Šikana...

Myslím, že každý z nás se s tímhle jevem během svého života setkal. Kdo byl na vojně tak určitě, ale i ten, kdo nebyl, asi ví, o čem je řeč…

Je s námi odjakživa, jen nám dělá potíže si to přiznat. S hrůzou sledujeme ve zprávách o případech tam a onde, kde došlo k tomu a tomu. Buďme ale poctiví a sáhněme do hlubin své duše a paměti. Kolikrát jsme se stali svědky šikany ve svých školních letech, kdy v každé třídě byl někdo, kdo byl terčem posměchu a na něhož dopadala krutá pozornost ostatních spolužáků. Dokonce i děti ve školkách už projevují  jisté znaky tohoto chování.

My chlapy co jsme byli na vojně, víme své a nemá cenu to moc rozpitvávat. Každý takový ví, co to byl odběr krve, sahara, bufet nebo povyšovačky. Co to bylo, když to ,,mázové“ měli za 250 a jezdily se závody ,,dvěstěpadesátek“. Kolik kliků a sklapovaček jsme každý museli udělat za dopisy od našich holek… Metody a stupeň násilí se odlišovaly vojenským odborným zařazením, dislokací útvaru a počtem přítomných ,,východňárů“ a ,,chacharů“. Slováci z východního Slovenska a Ostraváci prominou, ale byli jste fakt nejhorší...

Kdo by si však myslel, že šikana je problémem jen chlapů, nemůže se více mýlit. Znal jsem několik holek, které bydlely v době střední školy na intru a můžu říct, že jaké dokázaly být tam na sebe příslušnice ,,něžného pohlaví“ s odpuštěním svině, to si nedovede představit ani leckterý chlap. Dámy ,,v tom jely taky“ a nebyly vzácností ani ataky fyzického rázu.

Jenže ono to vlastně s člověkem roste a získává to s ohledem na prostředí, v němž se pohybujeme, různé ,,kabáty“. Jde však stále o jedno. Každý z nás určitě zažil, že se třeba nějaký nadřízený pěkně vozil, ať už po nás samotných, nebo po někom z kolegů. Nadřízený – alfa samec, či alfa samice, by se nikdy nestal nadřízeným, kdyby neměl ostré lokty a nedokázal ,,sestřelit“ toho, kdo mu stojí v cestě. Je to přirozenou lidskou vlastností – vést, nebo se nechat vést. Záleží na inteligenci a dalších rysech povahy toho každého ,,v čele“, aby dokázal zkrotit pudy, nutící ho ovládat své okolí nepřiměřeným způsobem a umožnily mu ,,vládnout“ s rozumem a se ctí.

Když se ale vrátíme k dětem, všimněme si jedné důležité věci. Arabové mají jedno krásné a nade vše pravdivé přísloví.

Zní -,, Já proti svému bratru.

Já s bratrem, proti svému bratranci.

Já se svým bratrem a bratrancem proti celému světu…!“

Co tím chci říci?

Vzpomínám si, že i když byl někdo třídním ,,otloukánkem“, běda, když na něho vztáhl ruku někdo z jiné třídy. To se potom okamžitě konala trestná výprava do ,,cizí“ třídy a otloukánka se zastali i ti, kteří ho jindy trápili. Na vojně  (mám na mysli Základní vojenskou službu, nikoliv  službu v profesionální armádě ) to samé. Mazáci trápili ,,své“ bažanty, ale běda, když si na některého bažanta z roty ženijního průzkumu vyskočil někdo z roty ženijně technické…

U profi - armády to bývá trochu jiné. U profíků je nepředstavitelné, abyste šli do hlídky, nebo do akce proti Talibanu s někým, na koho se nemůžete spolehnout a kdo vás trápí, nebo vy trápíte jeho. Snad proto je kladený takový důraz na začlenění každého nového příslušníka jednotky do kolektivu a jednou z podmínek výběrového řízení je fakt, jak se sžijete s jednotkou, s rotou, s vaším družstvem – se světem, s bratrancem, se svým bratrem…

Myslím, že určitý díl potřeby vyvyšovat se, ovládat někoho, nebo naopak, být někomu podřízený a někým ovládaný, je samozřejmou součástí osobnosti každého z nás. Je na každém z nás, aby se srovnal s vlivem, jaký může mít na své okolí. Je na nás rodičích, vštípit našim dětem, že být ,,první“ je správné, ale neznamená to, že do poražených se kope. Život je boj, ale měla by se dodržovat určitá pravidla. Pokud tomu tak nebude, bude člověk člověku více vlkem, než je tento vlku druhému.

I v té vlčí smečce je jasně daná hierarchie a občas tam někdo dostane po čumáku. Ta hierarchie je ale férová a tak nebuďme horší než zvířata a svou moc (či bezmoc) používejme s vědomím své síly myslet. To je to, co nás od zvířat odlišuje.

Nebo si to nemyslíte…?