O bublinkách z hlavní pušky hajného Vaňka

Můj příběh je o odvaze a strachu, moudrosti stáří a odpuštění... S lidmi, co se pohybují okolo vody je to stejné jako s lidmi kdekoliv jinde. Nikdy nejsou jen ,,černobílí ´´ , někdy jsou hodní, jindy tak trochu zlí. S některými jsme se potkali rádi, jiné by jsme raději nepotkali vůbec…

Znám příběh, co už pomalu upadá v zapomnění a chtěl bych Vám ho vyprávět. Ten, kdo očekává, že se dozví, jak které ryby lovit, či jaký revír je ,, ten pravý´´, tak ten ať raději dál nečte. To protože bude zklamán. Můj příběh je o svědomí a vině, moudrosti stáří, strachu a odpuštění. Voda, lépe řečeno říčka Kocába, v tom příběhu ale hraje důležitou roli i když mnoho, mnoho vody už proteklo v ní od chvíle, kdy osud začal spřádat nitky, které upletené mají tvar mého vyprávění .

Blížil se konec války a Němci cítili, že jim jejich sen o tisícileté říši mizí v nenávratnu. A snad proto se chovali v naší malé zemi jako vzteklý psi, co koušou na všechny strany. Chlapík, co neodmyslitelně patřil v následujících desetiletích na břehy říčky Kocáby, byl tenkrát sedmnáctiletým klukem. Tehdy mu ještě nikdo neříkal tak jako v budoucnu ,, strejdo Vašku ´´, byl to jen Vašek a trávil poslední válečné prázdniny s rodiči ve vsi se zvláštním jménem – Pouště.

Já tu dobu nezažil, ale s jídlem to prý byla bída a tak není divu, že Vašek se svým kamarádem Toníkem chodili pravidelně pytlačit. Chytali ryby a v Kocábě tenkrát i hojné raky. Na ty chodili až hodně daleko proti proudu na místa zvaná – ,,Plehamr´´.

Tam je dodnes údolí které kdysi svíralo svými stráněmi dávno zaniklý rybník. Pod jeho hrází býval mlýn – hamr, ze kterého jsou dnes už jen rozvaliny. K tomu mlýnu vedla z hlavního toku Kocáby mlýnská strouha, ve které právě jednou tahali z pod kamenů Vašek s Tondou raky. Dávali je do proutěného koše přikrytého vlhkým plátnem. Jenže tehdy nebyli u mlýna sami…

Na pobořené hrázi nad nimi najednou stál hajný Vaněk a na oba pytláky mířil puškou. To bylo zlé. Hajný nic nedal na prosby, na sliby že přeci raky pustí a že už nikdy …

,, Raky koukejte pustit, to se rozumí samo sebou. Pak se projdeme do Staré Hutě na četnickou stanici. Tak se pakujte milánkové a žádný blbosti ať vás nenapadnou! Ta flinta je nabitá a střílet umím moc dobře! ´´ - hromoval hajný a oba kluci byli vystrašení jako vrabci.

Bylo jim jasné, že četníci podobný přestupek proti zákonům okupační moci v protektorátu musí hlásit na německé velitelství v Příbrami. Nikdo nemohl tušit, jaké následky by to pro rodiny obou kluků mělo. Snad to bylo právě to zoufalství, které nakonec donutilo udělat kluky to co udělali.

Součástí hráze byl kdysi i most, vlastně spíš mostek. Měl jen jeden pilíř uprostřed vodního toku a dva oblouky. Jeho zbytky jsou dodnes na hrázi patrné. Uprostřed mezi oběma břehy, je pod vodní hladinou tůně pahorek z kamenů a zbytků betonu. A právě nad tím místem tehdy vedla lávka ze třech smrkových kmenů pobitých prkny. Jako zábradlí sloužily v úrovni pasu kulatiny přibité ke dvěma – třem sloupkům.

Když kluci došli pod hajného namířenou puškou doprostřed mostu, Tonda se najednou zastavil a předstíraje povolenou tkaničku, si klekl na lávku. Vašek s hajným se za ním zastavili a Tonda povídá jako by nic - ,, Vašku koza ! ´´

A Vašek pochopil.

Udělal krok zpátky, jako by dělal místo pro Tondův vystrčený zadek a tím se dostal na úroveň hajného Vaňka. Ten vystrčený zadek byla asi poslední věc, kterou hajný viděl zcela jasně. Pak ho najednou nečekaně nabralo Vaškovo rameno a přehodilo ho jak přes Tondu, tak přes zábradlí lávky. Oba kluci na nic nečekali a utíkali pryč. Jen Vašek se ještě jednou ohlédl a uviděl na vodě plavat klobouk a vedle něho se na hladině objevily dva zvláštní pruhy bublinek vzduchu, co unikal z hlavní pušky. Víc neviděl, protože utíkal co jen mohl…

Uběhlo asi třicet let a strejda Vašek trávil dovolenou zas ve vsi Pouště. V té vsi, na jejímž okraji si už jako dospělý mužský koupil kus pozemku a postavil na něm srub z voňavých klád. Na celou příhodu s hajným Vaňkem by už jistě dávno zapomněl kdyby…

Kdyby se jednou navečer nepřihnala bouřka a nedovedla ke dveřím jeho chaty zmáčeného starého muže, co kulhal na pravou nohu a hledal hodné lidi a teplo na osušení. Měl to domů daleko ten stařík. Jeho domek – hájovna, byla až na úpatí Kozích Hor. Vracel se od kamaráda, když ho bouřka překvapila. A tak osud chtěl, že si zas po dlouhých letech stanuli tváří v tvář Vašek a – hajný Vaněk.

Strejda Vašek poznal i po té době hajného okamžitě, ale Vaněk jeho, jak se zdálo, asi ne. No, strejda samozřejmě pozval promočeného a unaveného starce dál. Vaškova žena našla ve skříni teplý svetr a starší manžestrové kalhoty. Mokré hajného oblečení rozvěsila nad kamna aby uschlo. Vašek vytáhl láhev slivovičky a taky kus chleba a špeku se našel. A jak tak seděli a pila se slivovička,tak najednou z Vaškovi ženy Heleny vyklouzla ne zrovna slušná otázka – co že to má s nohou že kulhá a jestli ho to nebolí. Hajnému ( tehdy už bývalému ) otázka nevadila a začal vyprávět.

Povídal, jak kdysi v létě roku čtyřicátého čtvrtého načapal dva holobrádky, jak pytlačí na Kocábě. Jak je chtěl pořádně vystrašit, dovést na kraj lesa, tam jim dát pár facek a pustit je domů. Jenže hned na lávce na Plehamru se to nějak zvrtlo, kluci ho napadli a hodili do vody. No a protože v té vodě byl pod hladinou zbytek mostního pilíře, tak se stalo, že mu jeden ostrý kámen ošklivě poranil pravou kyčel. Jen tak tak se dohrabal ke břehu a tam ho po čert ví kolika hodinách našli lesní dělníci, co se vraceli po šichtě domů. No a od té doby že kulhá…

Vašek se najednou prudce postavil až zvrhnul na stole stojící láhev slivovice a vyběhl ven na verandu. Tam, nedbaje na to, že lije jako z konve zůstal stát. A bylo dobře že lilo, alespoň nebylo poznat, co jsou kapky deště a co by mohly být slzy…

Najednou ucítil na rameni dotek ruky a uslyšel hlas hajného Vaňka - ,, co sis myslel, ty kluku pitomá, že jsem tě dneska nepoznal?! Ale neboj, tu kyčel i ten ostrej kámen jsem si vymyslel, abych si tě vyzkoušel. Ve skutečnosti jsem předloni uklouznul na zmrzlým kořenu a fláknul jsem sebou rovnou na pařez. Tak přestaň blbnout a pojď do sucha! ´´

No, je třeba říci, že ta láhev slivovičky dostala na stůl ještě sestřičku a všem bylo v tom srubu z voňavých klád dobře. Hajný Vaněk zůstal přes noc a ráno ho strejda Vašek odvezl svou Škodou 1000 MB domů, na úpatí Kozích Hor. Cestou oba mlčeli. Možná jeden z nich přemýšlel, jestli je opravdu někde v lese ten kořen, co po něm hajný Vaněk ,, uklouznul"…

Druhý možná vzpomínal na strašnou bolest, co ucítil, když se nad ním zavřela voda v tůni na Plehamru a jeho bok tvrdě narazil na zbytky mostního pilíře…

Když se loučili, podali si ruce. Dva muži, jeden v plném stáří moudrosti a druhý teprve na jeho prahu. Už se nikdy potom neviděli.

Dnes už jsou oba dva – vlastně všichni tři – hajný Vaněk, strejda Vašek i Toník ,, tam", kde ryby berou věčně… Pokud opravdu existuje nějaké ,, Tam", tak ti tři určitě sedí kolem stolu, pijí slivovičku a smějí se jako blázni těm bublinkám, co kdysi vycházely ve vodě z hlavní pušky hajného Vaňka…