proč ho zatím necháváme čůrat na patníky … Myslím že mě rozumíš….“

No ,rozuměl jsem ,jak by ne. Tak se mě to krásně zamotává.  Teď si budu ještě muset při tom všem dávat pozor,abych se nezamotal do Dymičova ,,vodítka“. Když jsem ale tak vzpomínal na setkání s Dymičem  , nevšiml jsem si,že by byl v posilovně  ,,pod dohledem“ . To bych si všimnul ( vy ne,ale já jo…) , asi ho mají jen v takzvaném ,,občasném režimu“.  No uvidíme, řekl slepej…

Pro mě byli informace od Patrika dostačující , jak jsem mu řekl ( kecal jsem,dal bych nevím co,kdybych mohl vidět obsah složky co na ní měl Patrik položenou ruku…) a tak jsem se měl k odchodu. Láhev  dobré whisky se přemístila z mého kufříku do útrob Patrikova pracovního stolu a já už jen dole u recepce vrátil identifikační kartu návštěvníka ( rádi vás opět uvidíme pane…) a opustil jsem budovu,kterou by každý feťák a drogový dealer v Praze viděl nejraději ve formě spáleniště….

A tak byl pátek a já seděl odpoledne u pana Tichého v jeho tichém  starožitnictví. Moc jsem mu toho zatím říci nemohl a ani jsem nechtěl. Bál jsem se, že by se tatík před klukem třeba v hádce prokecl a tím všechno podělal. Upřímně řečeno,houby mě záleželo na mladém i starém Tichém,mě šlo o Simonu.

Podle slov Tichého se ale kluk pár dní docela drží doma a snad se  prý i  učí. Mladej má asi vítr z něčeho ,co ví jen on sám a já tuším,že má proč se bát. Jestli se i po nějaké době bude zdát,že kluk definitivně couvnul snad se všechno urovná a svět zůstane pořád rozdělený na ty hodný a zlý kluky…. To jsem si myslel po odchodu ze starožitnictví a Bůh ( či Ďábel ) se smál…..

Pokračování příště...