O nemoci, o stáří, o lidské důstojnosti…

Jen málo co dokáže zbavit člověka důstojnosti tak, jako to umí stáří a nemoci s ním spojené. Je to ale pravda? Může člověk opravdu ztratit svou důstojnost?

Je to smutný pohled a někdo při něm pocítí doslova odpor. Kroutíme hlavou a nedokážeme uvěřit, že ta, s odpuštěním, troska, co před sebou vidíme, bývala kdysi krásným a hlavně zdravým člověkem.

Že ten člověk miloval a byl milován.

Že se jeho těla s láskou dotýkali jiní lidé a že měli z jeho blízké přítomnosti doslova pocit štěstí.

Přišlo stáří, přišly nemoci a před sebou vidíme bytost, která má voskově bledou, kapičkami potu posetou, pleť. Tělo té bytosti musí být zabaleno do papírové pleny na jedno použití a její popraskané rty jsou s to přijmout tekutinu jen prostřednictvím dětské lahvičky s dudlíkem…

První, co při pohledu na takového člověka cítíme, zvláště, když jsme ho kdysi osobně znali jako člověka silného a krásného, je nevěřící šok. Vnímáme jednotlivé detaily změn, které se s tím člověkem odehrály. Do naší mysli se vkrádá pocit odporu k tomu tělu a stavu, v jakém je, abychom se vzápětí za ten „odpor“ zastyděli.

To když si uvědomíme, co pro nás ten člověk v životě udělal a čím pro nás vlastně je.

A potom pocítíme bezmoc. Bezmoc tak strašlivou a bezbřehou, že se jejímu rozměru vyrovná snad jen vztek, který nás ovládne hned vzápětí. Chce se nám křičet a rvát se s tím prašivým osudem, kterému už to nebohé tělo, ležící před námi, nemá sílu vzdorovat.

Ale osud a čas na naše výzvy kašle a dál dělá to, co umí.

Vlastně na nás nekašle, jen do našich myslí pošle vzkaz, že budeme mít sami příležitost ukázat, jestli té strašlivé síle stáří a nemocí budeme umět jednou i my vzdorovat lépe.

Až přijde náš čas…

A právě v tu chvíli si uvědomíme, že nechceme podléhat té lži, že ta bytost před námi nemá lidskou důstojnost. Její hranice je totiž jen a jen v našich myslích.

Naučili jsme se žít strašně rychle. Naučili jsme se zbavovat se všeho, co se nám už zdá být k nepotřebě. Materiálně i duševně. Tento fakt považuji já osobně z velikou tragedii a za jeden z největších zločinů, kterého se na nás dnešní doba dopustila.

Nevím, jestli se mi podařilo vyjádřit to, co jsem vyjádřit chtěl. Snad mě pochopili alespoň ti, kdo byli někdy sami svědky konce člověka v tom nejhlubším slova smyslu. Člověka, který třeba jim samotným dal život, člověka, který sám svůj boj o život pomalu prohrává.

Ti lidé, co odcházejí důstojnost mají!

Je jen na nás, abychom ji ocenili a přiznali jim ji.

Mají důstojnost lidí, kteří bojují – i když se to možná už ani nezdá.

Dopřejme jim tu důstojnost, jednou ji budeme sami potřebovat…

Mojí skvělý a krásný mámě, která, kdyby tady ještě byla, by měla dneska svátek.