Stíny... Kapitola č.4

Pokračování příběhu o tajemství, o smrti a o tragedii, která ovlivnila běh dějin. Dnes o pátrání po někom, -,,jenž první zkoumal to, co mlčelo, byť k řeči bylo stvořeno..."

Zjistit jméno člověka, který byl osobně přítomný exhumaci těla sv. Jana, nebylo tak snadné. Zkoušel jsem o něm zjistit něco u mě v práci, v Národní knihovně, jenže jak hledat, když knihovna není žádným registrovaným archivem historických listin. Dnes, kdy už se na internetu dá najít kde co, by to asi byla legrace. Tehdy ale byl internet v plenkách, běžný člověk neměl doma ani počítač a tak to bylo všechno mnohem těžší.

Bylo mi jasné, že při takové události, jako je exhumace ostatků člověka, musí být přítomné úřední osoby a musí být o tom vyvedený nějaký úřední záznam. V té době, v roce 1719, patřily k úředním osobám církevní hodnostáři. Navíc místo, odkud byly ostatky vyzvednuty - totiž chrám sv. Víta, bylo jednoznačně církevním územím.

Z toho všeho byla jasná jedna věc.

Pokud někde ležely ukryté dokumenty, týkající se vyzvednutí a zkoumání ostatků Jana Nepomuckého, musela je mít k dispozici katolická církev. Jenže Jan Nepomucký je uznávaným patronem nejen u nás, ale například i v Německu a dokonce i ve státech Jižní Ameriky. Tím pádem se mi nezdálo, že by se tak zajímavé skutečnosti, týkající se samotného důvodu, proč byl vlastně prohlášený za svatého, totiž nález jeho ,,jazyka" v, přes 300 let staré lebce, neobjevila i někde ve ,,světských" materiálech.

To se však rovnalo hledání oné pověstné jehly v kupce sena.

O jedné ,,kupce sena" (bez urážky) jsem věděl...

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Říkal si otec František, ale já jsem ho znal jako Romana Kvíčalu. Chodili jsme spolu kdysi do základní školy a už tehdy byl tak trochu ,,jiný", než my, ostatní. Byl to hodně uzavřený typ a tak asi nikoho z nás, kdo jsme ho znali, nepřekvapilo, že si vybral, jako své životní poslání - dráhu kněze.

Docela náhodou jsem ho nedávno potkal na Karlově náměstí a vyměnili jsme si tehdy telefonní čísla.

Byl trochu zaražený, když jsem ho požádal o schůzku a já mu musel nalhat (Pán Bůh mi to odpusť), že pracuji na knize o patronech české země a že bych od něho potřeboval pár rad a informací.

Jak už jsem řekl, Roman byl povaha uzavřená, ale pamatoval jsem si ze školy, že měl výbornou paměť a vždycky trochu s údivem, o to však ochotněji, pomohl, nebo poradil, když ho o to někdo požádal.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Čekal jsem řeholníčka v hábitu a s kolárkem na krku a otevřel mi dveře normální mladý chlap v džínech a triku s motivem Beatles. Bylo na něm vidět, že si tak trochu užívá mého překvapení a tak mi se smíchem (dříve u něho věc nevídaná) prozradil, že ,,Bůh je jeho zaměstnavatel, ale když má po pracovní době, tak ho zavírá i s kolárkem do skříně..."

Vždyť jsem vám říkal, že byl vždycky ,,jiný"...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Tak Jan Nepomucký říkáš? No, něco o něm samozřejmě vím, ale jestli jsi se už o něj trochu zajímal, tak toho asi nebudu vědět o moc víc, než už asi víš."

,,Jasně Romane, něco jsem si o něm už zjistil. Nějaké knihy, znáš to. Mě spíš ale zajímají informace, které o něm nejsou až tak známé. Nemá smysl psát knížku o něčem, co si už bylo někde popsáno dopodrobna. Třeba ta záhada, jak se prý v jeho lebce našel i po staletích neporušený jazyk..."

,,Jo, jo, to byl vlastně hlavní důvod, proč byl kanonizován, ale asi, Libore víš, že v roce 1972 ten kousek hmoty, mimochodem uložený v krásné zlaté monstranci, zkoumal nějaký Emanuel Vlček. Ten jednoznačně prokázal, že to nebyl jazyk, ale zbytky de facto mumifikované mozkové tkáně."

,,A jak se ty, věřící člověk, vyrovnáváš s faktem, že se nestal zázrak a že se žádný jazyk nedochoval? Že šlo jen o kousek mozku?"

,,Víš, Libore, já to takhle neřeším. Já si říkám, že třeba ten kousek uschlého mozku, že třeba zrovna ten kousek byl tím, ve kterém se ukrývala vůle Jana nepodlehnout bolesti a nevyzradit ani v mukách to, co od něho chtěli jeho mučitelé slyšet."

,,Dobře, to, dejme tomu, beru", musel jsem se usmát nad Romanovým zdůvodněním.

,,Říkal jsi, že ten kousek tkáně, v tom sedmdesátém druhém roce, zkoumal nějaký pan Vlček. To byl lékař?"

,,Vlček byl antropolog, ale pokud vím, tak ten kousek tkáně zkoumal jak z antropologického hlediska, tak na něm prováděl různé testy, včetně anatomického, sérologického a imunologického rozboru. Prostě s tím kouskem dělal kde co, takže bych celkem jeho závěrům věřil."

,,Dobře, ale tehdy, v tom roce 1719, když Jana exhumovali a našli ten, jak se tehdy domnívali, jazyk, to ho asi zkoumal také nějaký lékař, co myslíš?"

,,On byl hlavně zkoumán v roce 1725 a to už v přímé souvislosti s případným Janovým prohlášením za svatého, ale asi i tehdy v roce 1719 byl u otevření jeho hrobu někdo z ,,cechu Aeskulapova" (lékař), to je, myslím si, téměř jisté. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem si vzpomněl, že jsem vlastně někde viděl rytinu, která s tou exhumací Jana Nepomuckého, měla něco společného. Nějaký muž na té grafice držel v jedné ruce právě tu lebku a v druhé měl ten údajný jazyk. Kde to jen ale bylo? No, už je to déle, určitě pár let..." přemýšlel Roman, až se z něho kouřilo.

,,Už vím, bylo to v Nepomucenu! To už je opravdu pár let nazpátek."

,,Nepomucenum? A to je co proboha?" vykulil jsem na Romana oči.

,,Neber jméno Boží nadarmo...", usmál se Roman. ,,Nepomucenum je česká papežská kolej v Římě. Pojmenovali ji tak tuším na konci dvacátých let. Právě na památku sv. Jana."

,,Hmm, tak cestu do Říma zrovna v plánu nemám. Nedalo by se nějak zjistit, kdo tu jeho lebku a jazyk na té rytině drží?", udělal jsem na Romana psí oči.

,,To by se nejspíš zjistit dalo. Bude to ale chvíli trvat, nevím, kdo z mých známých, pokud vůbec někdo, by mohl touhle dobou v Římě být. Dej mi tak dva - tři dny a já ti to zjistím."

Roman se usmál a mě tehdy vůbec nenapadlo, co svou žádostí způsobím a že se od té chvíle dal Romanův život počítat už jen na dny...

Pokračování (snad) příště...