Odstřelovač...

Sniper, neboli odstřelovač musí někdy vystřelit i na někoho, koho by si za svůj cíl sám nevybral. Kdo někdy musel, tak tenhle příběh pochopí. Jsi šťastný Ty, kdo nechápeš…

Sniper a jeho pozorovatel...Foto - Wikipedia

Byli jsme vysazení asi dvacet kilometrů od našeho cíle a naše pocity při sledování odletu vrtulníku byly tak známé a přeci tak nové. Byl jsem tehdy tady na Balkáně jen krátce a fakt byl, že po irácké poušti byla zdejší krajina příjemnou změnou. Bylo to tady tak podobné krajině u nás doma. Pořád jsem nemohl pochopit zvěrstva, která se tady odehrávala. To, jak soused sousedu se stal vlkem a byl mu schopný před zraky jeho dětí zaživa uřezat hlavu... Jako by lidi tady posedl ďábel.

Vzpomínám si, jak jsem kdysi, jako kluk, byl tady v Jugoslávii s rodiči na dovolené. Jak jsme si říkali, když jsme vídali starce spokojeně sedět na slunci a klábosit, jak jsou tady lidi spokojení. Jak bych tady chtěl žít...

Teď jsem tady byl znovu a starců jsem už taky pár viděl. I dětí a jejich rodičů. Jejich domy lehly popelem a to jen proto, že jejich předkové pocházeli z jiné části světadílu a modlili se k jinému Bohu. Spousta z nich byla mrtvá.

Přesun k našemu cíli byl bez problémů. Čekala nás celá řada dní, kdy budeme jen ležet a bez hnutí sledovat svůj cíl. Proto jsem si docela užíval pohyb, i když se každý krok pod tíhou batohu s veškerým vybavením stával postupně peklem. Dorazili jsme k cíli v podvečer a čekala nás perná noc. Museli jsme si připravit zalehávací a pozorovací pozice, vykopat úkryty pro vybavení a po celodenním pochodu, každý s nějakými padesáti kily zátěže na hřbetě, to nebyla žádná sranda.

Ráno bylo vše připravené. Svrchní povrch drnů jsme odstranili a vytvořili z nich jakési kryty na naše stanoviště. Naše batohy byly ,,uskladněné", každý jsme měli osobní kamufláž dovedenou k dokonalosti a mohla začít naše činnost. Naše stanoviště bylo umístěné kousek pod vrcholem kopce a to tak, aby naše siluety nebyly nápadné. Koukali nám jen hlavy, rozostřené ,,hejkalem" (maskovací oděv odstřelovače) a i naše zbraně měly omotané hlavně maskovacím povlakem. Střídali jsme se po dvojicích. Vždycky dva odpočívali a dva fungovali. Jeden jako odstřelovač a jeden jako jeho pozorovatel.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Sniper a jeho pozorovatel maskovaní v trávě 

Takováhle činnost má svá úskalí a specifika. Nesmíte rozdělávat pochopitelně oheň a tak veškerá strava je studená. Jíte v podstatě pořád dokola to samé. Jde o výživná jídla konzistence, kterou by vám snad záviděli jen kosmonauti, protože jsem slyšel, že ti jedí ještě větší sračky. V sáčkách z alobalu a fólie máte k dispozici alespoň jedno masité jídlo denně, většinou se jedná o hovězí maso s fazolemi, nebo kuřecí ragů s rýží. Dá se to jíst studené, ale žádný požitek v tom nehledejte. Jde jen o to, dostat do těla živiny. Sem tam nějaký ten vitamínový koncentrát a jako lahůdka se dá považovat instantní puding. S tím souvisí i to, že na místě nesmíte nechat žádný ,,odpad" který vaše tělo vyprodukuje. Prostě močíte a kadíte do igelitových sáčků. Nikde nesmí nic smrdět, protože se nepřítel může klidně ocitnout náhodou někde poblíž a vy můžete být krytí a maskovaní sebelíp, ale stačí kousek hovna a končíte. Je to nechutné, ale pravdivé...

Náš muž se jmenoval plukovník Vadymič a to místo, kam mířila moje odstřelovačská puška Sako TRG, bylo jeho doupětem. Kdysi statek, jehož majitelé už nejspíš nejsou mezi živými, býval jistě krásným doplňkem okolní kopcovité krajiny.  Byla spousta času na přemýšlení a tak jsem si říkal, že ta vůně probouzejícího se jara je vlastně stejná, jako znám z míst, kde jsem strávil dětství. I ty borovice a duby tady byly. Ptáci, kteří každé ráno vyváděli jarní tanečky lásky, si stavěli hnízda a my jsme tady byli, abychom poslali do vzdálenosti tři sta padesáti metrů smrt ráže 308. Srbský plukovník Vadymič  měl zemřít za všechno, čeho se dopustil na místních civilistech a hlavně proto, aby jako důstojník nemohl pokračovat ve velení svých mužů.

Zatím se ale na statku neukázal. Tvrdli jsme na místě už jedenáctý den a i když tomu asi většina z vás neuvěří, byli jsme připravení čekat na místě klidně ještě jednou tolik. Točili jsme se na hlídkách, střídavě spali, jedli, vyměšovali a sledovali jak statek, tak okolí.

Dvanáctý den nastal konečně  obrat. Do prostoru statku přijelo terénní auto a když zajelo do prostoru -,,modrá", vystoupila z něho krásná žena. Asi bych měl vysvětlit, proč ,,modrý prostor". Rozdělili jsme si mezi sebou celý prostor statku na přibližně stejně veliké úseky a pojmenovali jsme je podle barev. Tak nemohlo dojít k mýlce a když vám váš pozorovatel řekl třeba -,, v zelené pohyb, dva muži, zbraň, foxtrot k červené...", tak jste věděli, že to znamená, že v prostoru nazvaném ,,zelený" se objevili dva ozbrojení muži a jdou směrem k sektoru označenému jako ,,červený".

Vraťme se ale k té ženě.

Byla opravdu krásná. Blonďaté vlasy jí sahaly až do pasu a i když na sobě měla v podstatě mužské oblečení - koženou civilní bundu a maskáčové kalhoty, absolutně jí to neubíralo na přitažlivosti. Co ale bylo zvláštní, byl fakt, že muži z jednotky na statku se k ní chovali i na dálku rozeznatelně s respektem. Jeden mladík jí dokonce zasalutoval. Protože ale měla koženou bundu, žádné hodnostní označení se nám na jejím těle nepovedlo nalézt a tak jsme netušili, jestli se jedná o osobu vojenskou, nebo civilní.

V zakódovaném večerním hlášení, odeslaném vysílačkou jako jeden kratičký, milisekundový impulz, jsme o ní podali info na naše velení.

Druhý den přijel.

Byl hubený jako lunt, měl stříbrem prokvetlého knírka pod nosem a jeho krátce střižené vlasy měly barvu pepře a soli. Jeho postava zaplnila celý prostor v mém puškohledu Leupold. Hlas mého pozorovatele mně v ušním sluchátku informoval o síle a směru větru, vzdálenosti k cíli a o tom, co se dělo okolo, kam nesahalo zorné pole mého puškohledu. V podstatě mně hlásil vše, co jsem sám věděl ale i to, co jsem neviděl. Dobré bylo to, že pohyb osob v okolí mého cíle se vyvíjel vzhledem k našim úmyslům pozitivně. Nikdo nežádoucí mně nešel ,,do rány" a já se mohl soustředit jen na svůj úkol.

,,Stop, čekej! Máme hlášení."

Hlas mého pozorovatele Martina zastavil ukazováček mé pravé ruky těsně před tím, než jsem s ním začal zlehka zvyšovat tlak na lučík spouště.

V okuláru jsem viděl, jak ze dveří stavení vychází ta krásná žena a míří k plukovníkovi. To ráno měla své vlasy spletené do copu a na sobě jen zelenou košili a maskáčové kalhoty. Usmála se na Vadymiče a ten úsměv byl něco tak krásného, že jsem si to uvědomil i v tak vypjaté chvíli. Přistoupila k němu, objala ho okolo krku a políbila ho na tvář. Ostatní muži z polovojenské jednotky asi podobný obraz nepřekvapil a nám to došlo.

,,Je to jeho jebačka!" syknul jsem do mikrofonu, který jsem měl upevněný k rameni.,,Co je s tím hlášením?!" doplnil jsem svůj odhad identity té ženy otázkou na Martina.

A Martin mně odpověděl.

,,Cože? Žádám repete!" dožadoval jsem se toho, aby Martin zopakoval, co mně před pár vteřinami řekl a co sám zjistil po dekódování zprávy z velení.

Řekl mně to znovu a já jsem věděl, že nemám na vybranou. Nevím proč, ale v tu chvíli jsem si vzpomněl na modlitbu Svatého Františka -,,...Bože, dej mi sílu, abych se smířil s věcmi, které nemohu změnit..."

Nadechl jsem se a pomalu jsem vydechl. Nikdy nestřílejte na cíl tehdy, když máte vzduch v plicích. Rozklepe vám ruce a pouze po výdechu jste ,,stabilní". I když moji pušku podpíraly nožičky, každý záchvěv by byl nežádoucí.  A já jsem chtěl, Bůh je mně svědkem, aby to byla čistá rána. Lehce, jako když položíte milence prst na bradavku, jsem zvyšoval tlak na spoušť a uvedl v činnost mechanismus pušky.

Sice jsem to neviděl, protože jsem se soustředil na cíl, ale věděl jsem, že zbylí dva členové naší mise už vědí, že jdeme do finále a připravovali se k opuštění pozorovacího stanoviště. Čekala nás dlouhá a nebezpečná cesta zpět na ,,randezvouz point", kde nás měla vyzvednout helikoptéra.

Houkla rána a svět se na okamžik zastavil. V tom pozastaveném obraze jsem viděl, jak do zelené košile udeřila, jako by odnikud přilétnuvší, síla ráže 308. Paže se rozlétly v bezmocném gestu a vzduchem se mihl cop blonďatých vlasů...

Splnil jsem rozkaz a na zelené košili, která už s tělem v ní oblečeným ležela v prachu dvora, se začal rozlévat karmínový květ. Až mnohem později jsem si zkoušel představit, co kulka z mojí pušky asi napáchala mezi prsy té krásné ženy.

Splnil jsem rozkaz. Někdo někde usoudil, že zemřít nemá Vadymič, ale ta žena. Ptáte se proč?

Mě se neptejte, já nejsem stratég.

Jsem jen sniper...