Tanec s bílou smrtí - Kapitola pátá

Nebyl to hezký pohled. Pan Tichý jako by se celý zhroutil do sebe.Ve vytřeštěných očích měl nefalšované zděšení, levou rukou se opíral o stůl a pravou se snažil rozepnout si knoflíček u košile pod kravatou.

Já a muj kamarád Walther PPK...

Měl jsem opravdu obavu, aby to s ním neseklo.

,,Pane Tichý, jestli tady máte někde něco ostřejšího k pití, myslím,že teď je ta pravá chvíle…” Snažil jsem se přimět jeho mozek k jiné činnosti, než byly myšlenky na krutou skutečnost. Mlčky se odpotácel ke krásnému kousku nábytku, který byl určitě starší nežli my oba násobeno dvěma. Otevřel ozdobná dvířka a útroby onoho nábytkového artefaktu vydaly láhev Jamesona a dvě broušené sklenky. Obrátil se ke stolu a po tvářích se mu koulely slzy zoufalstv.

,,Ježíši Kriste ne!! Můj Roby ne!!” Postavil sklenky na desku stolu a roztřesenou rukou začal odšroubovávat uzávěr lahve. Jeho prsty jako by mu ale vůbec nepatřily a nechtěly ho poslouchat.

,,Jestli dovolíte, já nám to naleju…” Vzal jsem mu jemně láhev z rozklepané ruky a nalil jsem do jedné sklenky poctivou dávku. Tu jsem mu podal a do své jsem jen tak trochu cvrkl tmavě medovou tekutinu. Ne že bych neměl rád dobrou whisky, chtěl jsem si ale zachovat jasný úsudek. Můj protějšek vypil naráz skoro polovinu své sklenky a tak nebylo divu, že slzí na jeho tváři přibylo. Zakuckal se a po jeho bradě se vydala na schůzku s uzlem kravaty kapička barvy jantaru. Příštích deset minut by se dalo popsat jako jeho cesta očistcem. V jeho obličeji se s každým okamžikem střídal jiný stav jeho mysli. Od čirého zoufalství došel až k zarputilému výrazu totální nasranosti.

,,Najděte je pane Slámo! Najděte ty kreatůry co mého synka posílají do pekla!! Prosím!!!

Usrkl jsem si lahodné tekutiny a nechal její chuť po kouři a dřevě zvolna klesnout do svého nitra. Mírně jsem zavrtěl hlavou a podíval jsem se panu Tichému přímo do očí.

,,Obávám se, že tohle je mimo mě i vás. Tohle je práce pro policii a já už u policie nejsem…” Uvědomil jsem si, že vlastně vůbec nevím, co o mně pan Tichý všechno ví.

,, Pane Tichý, jak jste se vůbec o mně dozvěděl? Proč jste vlastně oslovil zrovna mě? Adresu jsem do novin nedával, tam byl jen můj telefon, fax a mailová adresa, ale ten list papíru od vás nebyl ani v obálce. Musel jste ho do schránky vhodit osobně…

,,Prosím? Co jste povídal ?” Byl úplně mimo a já musel svou otázku zopakovat. Znovu si loknul ze své sklenky, tentokrát bez zakuckání.

,, Adresu jsem dostal od vašeho pana bratra. Občas využívám jeho služeb při přepravě větších kusů starožitného nábytku. Jen tak mezi řečí se váš bratr jednou zmínil o vás. Jak si zařizujete živnost a já si to zapamatoval. Když jsem se nyní rozhodl vyřešit problém se synem, vzpomněl jsem si na vás a zavolal jsem vašemu bratrovi. Ten byl tak hodný, že mně dal na vás číslo mobilu. Já vám volal, ale vy jste nějak nebyl dostupný. Já byl netrpělivý a protože mě váš bratr dal i vaši adresu, zastavil jsem se u vás na Jarově. Nebyl jste doma a tak jsem napsal ten vzkaz na papír a vhodil vám ho do schránky…”

Tak takhle to bylo, no brácha má rozum a myslím, že si moc hubu na špacír nepouštěl. Takže moje minulost u URNA je naštěstí stále tajemství .Musí být! Spousta drbanů co jsme s nimi měli co do činění, by dala pravou ruku za to, dostat někoho z nás ,,Urňáků” do hledáčku své pozornosti…

,,Pane Tichý, máte nějakou synovu fotografii?” Otočil ke mně rámeček s rodinnou fotkou co stál na stole před ním. Z fotky se na mě usmívala žena věkem mezi čtyřicítkou a padesátkou. Zachovalá a pěkná, na první pohled ten typ, co si umí od života urvat to o co má zájem. No, nechtěl bych ji vidět, až se dozví čím že to byla ,,ta věc” co našla pod synovou postelí zvláštní a křidélka to rozhodně nebudou... Něco určitě tuší a bojí se toho,ale rána jistoty bude mít nejspíš devastující účinek na ten její úsměv. Myslím, že její krásné kaštanové vlasy budou potřebovat nový přeliv…

Dále byla na fotce dívka. Stála vedla matky a podoba s ní byla nápadná. Byla jen o trochu vyšší a co se ňader týká chudší než matka. Ale jinak docela kus. Hnědé vlasy na mikádo, hezká linie obočí co napovídala něco o tom, že oči pod ním jsou určitě moc hluboké a ztratí se v nich nejeden sameček. Něžnej nosík a ústa vykrojená do oslnivého úsměvu. Jako z reklamy na zubní pastu. Bradu měla tak trochu vystrčenou a držením hlavy jako by chtěla říct - ,,chtěl bys viď?! Tůůdle!”

Pod stojícími ženami klečel na bobku kluk. I u něho byly nápadné hezké pravidelné rysy tváře a i když nestál, bylo znát, že je to habán a na první pohled sportovec. No, jestli se nevyhrabe z těch sraček s drogama, nechtěl bych ho vidět za dva-tři roky. Vlasy měl stejné barvy jako jeho sestra a jako správnej sportsman je měl ostříhané na krátko.

,,Pane Tichý, závislost na kokainu není rozhodně levná zábava. Kde na to bere peníze ?” Otázka která se nabízela samosebou…

,, Víte, obě moje děti dostávají měsíční apanáž. Řádově v několika tisících korunách. S manželkou jsme se snažili, aby se naučili s penězi zacházet už od mládí. Že si za to ale pořídí takové svinstvo, to jsem netušil!”

V duchu jsem kroutil hlavou na naivitou jeho i jiných rodičů – pracháčů. Myslí si, že do děťátka narvou prachy a ono si s nima poradí ku slávě slova Božího.

Hovno!!

Ve většině případech by se papínkové a matinky divili, jak si potomci s jejich poctivě nahrabanýma prachama počínají. Ale jak se říká – poučování o dětech si nech, až budeš mít vlastní … Nechal jsem tedy i pana Tichého jeho bludu a raději jsem si začal pěkně nahlas ujasňovat, jaká že má být moje role. Byl jsem ujištěn, že se po mně chce, abych vypátral, kdo do toho svinstva jeho kluka namočil, kdo ho zásobuje fetem a jak moc v tom Robert vlastně lítá. Tak v tom bylo mezi námi jasno, co ale zajímalo mě, byla otázka, co hodlá pan Tichý s informacemi které mu (snad) dodám, udělat. Dnes už bych se na takovou hovadinu klienta nikdy nezeptal. On si zaplatí za informace a ostatní je jeho problém. Jenže tenkrát jsem byl v tomhle kšeftě vlastně nováček a tak jsem se zeptal. Byl jsem ujištěn, že prý se to bude snažit ,,anonymně” oznámit na policii. A že doufá, že se ti grázlové co mají na svědomí ty sračky (on řekl – problémy ), co se v nich jeho kluk topí, hnít do smrti ve vězení. Jeho najivitu, která v tomhle směru jasně přecházela do blbosti jsem raději nekomentoval. Proč mu říkat, že nejspíš ta vězeňská hniloba těch ,,kreatur” nebude mít naději na úspěch. Při současném stavu našeho zákonodárství se nejspíš nepodaří nikomu nic prokázat. Nakonec neskončí ani ve vyšetřovací vazbě a kromě kauce je to bude stát jen pár desítek tisíc ,,všimného” (nebo spíš nevšimného) na určitých místech. Což jsou pro chlápky toho typu doslova drobný...

Takže možná ve vazbě ani nestačí vysrat večer jídlo, co tam dostali k obědu a večeřet už budou doma mezi svou pakáží… Po pár měsících proběhne soud, který jim nic neprokáže a šmitec. Vzpomínám si jak mě ještě jako strážmistra na okrsku ničilo, když jsme třeba v noci čapli drbana, co se někomu pokoušel s kamenem v ruce dostat do auta. Přivezli jsme ho k  nám na služebnu.Tam jsme s ním sepisovali dvě hodiny protokol, zjišťovali jeho totožnost, protože chudáček malej si zapomněl doma občanku a když jsem byl akorát tak zralej na to toho hajzla odtáhnout někam za město a tam mu prostřelit palici, tak jsem se dozvěděl, že pán by papal. A protože zadržený má právo na chutnou krmi, tak musíte drbanovi zajet někam k benzínce s nonstop provozem koupit bagetu se šunčičkou a sýrem. A zatím co se ten parchant cpe tou bagetou ( kterou okomentoval, že je v ní salát a ten on nerad ), tak vy musíte sepsat další papír o výdaji za jídlo pro zadrženého. Pak se z cely ozve, že pána bolí bříško a že moc dobře ví, že je zákonem jasně dáno, že mu musíte umožnit lékařské vyšetření. A tak pána naložíte do auta a odvezete do nejbližší nemocnice. Tam toho zmrda rázem bolet bříško přestane a laškuje se sestřičkama co by ho raději odvezli na patologii. V tom bych jim jednou dobře mířenou ranou rád vyhověl. Ale nesmíte, pána by mohlo zas rozbolet bříško…. A tak dostane injekci pro zklidnění rozbouřených střev a protože mu jinak nic není, vezete si ho zpátky na okrsek. To už budou tak dvě hodiny ráno. Pána zavřete do cely předběžného zadržení a popřejete mu dobrou noc. Vy pak sednete k psacímu stroji a sepisujete zprávu o tom, že zadržený byl ošetřen tam a tam pro stížnosti na bolest tam a onde – lékařskou zprávu připojujete. To už slušně řečeno padáte tak trochu na hubu a z cely se ozývá sladké broukání ze sladkého snu pána s bagetou v bříšku a injekcí v prdeli. Pak se ozve vysílačka a vy jedete krotit nějakýho ožralu…Pak je ráno a vy jdete po službě konečně domů. Jdete po schodech a najednou si uvědomíte, že ten chlápek co jde pár schodů před vámi je ten drban, co jste s ním strávili většinu služby. Jeho činnost byla překvalifikována jako přestupek a on vám hezky před vchodem popřeje hezké ráno a NASCHLEDANOU!!!!

No nic, to jsem si jen zavzpomínal na starý časy a slepotu té děvky Spravedlnosti…

A tak jsem se raději zeptal pana Tichého na pár maličkostí, které budu nutně potřebovat ke své práci. Šlo mě o adresu Robertovi školy, datum narození, s kým se přátelí, kde je to fitnees – centrum kam údajně chodí. Jestli má nějakou známost ( ,,Robert? Na to má přeci dost času...” Ach jo, ti rodiče!! )

Dostal jsem odpovědi na své otázky a všechno jsem si pečlivě poznamenal do sešitku.

,,Takže se  tím budete pane Slámo opravdu zabývat?!”

Uviděl jsem v jeho očích naději, která byla podle mého soudu dost předčasná. Něčím se zabývat ještě neznamená něco vyřešit. Řekl jsem mu to, ale zdálo se že mě neslyší, že mě nechce slyšet.

,,Pane Slámo, peníze nehrají vůbec roli, zaplatím vám kolik si řeknete. Jen mě prosím pomozte!!” Nechtěl jsem zneužívat jeho zoufalého postavení. Asi bych si mohl říci i o nehorázný peníz a bezpochyby by se mně ho dostalo. Pak jen říci,,sorry ale nezjistil jsem nic” , to ale není můj styl. Ten případ se mně ale fakt líbil a tak jsem si řekl o sumu, kterou si mohl určitě dovolit. Domluvili jsme se, ať si ještě nechá všechno do zítřka projít hlavou a já se mu zítra ozvu. Pokud bude dál trvat na tom, co jsme si právě domluvili, dám se do toho. Poprosil jsem ho, jestli bych si mohl vzít tu obálku s vložkou a on mě jí předal s výrazem, který jasně odrážel jeho nechuť mít něco takového ve své blízkosti. Těžko říci, jestli mu šlo o ,,obal” nebo o ,,náplň”.

A tak jsem měl u sebe rázem množství drogy větší než malé a kdyby mně v tu chvíli poklepal na rameno někdo z kluků z protidrogového, asi bych se zapotil než bych vše vysvětlil. A tak jsme se rozloučili a já zanechal jednoho nešťastného tátu, aby se vypořádal se ztracenými iluzemi o krvi své krve…

Pokračování příště...

Další kapitoly mé knihy k přečtení ZDE