Strach...

Není strach, jako strach. Většinou to máme nastavené tak, že když se něčeho bojíme, tak zjistíme vzápětí, že je možné se něčeho bát ještě víc…

Těžko říci, jestli je horší strach z něčeho neznámého, nebo z něčeho, co můžeme jasně pojmenovat.

Může to začít úplně nevinně. Zničehonic se vám třeba udělá hodně, ale hodně špatně. Třesavka vám rozklepe tělo tak, až máte pocit, že si musíte zákonitě vzápětí překousnout jazyk. Točí se vám hlava a cítíte, že na vás leze horečka. Zdá se vám to neuvěřitelné, přišlo to přeci tak najednou.

Dopotácíte se domů a tam zjistíte, že chybí jen pár desetin stupně k tomu, abyste měli „čtyřicítku“. Druhý den vás doktor ujistí, že jde jen o nějakou virózu – „…vždyť toho kolem nás „lítá“ tolik…“

Odeberou vám pro jistotu krev a ejhle. Za dva dny je jasné, že máte zvýšené jaterní testy a že se vaše tělo pere s nějakým zánětem.

„Chce to lehčí stravu, odpočívat, dostatek tekutin, žádný alkohol (jako byste měli chuť chlastat…) a ono se to srovná…“

Ta únava je prostě strašlivá. Nezvládáte absolutně nic z toho, co jste před pár dny zvládali „levou zadní“. Horečku zaženete, ale ta bolest kloubů a svalů se dává na ústup jen hodně pomalu. Vlastně se jí nezbavíte tak úplně vůbec…

Uběhne nějaký čas, třeba i rok. První začnete cítit tu známou a větší bolest v jedné ruce. Potom vás začnou brnět obě nohy. Na zadní straně a hodně.

Tak hodně, až se zdá, že dostanete každou chvíli křeč.

Najednou je vám jasné, že to nemůže být jen tak nějaká „viróza“. Uvědomíte si, že vaše podvědomí už nějaký čas s touhle informací pracuje. Nevíte proč, ale měli jste poslední dobou potřebu ukrývat své myšlenky hluboko v minulosti. Snad proto, že tam bylo všechno na svém místě. Byl to bezpečný přístav, kam bylo možné kdykoliv zajít a ukrýt tam své myšlenky.

Znovu známý kolotoč u lékaře, ale tentokrát je to jiné. Už se nenecháte odbýt tvrzením, že jde o obyčejnou virózu. Už v tom lítáte až po uši, bojíte se pravdy jako čert kříže, ale víte, že nemáte na vybranou.

Máte před sebou celou řadu vyšetření. Nikdy jste netušili, co to jsou například „evokované potenciály“, nebo „oční perimetr“.

Nedá vám to a začínáte se i sami pídit po tom, co by vám to vlastně mohlo být. Skoro zavaříte internet, kde klikáte najednou na stránky, o nichž jste si nikdy nemysleli, že na ně někdy budete zvědaví.

Potom najednou sedíte na lehátku v jedné ordinaci a doktor za vámi se chystá k tomu, že vám napíchne atraumatickou jehlou místo mezi obratli páteře. Musí vám odtamtud odebrat pár mililitrů mozkomíšního moku…

Na tu bolest vás nemůže připravit vůbec nic. Stokrát za život jste upadli na zem a víte, jaké to je, když třeba praštíte rukou o beton. Nikdy vám ale nikdo nevpíchl nic do páteře. Ta bolest se samozřejmě vydržet dá, jen je prostě jiná než cokoliv, co jste kdy zažili – včetně zubaře.

Když tam tak sedíte, máte zatnuté zuby, skrz které cedíte jedno sprosté slovo za druhým, tak si najednou uvědomíte, že vlastně to, čeho se opravdu bojíte není bolest z toho zákroku, ale to, co se doktoři z těch pár mililitrů čiré tekutiny dozvědí…

Podobá se to ledové kouli, která se vám usadí někde okolo žaludku a která roste. Máte přísnou dietu, ale to vám vlastně ani tak nevadí. Říkáte si, že kdyby to bylo jen o dietě, tak by to vlastně byla „brnkačka“.

Ta ledová koule vás neopustí a je trochu podobná té, kterou třeba někdo cítí před zkouškou ve škole, nebo před zubařským křeslem. Jen ji asi tak stokrát vynásobte.

Jste dokonale paralyzovaní. Ta ledová koule dokáže, spolu s neustávající únavou, dělat s vámi věci, které vás činí dost nepoužitelnými. Bylo pár věcí, kterých jste se v minulosti třeba báli a najednou vidíte, jak směšné a nedůležité ty „věci“ ve skutečnosti byly.

Víte, že nejde jen o vás. Máte rodinu za kterou jste odpovědní a vůbec netušíte, jak se vaše okolí vyrovná s něčím, z čeho máte strach, abyste se s tím vyrovnali sami.

Marně si lámete hlavu, jestli jste „TO“ nakoupili někde cestou v minulosti, nebo jestli „TO“ ve vás bylo odjakživa.

A co „TO“ vlastně je?

Najednou víte, že i když je třeba borelióza hnusná a zákeřná záležitost, že by to vlastně byla ta lepší možnost. Těch možností je totiž víc a pravda se zatím rodí někde v Petriho miskách, z těch pár kapek čirého moku, který vám odkapal do zkumavky z vaší páteře při lumbální punkci.

Jste prostě totálně v prdeli a udělali byste cokoliv, aby se štěstí přiklonilo na vaši stranu.

Najednou víte, co to znamená mít opravdu strach…