O jednom vojákovi, o jedné smlouvě, o ďáblovi a vlastně o každé situaci a každém z nás. Každý si někdy něco moc přejeme a říkáme si – ,,co já bych za to dal…“
,,Tady se mi podepiš,
nejlíp krví - to snad víš."
,,A když já zbraň dostanu,
člověkem dál zůstanu?"
,,Budeš mužem jak se patří,
čekaj na tě stínů bratři.
Žold tvůj bude přiměřený,
čekaj na tě v světě ženy!"
,,Však nepřátelé na mě snad,
se snaží léčky přichystat?!"
,,Neboj se, ty nemáš čeho,
uchop konečně mé pero.
Do žíly své hrot si vprav,
ty přežiješ to - živ a zdráv."
,,Možná živý zůstanu,
co však s duší po ránu?
Budu jí mít plnou zloby,
krev a bolest,
zmaru hody..."
,,O duši se nestarej,
podepiš a mně jí dej!
Válka pro tebe je jídlem
zmaru štěstí je tvým dílem..."
,,Člověkem chci zůstat však,
proč mám ďáble
podepsat...?!"
,,Vždyť jsi voják - tedy snad.
Chtěl sis osud vybírat?!
Nemáš hochu na vybranou,
v peklo musíš projít branou.
Počká na tě, žádný strach.
A trauma?
To se změní v prach.
Červ mé smlouvy v tobě hlodá,
pokoje ti stejně nedá.
Tak jen hochu podepiš,
vem si kvér a jsme si blíž."
,,Podepíšu, ó můj pane,
Bůh rozhodne, co se stane..."
,,Boha mi sem netahej,
tu máš pušku,
tak si hrej."
A tak voják pero vzal,
smlouvu s ďáblem podepsal.
Poznal potom v okamžení,
jak se člověk v zrůdu mění.
Dostát smlouvě musel však,
šel do dálky bojovat.
S každým bojem stále více,
ubývala duše svíce.
Když se vrátil domů pak,
neměl duši - měl jí drak.
Do smrti se v noci budí,
křičí ze sna,
- ,,ďáble stůj!"
,,Nemáš šanci,
smlouva platí,
tak se hochu vzpamatuj!"
A tak leží, tváře mokré,
chtěl by se jít zpovídat,
Bůh ho nechce,
patří ďáblu,
to je jeho advokát.
No a jaké poučení z toho plyne vážení?
Rada není tam, kde chybí
rozum,
láska,
prozření...
*
Původní diskusi najdete tady.
