O borovici která byla , nebyla a zase je…..

Nevím jak vy, ale já pevně věřím, že jsou na světě a v životě lidském ,,věci“ , které člověk nemusí tak úplně chápat. Rozhodl jsem se popsat pár událostí, které se staly ať už mně, nebo lidem které jsem znal či znám a nemám nejmenší důvod jim nevěřit. Dalo by se říci, že tato skládanka vznikla jen a pouze proto, že jsme se s mým kamarádem Petrem jednou na přelomu července a srpna rozhodli jet na líny a okouny…

Tehdy nám bylo něco kolem šestnácti let a řádili jsme na motorce jménem - ,,Pionýr“. Bylo léto a tak jsme si dali (já si dal) na záda starou plechovou krabici od německé plynové masky, do kapsy jsme nastrkali pytlačky a vyrazili jsme k rybníku Na Svaté Pole. Tam se dalo pod výpustí nachytat slušné množství okounů a krásných línů. Jeli jsme po polní cestě která spojovala obec – Stará Huť s místem jen kousek vzdáleným od Svatého Pole. Tam u té prašné cesty rostla od nepaměti  stará pokroucená borovice a my jsme se vždycky, když jsme jeli okolo u té borovice zastavili a vykouřili jsme si tam cigaretu. To jsme měli v plánu i ten den o kterém píšu. Jenže jaké bylo naše zklamání, když jsme dojeli tam, kde měla stát borovice, ale byl tam jen čerstvý pařez na němž se ještě v letním slunci leskly kapičky čerstvé smůly. Opodál byly na hromadě naházené osekané větve a jen tato torza žalovala světu,že tu stával mocný strom… No nic, řekli jsme si a jeli jsme dál a cigáro jsme si dali až u samotného rybníka. Nevím už jestli jsme ten den něco chytli – není to vůbec důležité. Důležité je, že cestou domů jsme museli jet jinudy, protože Petr musel do Pionýra koupit benzín a tak jsme jeli po silnici do Dobříše. No a co je na tom divného říkáte si že?!

Nic!

,, Divné“ přišlo po třech – čtyřech dnech, když jsme zas jeli po té samé cestě a málem jsme i s motorkou skončili v poli. 

Před námi stál – tak jako vždy ( kromě naší minulé cesty ) vedle cesty osamělý starý strom – borovice!!! Nevěřícně jsme dojeli na místo a mlčky jsme se rozhlíželi kolem. Ten strom tam stál opravdu dost o samotě, nemohli jsme si ho minule s žádným jiným splést – a přesto jsme ho minule neviděli ( viděli jsme jen pařez a větve ) a nyní tu stál. Neporušený, netknutý!!! Musím přiznat, že kdybych u toho byl sám, nikdy bych o tom nikomu nevykládal. Vím co si právě vy, co čtete tyto řádky myslíte. Já ale vím své! Byli jsme tehdy dva, byli jsme naprosto střízliví  a oba jsme viděli to samé!!!

Ten strom tam stojí myslím ( řadu let jsem tam nebyl) pořád, jen osudy lidí se změnily… Když jsem to vyprávěl doma – na chatě, tak se mně táta smál a já byl úplně nepříčetný vzteky, že mně nikdo nevěří. A tak se táta namíchl a zařval na mě, že jestli nepřestanu plácat takové nesmysly, dá mi pár po hubě a hnedle mě odveze na psychiatrii, protože tam podle něho patřím. Tak jsem mu řekl, že to by tam musel odvést i Petra, protože ten právě ve stejnou chvíli vypráví doma to samé. Táta po mně skočil, ale tu se do našeho sporu vložil můj děda. Řekl tátovi, ať se uklidní a pak byl ( děda ) chvíli potichu. Podrbal se na temeni a najednou nám řekl  - ,, Tak já vám to teda řeknu nó“ a začal vyprávět.

Děda se narodil v roce 1920 a své dětství strávil na vesnici kdesi poblíž města Humpolce. Jako malý kluk si přivydělával tím, že se nechal posílat coby poslíček kam bylo potřeba. Tehdy ještě neměl každý trouba v kapse mobil a i ,,pevných“ linek bylo poskrovnu. A tak byly takový malý čiperové jako tehdy děda zapotřebí. Jednou ho starosta vesnice kde žili nechal běžet pro doktora kamsi do Humpolce. Děda ani nevěděl kdo je nemocný, jen mu řekli,že má utíkat pro doktora.

A tak běžel.

Říkal, že to muselo být už asi po desáté hodině večer, neb byla už tma jako v pytli, přestože bylo léto v plném proudu. Jak tak utíkal po cestě mezi poli, všimnul si, že na jednom poli sečou lidé obilí. Prý mu bylo v tu chvíli divné, proč to ve tmě dělají, vždyť už nebylo skoro vidět. Všiml si dokonce, jak  posečené  klasy svazují do snopů a stavějí je na sebe. Pak uviděl na cestě proti sobě jít jakousi postavu. Děda pozdravil, ten člověk pozdravil taky a ( na to děda přísahal ) řekl - ,, buď dlouho zdráv chlapče“. A děda v něm (alespoň si to myslel) poznal jednoho souseda ze vsi. Nepřemýšlel nad tím, co v tuhle dobu dělá tak daleko od vsi a běžel dál. S doktorem se vrátil do vesnice doktorovou dvojkolkou taženou koníkem a cestou domů si ničeho nevšímal. Doktor ho vysadil u něj doma a jel ke starostovi, aby se konečně dozvěděl kdo že to vlastně stůně. Jaké bylo ráno dědovo překvapení, když se dozvěděl, že ten kdo potřeboval lékařskou pomoc byl právě ten soused, o němž si děda do té doby myslel, že ho potkal v noci na té polní cestě…

 To ale není všechno co se té noci dělo zvláštního. Děda šel ten druhý den zase stejnou cestou do Humpolce, aby donesl doktorovi k podepsání nějaké papíry od starosty, týkající se právě toho nočního úmrtí. Jaké bylo jeho překvapení, když uviděl, že obilí tam kde ho viděl v noci před tím klesat pod kosami ženců, je zcela netknuté a nikde ani památky po snopech. Ani klásek neležel na zemi… 

Můj táta tehdy, když nám to děda dovyprávěl, koukal jako by ho polil studenou vodou, pak se ale otočil na patě a se slovy, že patříme do blázince oba dva odešel. Děda mě tehdy poplácal po rameni a řekl mně - ,, Já ti věřím“.

O dědovi mně vyprávěla zvláštní příhodu i jeho žena – moje babička Anna. Došlo k ní na konci války, přesněji řečeno 7.5.1945. Bydleli tehdy v Praze v Krči v Hornokrčské ulici. Babička se zdržela někde u kamarádky a vracela se domů, když zjistila, že je ulice plná Němců. Zastavili babičku a ta měla najednou veliký problém. Zapomněla totiž doma průkaz totožnosti a bylo zle. Nějaký Němec ji chytil za loket a  táhl jí kamsi k brance do zahrady sousedního domu. V tu chvíli se objevil děda a zavolal - ,, No tak Anči, kde se loudáš? Plotna je studená a ty se tady vybavuješ!"

Namířil si to přesně doprostřed Němců, jako by je ani neviděl. Ti se před ním překvapeně rozestupovali a nechali ho dojít až k tomu, co držel babičku za ruku. Ten jí pustil, děda ji uchopil na tom samém místě, co ještě před okamžikem měla prsty smrtihlava a odváděl jí pryč. Došli domů a babička omdlela za dveřmi jako špalek. A tak ani neslyšela salvu z pušek a nevěděla, že děda vylezl na půdu a okýnkem se díval do té sousední zahrady. Tam stálo 10 – 15 esesáků, v rukou pušky, ale výhledu na místo proti nim bránily větve starého ořešáku. Jen čísi noha v šedých kalhotách a bez boty, kterou asi někde ztratila,  byla vidět mezi listím. Najednou jako by do Němců střelil, začali jeden po druhém mizet a za chvíli bylo slyšet motory náklaďáků jak je odvážejí kamsi pryč.

Babička se probrala a našla dědu na půdě jak pláče. Když jí děda řekl, co se vedle u sousedů na zahradě stalo, málem omdlela podruhé. Chybělo jen pár vteřin o které se mohl děda opozdit  a babička by ležela tam mezi těmi nešťastníky, co je skosila salva z pušek vrahů. Bylo jich snad sedm či kolik. Děda tehdy počkal do tmy a pak stejně jako kdysi v dětství utíkal pro známého doktora. Přelezli plot do zahrady ( Němci zamkli branku ) a doktor se hned dal do práce. Zjistil, že z těch sedmi mužů ještě tři žijí. Němci je nestihli dorazit ranou do týla, jak měli ve zvyku, protože tak nakvap odjeli. Jeden z těch raněných později zemřel, ale dva to přežili.

Už jsem v Hornokrčské ulici leta nebyl a tak nevím jak to tam dnes vypadá, ale jako malý kluk si pamatuju, že tam na zídce vedle plotu byla připevněná mosazná tabulka, která celou nešťastnou událost připomínala. Jen už nikdo neví, že chybělo tak malinko a na té tabulce by bylo i jméno jedné ženy. Ženy která později dala život mojí mámě a ta dala život mě. Nikdy se nedozvíme, co přesvědčilo toho Němce, aby babičku tehdy pustil. Babička byla přesvědčená, že to způsobilo to ,,něco“ co přišlo s dědou a co prý měl děda kolem sebe celý život…

Když tohle všechno někomu vyprávím, moc mně lidé, pravda, nevěří… Jeden člověk mně však věří – moje tchýně. Ta zas měla tetu Vilmu, která jako mladá dívka měla neuvěřitelnou schopnost dostat se do stavu, kdy začala na papír psát aniž by o tom věděla. Jenže nepsala jen tak obyčejné věci, ale její rukou psali prý lidé, kteří už byli delší či kratší dobu po smrti. A tak se například stalo, že jedné své příbuzné ,,umožnila spojení“ se svým mrtvým mužem. Blbost říkáte si že?! No jo, jenže teta Vilma napsala na papír ( aby ta dotyčná příbuzná věřila ) že se ten její muž ptá, jestli si vzpomíná, jak měla na svatbě ty krásné modré náušnice. A jak jednou jednu tu náušnici spolu hledali na dovolené kdesi  v penzionu  v posteli po noci, kdy byli ,,obzvláště  veselí“. No a ta příbuzná prý tehdy šla do kolen, protože o tom skutečně nemohl vědět nikdo jiný než její muž a už vůbec ne Vilma. Tak to jen aby jste pochopili, proč mně má tchýně věří i můj příběh s borovicí.

Vím, že mně asi málo kdo věří, nedivím se. Nikomu nevnucuji a nikoho nechci za každou cenu přesvědčovat. Sepsal jsem fakta ta,k jak se udála . Tyto události jsem se dozvěděl jen a pouze proto, že jsme jedou s Petrem vyrazili na líny a okouny… Modlím, se aby to všechno byly jen bludy, náhody a omyly. Vím jen, že jsou věci, které tak, jak je přináší život kolem nás, někdy nejsou k uvěření a pochopení. Možná je to tak dobře …