Smlouva s ďáblem...

O jednom vojákovi, o jedné smlouvě, o ďáblovi a vlastně o každé situaci a každém z nás. Každý si někdy něco moc přejeme a říkáme si – ,,co já bych za to dal…“

,,Tady se mi podepiš,

nejlíp krví - to snad víš."

,,A když já zbraň dostanu,

člověkem dál zůstanu?"

,,Budeš mužem jak se patří,

čekaj na tě stínů bratři.

Žold tvůj bude přiměřený,

čekaj na tě v světě ženy!"

,,Však nepřátelé na mě snad,

se snaží léčky přichystat?!"

,,Neboj se, ty nemáš čeho,

uchop konečně mé pero.

Do žíly své hrot si vprav,

ty přežiješ to - živ a zdráv."

,,Možná živý zůstanu,

co však s duší po ránu?

Budu jí mít plnou zloby,

krev a bolest,

zmaru hody..."

,,O duši se nestarej,

podepiš a mně jí dej!

Válka pro tebe je jídlem

zmaru štěstí je tvým dílem..."

,,Člověkem chci zůstat však,

proč mám ďáble

podepsat...?!"

,,Vždyť jsi voják - tedy snad.

Chtěl sis osud vybírat?!

Nemáš hochu na vybranou,

v peklo musíš projít branou.

Počká na tě, žádný strach.

A trauma?

To se změní v prach.

Červ mé smlouvy v tobě hlodá,

pokoje ti stejně nedá.

Tak jen hochu podepiš,

vem si kvér a jsme si blíž."

,,Podepíšu, ó můj pane,

Bůh rozhodne, co se stane..."

,,Boha mi sem netahej,

tu máš pušku,

tak si hrej."

A tak voják pero vzal,

smlouvu s ďáblem podepsal.

Poznal potom v okamžení,

jak se člověk v zrůdu mění.

Dostát smlouvě musel však,

šel do dálky bojovat.

S každým bojem stále více,

ubývala duše svíce.

Když se vrátil domů pak,

neměl duši - měl jí drak.

Do smrti se v noci budí,

křičí ze sna,

- ,,ďáble stůj!"

,,Nemáš šanci,

smlouva platí,

tak se hochu vzpamatuj!"

A tak leží, tváře mokré,

chtěl by se jít zpovídat,

Bůh ho nechce,

patří ďáblu,

to je jeho advokát.

No a jaké poučení z toho plyne vážení?

Rada není tam, kde chybí

rozum,

láska,

prozření...

*

Původní diskusi najdete tady.