Píšu Vám, abych nebyl sám…

Historie je kruh. Lidské trápení, touhy, radosti a pocity se stále opakují a je jedno, jaký se píše rok a kde přesně k tomu „psaní“ dochází…

30. červen, 1863. Kdesi za řekou Potomac.

Moji drazí!

Jsou to asi dva týdny, kdy jsme se dostali přes řeku Potomac. Robert E. Lee nás vede od Williamsportu stále na sever. Je nás obrovská síla, ale co se výzbroje týká, každý má jen to, co se mu podařilo sehnat. Mám trochu rozporuplné pocity ze složení našeho mužstva. Je zde doslova sbírka všech národností, vyznání a vzdělání, jaké si jen lze představit. Většina mužů neumí ani číst, ani psát, ale v jednom jsme jednotní. Víme, za co chceme bojovat a věříme Robertovi E. Leeovi. Cítíme, že je naše věc spravedlivá a že Bůh požehná svou vůlí našemu vítězství. Většina mužů však nikdy v opravdovém boji nebyla a tak se trochu obávám, jak se bude jejich morálka vyvíjet od chvíle, kdy budou stát tváří v tvář smrti. Jak ponesou, až uvidí vyhřezlé vnitřnosti svého přítele, až ho budou držet v náručí ve chvíli jeho bolestivého skonu…? A že k takovým věcem dojde, to je nad slunce jasnější. Viděl jsem to za války v Mexiku a bojím se, že to uvidím zas. Jen je mi líto, že nyní proti sobě stojí Američan proti Američanovi. Nevím, kdy Vám tento dopis budu moci opravdu odeslat, píšu Vám hlavně proto, abych nebyl, i přes tu sílu mužů okolo sebe, sám.

S úctou a láskou, Váš Stephen B. Longstreet.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

25. října, 1917. Kdesi u Caporetta

Moji nejdražší!

Využívám chvíle klidu a svěřuji své myšlenky papíru. Naše armáda zahájila včera útok na italská postavení u Caporetta. Včera jsem se přesvědčil, že Bůh je na naší straně. Stačilo jen pár hodin dělostřelecké přípravy a za použití plynových granátů jsme zcela zlomili italský odpor. Když se naše pěchota ráno přelila přes naše postavení směrem k italským liniím, tito jako by doslova ztratili s odvahou i hlavu a opouštěli zbrkle své opěrné body. Do večera jsme se probojovali přes tři italské linie a odpor byl zlomen. Pokud bude i nadále stát Bůh na naší straně, a já pevně věřím, že tomu tak bude, zaženeme Italy až za řeku Piavu.

S láskou a pozdravem Vám všem, Johan von Pichell.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

15. červen, 1942. Ostrov Samar (Filipíny)

…dnes je to šestý den od chvíle, kdy poslední oficiální posádka kapitulovala a kdy Japonci ovládli všechny body, které jim zajišťují udržení celého ostrova. Je nás tady v horách dohromady šedesát pět, z toho dvacet osm Američanů. Je tu se mnou i George Howard. Peter Pickett bohužel padl, ale měl to rychlý a alespoň se nedostal těm bestiím do ruky živý. Naštěstí máme dost prostředků k tomu, abychom se nějaký čas udrželi, a nezbývá nám nic jiného, než vést záškodnickou válku. Pevně věříme, že Bůh nedopustí porážku a že Filipíny budou nakonec od Japonců vyčištěné. Bohužel, zatím se asi Bůh někde schovává.

Snad Vás zase někdy uvidím a pak tyhle dopisy spálím. Ani vyprávět Vám o tom nebudu, protože byste mně stejně nevěřili.

Sgt. Richard Brooke Garnett

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Únor, 1968. U města Hue, střední Vietnam.

…jsou to zvířata! Vůbec jim nezáleží na vlastních lidech, naopak, čím větší děs mezi ně zasejou, tím víc si myslí, že je to pro ně lepší. Ten masakr má prý na svědomí sám Vo Nguyen Giapa, spolu s tím gaunerem Tran Van Traa. Naši byli dost zaskočení, ale nakonec se povedlo ty hordy rudých odrazit. Vlastně není tak docela jistý, kolik těch civilistů má na svědomí Vietkong a kolik naše bombardovaní, ale s tím se nedá nic dělat. Kdyby ti komunističtí hajzlové nezaútočili, nebylo by ani naší odpovědi. Důležitý je, že jsme je odrazili, ale povede se nám to i příště? Mám celý týhle šaškárny plný zuby. Někdy nevím, jestli bojuju s Vietkongem, nebo s naším velením. Vlastně je to jedno, s Boží pomocí mě zabijou jedni, nebo druzí.

vojín Joshua Lawrence Chamberlain.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Květen 2005, západ Iráku. Operace „Matador“

…jsou všude a nikde. Podle všeho mají někteří z nich výcvik dost dobrý na to, aby nám zatápěli. Bylo to veřejný tajemství, že sem pronikají ze Sýrie. Vozí sem jak materiál, tak nový síly. Je to k posrání. Když už si myslíme, že je dostaneme, stáhnou se k hranici a my jsme nahraní – nesmíme dál než k tý podělaný čáře. Ti hajzlové se nám potom můžou jen smát. Tenhle cirkus nemůže nikdo vyhrát, jde jen o to, přežít. Mám pocit, že těm košiláčům se to daří dost dobře. Sice prý mají ztráty větší, než máme zatím my, ale to mi nepřipadá jako nějaká extra útěcha. Někdy si říkám, jestli jsem se doma modlil k tomu správnýmu Bohu. To se modlil i George a ten už letí domu v plastikovým pytli. No nic, seru na to. Na všechno!

vojín Winfield Scott Hancock

Kolik jich ještě bude? Jak -,,kolik"? Prostě budou, dokud tady bude lidstvo. Bohužel...