Otevřený dopis Vladimiru Vladimiroviči Putinovi…

Daragoj geroj, balšoj tavaryšč! Dovol, abych Ti poslal pozdrav z naší země. Jsme sice jen takový malý flíček na mapě, ale naše skutky z nás činí obry…

Jeden takový obr ducha Ti nedávno prý psal. Jmenuje se Vyvadil. Jistě sis všiml podivně šimravého pocitu v rektu, který přechází až do nepříjemného svědění. To bude on!

Až si ho vytáhneš ze svých útrob, nesměj se mu, prosím, stačí, že se mu smějeme my tady u nás doma. On si ne a ne nechat vymluvit, že jen těžko přijedeš za naše hranice na věži tanku, abys ho vyzdvihl z bláta našeho posměchu a vysadil ho na piedestal hodný jeho ducha.

Nedokážeme mu vysvětlit, že NATO, ať už má jakékoliv problémy, přeci jen je pořád partou, která sice přivírá oči nad Tvými legráckami s Ukrajinci, ale do svého kurníku by Ti fakt vlézt nedovolila. Ale co Ti budu povídat, to Ty určitě víš. Ten svědil ve Tvé zadnici si myslí, že Ti píše za nás za všechny.

Jenže to je hloupost. Až na pár fosilních pacientů známého profesora Chocholouška v naší zemi nenajdeš moc lidí, kteří by Tě u nás rádi uvítali. Svědil – Vyvadil asi ano, ale ten není směroplatný. Víš přeci, jak to chodí se slepými obdivovateli – pravdu se od nich nedozvíš. Tací Ti budou jen mazat med okolo Tvé velkoruské… úst, aby se ohřáli v teple Tvého mrazivého stínu.

Bohužel se v naší zemi dosud nepodařilo zbudovat kvalitní oplocení okolo rezervace pro bolševiky, tak nám holt někteří běhají dosud volně, a píšou každému, o kom si myslí, že je hoden svou velikostí jejich malosti. Prosím Tě, Vladimíre Vladimíroviči, až ho, svědila jednoho, vytáhneš, ani ho nemyj a rovnou ho zahoď. Vracet nám ho nemusíš.   Anebo si ho nech, každý vladař přeci rád někoho s rolničkami, kdo by ho obveseloval. V takovém případě ho ber jako dar naší země Tvému majestátu.

A až Tě přestane jeho šaškování bavit, Vladimíre Vladimíroviči, tak si ho zase strč hluboko tam, no víš přeci kam… přesně tam, kam patří…