Od ďábla přes bouři do zapomnění…

Strašně ji bolely nohy, měla hlad, žízeň, a cítila se strašně špinavá. Na její špínu ale žádná sprcha stačit nebude…

Byla ráda, že sedí. Nevěděla, jestli je dost daleko. Stále nevěřila svým nohám, bála se na ně postavit, copak mohou třesoucí se nohy někoho unést? Do teď měla v ústech pachuť krve, říkala si, že se jí snad nikdy nezbaví.

Tak dlouho toužila po tom, vidět Seluse umírat. A přeci ji chvíle, kdy k tomu skutečně došlo, zastihla nepřipravenou. Selus, ďábel v lidské podobě, který šlapal po její cti i těle, pro kterého musela nechávat své tělo šlapat chodník v San Diegu, už nežil. Zabil ho nůž, ne to ona ho zabila.

A teď utíkala před policií, před pohledem na tu zakrvavenou zpola ležící postavu. Utíkala sama před sebou.

Měl na sobě kostkovanou flanelovou košili, seprané potrhané džíny, a ty nejmodřejší oči, jaké kdy viděla. Nakládal do pickupu nějaké balíky a sáčky, podle všeho s jídlem, pitím, a bůh ví s čím ještě. Otočil se k ní právě ve chvíli, kdy ho pozorovala, otřel si dlaně o džíny a vykročil směrem k ní.

„James“, řekl, a napřáhl ruku dolů k její sedící postavě. Podala mu tu svou, a on jí pomohl vstát.

„Barbara“, zalhala mu. Už tak dlouho nepoužívala své skutečné jméno, že jí ani nenapadlo, aby mu řekla pravdu.

Jeho loď měla skoro čtyřicet metrů na délku, a byla krásná. Udržoval ji s láskou, kterou v něm vypěstovala služba u námořnictva. Bývalý první pomocník vrchního loďmistra, James Culum nanosil zásoby z auta do nákladového prostoru lodi, zkontroloval co se dalo. Z přídě i zádě stáhl lana, do té chvíle poutající loď k  pacholeti na okraji mariny.

Už dlouho se necítila tak dobře. Příď lodě mířila ven ze zálivu, on měl práci u kormidla, a ona, vysprchovaná a s mokrými vlasy stála těsně za ním. Měla na sobě jeho vypůjčenou čistou košili, co jí sahala až do půli stehen.

„Máš chuť na něco k pití?“ zeptal se jí, a když kývla, řekl jí, kde najde ledničku, ze které má přinést dvakrát cokoliv. Stáli vedle sebe, z plechovek ucucávali pivo, a moře okolo nich ubíhalo dozadu šesti uzlovou rychlostí.

„Co je támhle to?“ ukázala rukou k obzoru.

Uvědomila si, že se ptá jen ona jeho, on se jí vůbec na nic neptal, a byla mu za to vděčná.

„Bude to s námi trochu házet, jedeme do bouřky.“

„Mám se bát?“

„Nemyslím si.“

Přitiskla se k němu blíž a ucítila jeho mužnou vůni. Spolu s vůní moře to u ní evokovalo pocity, o kterých si až dosud myslela, že už k ní nikdy nepřijdou. Jak to jen bylo dlouho, co po nějakém muži zatoužila dobrovolně a sama od sebe…?

Už si nepamatovala.

Změnil o pár stupňů polohu kormidla, a zamířil zpět blíže k pobřeží. Když dosáhli hranici, kde dno pokrýval písek, a kde byla optimální hloubka pro ukotvení, vyhodil obě kotvy. V prvním poryvu větru zkontroloval poziční světla.

Byla to čistá vášeň. Jako by se u ní protrhla stavidla, za kterými bylo dosud zavřeno vše, co souviselo s dobrovolnou láskou. Laskal její ňadra, a líbal ji na hladké břicho. Zaklonila hlavu, její dlouhé vlasy se téměř dotýkaly jejího zadečku. Cítila, jak jí hoří tváře. Její steny a jeho vzdechy téměř zanikly v burácení hromu. Střechu kabiny bičovaly proudy deště, vlny si pohrávaly s lodí jako s dětskou hračkou.

Ani jedno z toho nikdo z nich nevnímal.

Leželi si v náruči, oba si tak cizí, a přeci tak blízcí. Okolní svět jako by vůbec neexistoval, pasáci s přeťatou krční tepnou, ani banky se svými upomínkami splátek za loď, neměli šanci tou clonou bouře proniknout.

Když otevřel oči, ležel ve zmuchlaných přikrývkách sám. Moře bylo po noční bouři klidné, malým okýnkem v nástavbě dovnitř sahaly nesmělé paprsky vycházejícího slunce. Vyšel na palubu. Pobřeží se lesklo v několika kilometrové vzdálenosti, ne daleko, aby nerozeznával detaily kopců za hranicí příboje, ale dost daleko na to, aby k němu chtěl někdo doplavat. Proudy, které tam panovaly, by každého takového blázna neúprosně odnesly na širé moře...

Přes kormidlo ležela úhledně přehozená jeho košile, ze které byla stále cítit vůně jejího dívčího těla.

Byl na lodi sám.

Před ďáblem, a už vůbec ne před sebou, nikdo neuteče…

)