Smrt má bílé triko... (Část první)

Tenhle případ se opravdu stal. Nebylo to v mém bezprostředním okolí a já se o něm dozvěděl pár podrobností úplně náhodou. Já jsem ho ,,nehledal“, on si našel cestu ke mně. Respektive ona...

Pokud bude tento příběh – tato slova, číst někdo z pozústalých po oběti, či ten, koho se ty strašlivé události z léta roku 2005  nějakým způsobem osobně týkaly, prosím ho, aby byl shovívavý k mé představě o tom, co se tehdy vlastně odehrálo. Základ příběhu je skutečný, jakož i některá jména. Nebyl jsem přímým účastníkem oněch událostí, vycházím ze zdroje, který účastníkem byl a tak popis myšlenek jednotlivých protagonistů je částečně skutečný a částečně je mou fabulací. Budu se však snažit popisovat děj co nejvěrněji, jak se ke mně informace o něm dostaly. Konec jednoho z hlavních aktérů – vraha, je čistě plodem mé fantazie, ale já v zájmu smyslu pro spravedlnost doufám, že ,,TO“ tak s vrahem dopadlo. Tento případ nebyl, pokud vím nikdy policií objasněný a vrah, jestli nedopadl tak, jak jsem mu určil ve své verzi příběhu, chodí dál mezi námi – Vámi…

Ten den bylo vedro k zalknutí. Slunce, jako ohnivá koule rozpalovalo vzduch už od samého rána a dávalo jasně najevo, že 29. červenec roku 2005, bude patřit do série oněch několika tropických dní v roce.  

Mezi dvěma mladými ženami došlo k dohodě a právě výsledek oné dohody znamenal, která z nich ten den zemře a která bude žít. Ilona šla ten den pracovat do videopůjčovny ve Šternberku a její kamarádka a kolegyně Lucie se rozhodla, že volný den, který měla původně ve videopůjčovně strávit ona, stráví na koupališti…

Voda byla jako kafe a slunce, to slunce jí doslova pohltilo ve své záři. Už jen ty vlny chyběly a iluze pobytu u moře by byla dokonalá. Líně protahovala své údy v příjemném stavu vodní beztíže a nechávala myšlenky jen tak zvolna plynout. Prožívala takový ten den, kdy jeden ( jedna) nic nemusí a říká si, že i kdyby se svět postavil na hlavu, jí se to netýká…

Slyšela ten vyzváněcí tón svého mobilu přesně ve chvíli, kdy se vracela od vody ke své dece a chystala se na ní, s grácií na slunci líné kočky ulehnout. Bylo už časné odpoledne, ale v ten letní čas to znamenalo, že sluneční lázeň bude trvat ještě spoustu hodin. Než stačila mobil ve své plážové tašce najít, jeho vyzvánění ztichlo. V seznamu nepřijatých hovorů zjistila, že jí volal (říkejme mu třeba Pavel) přítel její kolegyně Ilony. Chvíli váhala, jestli mu má zavolat zpátky, ale říkala si, že jestli je to důležité, tak Pavel zavolá znovu sám. Jsou však nevysvětlitelné okamžiky, kdy člověk má jakési tušení, že tentokrát ,,TO“ důležité je. Zmáčkla tlačítko se zeleným symbolem telefonu a za pár vteřin už slyšela vyčkávací – vyzváněcí tón Pavlova mobilu v podobě hitu od skupiny Queen.  

,,No ahojky, copak se děje…?“

V telefonu však bylo ticho. I když Pavel hovor ,,přijal“ , neslyšela Lucie pár vteřin vůbec nic.

,,Halóó, Pavle slyšíš mě?! Tady Lucka. Jsi tam?“  

,,Luci, prosím tě přijeď! Přijeď hned jo?!“

Tón jeho hlasu způsobil, že i přes neustávající žár letního dne, pocítila Lucie proud ledové vody, co jako by dopadl na její zátylek a zježil každičký chloupek na jejím těle, aby se přesunul kamsi do jejího břicha, kde se usadil, jako ledový balvan.

,,Pavle, prosím tě, co se stalo?! Slyšíš!? Pavle!“  

,,Stalo se něco hroznýho Lucko. Přijeď prosím tě do půjčovny jo. Hned!... Prosím…“

V tom malém krámku – videopůjčovně na náměstí ve Šternberku ještě nebylo takové horko. Slunce zatím nedosáhlo svými paprsky do výlohy, ale to byla jen otázka času. Ilona měla před sebou den, jako každý jiný, jen to horko bude asi větší. Dopoledne ubíhalo a nebylo ničím vyjímečné. Pár dětí, znuděných uběhlou polovinou prázdnin, které si vypůjčily pár akčních blábolů. Několik, už na první pohled osamělých žen a nervózních mužů, kteří neomylně zamířili k závěsu z korálků a zmizeli za ním, aby po chvilce plaše vyšli ven a nesli si k pultíku ,,pohádky pro dospělé“. Přišel čas oběda a když se po něm Ilona vrátila do obchůdku, zbývalo jí jen pár desítek minut života.

Bylo něco před třináctou hodinou, když do videopůjčovny vstoupil vysoký, tmavý muž. Už na první pohled působil zanedbaně. Tmavé vlnité vlasy byly mastné a jeho tváře už nejméně dva dny marně volaly po oholení. Na sobě měl bílé tričko a krátké kalhoty – kapsáče/bermudy. Vypadal tak na třicet – čtyřicet let, ale u těchto ,,týpků“ se věk pozná těžko.  

,,Fuj, ten má ale chlupatý nohy…“ blesklo Iloně hlavou. Muž potichu pozdravil a začal se rozhlížet po policích s vystavenými videokazetami.

S ním přišla za Ilonou smrt…

Pokračování příště...