Nestýská se mi po socialismu, stýská se mi po socialistickém knedlíku…

Varování pro Patrika Bangu – nečti to, nebo povolíš… - on už bude vědět… Tuhle jsem si dával v jedné vesnické hospůdce guláš se šesti. A najednou jsem na to přišel…

.

Ta hospůdka se nachází v okolí Jevan, vlastně to je hotýlek. Šéfuje mu pán z takzvané „staré gardy“, tedy člověk, který se pohostinstvím zaobírá celý život, a to dobrou půlku z něj vařil za socíku. Nenechte se ale mýlit, že je to snad nějaký šidil, někdo, kdo neví, jak se o hosty postarat, naopak, stavovská čest, kuchařský um a poctivost v řemesle z něho čiší na sto honů.

A tenhle člověk přede mě postavil veliký talíř s gulášem z hovězí kližky, ověnčený krásnými knedlíky. Už když jsem do hospůdky vstupoval, zarazila mě vůně, kterou jsem už drahně dlouho necítil, za socialismu obvyklá u každé druhé, i nádražní restaurace. Ta vůně je specifická a nelze ji zaměnit s žádnou jinou, tedy alespoň pro člověka, který za socíku vyrostl.

Nemůžu si pomoci, ale v drtivé většině dnešních restaurací, hospod a vývařoven se k Vám dostanou knedlíky sice chuťově dobré, ale JINÉ, než bývaly knedlíky do roku 1989. Jinak voní, mají jinou strukturu, jinou chuť. Abyste mi rozuměli – ty dnešní knedlíky bývají většinou dobré, ale když já mám v hlavě, někde v šuplíku úplně tam vzadu zasunutou jinou vůni, jinou strukturu, jinou chuť…

Doma, když jsem byl kluk, hrály hlavní roli ke kachně, guláši, svíčkové, nebo vepřové se zelím babiččiny knedlíky, které byly zase úplně jiné, než jsou ty dnešní a stejně tak jiné, než byly ty tehdejší „hospodské“. Když jsem ale zašel někam na oběd mimo domov, už jsem dopředu počítal s tím, že budu jíst jiné knedle a měl jsem to vždy nastavené tak, že k tomu hospodskému jídlu zkrátka ty hospodské knedlíky patřily, jako žaludy k Rumcajsovi.

Nevím, v čem bylo kouzlo jejich chuti, příště se asi budu muset zeptat toho pana hostinského u Jevan, který je dělá stále stejné, jako se dělávaly kdysi. Snad do těsta přidává místo prdopeče (kypřící prášek do pečiva…) pravé droždí, protože právě vůni droždí si tak trochu z minulosti z okolí tehdejších hospod a jídelen vybavuju. Nevím…

Když už jsme ale u socíku a u jídla, nemohu si nevzpomenout na jiná další jídla, která dnes sice prodejci stále nabízí pod stejnými názvy, přesto je jejich chuť někde úplně jinde, než bývala kdysi. Já vím, že už naši dědové a babičky (moji tedy ano…) lkali nad tím, že ten socialistický špekáček se nedá s tím Rakousko-Uherským vůbec srovnávat, že v časech jejich mládí chutnal chleba a vůbec všechno úplně jinak – lépe.

Já jim ale věřím, že to tak bylo, sám jsem svědkem stejného jevu. I od doby mého mládí se chuť potravin řádsky pousnula někam jinam.

Třeba housky, krásné pletené, do světle hněda upečené, kmínem a hrubou solí sypané – ano, i dnes se dají sehnat, ale určitě už ne v samoobsluze, pardon, v supermarketu na Proseku, a když náhodou ano, tak jen jako nějaké „lepší“, luxusnější zboží, standart to už není ani omylem.

Špekáčky, ano i ty nějaký malý soukromý řezník umí poctivé, ale musíte se po nich pídit, jako lovecký ohař, to samé točený salám, játrová paštika, i ten často opovrhovaný vlašský salát – tohle vše kdysi chutnalo jinak, kdysi, kdy bývaly jiné normy, než máme dnes. Tehdy se říkalo, jaká svinstva prý na rozdíl od zemí na západ od našich hranic jíme, ale bylo tomu skutečně tak?

Dodnes si pamatuju, že nechat v lednici třeba týden ležet tavený sýr se šunkou, tak Vám po otevření dveří šel po těch několika dnech doslova naproti. Čím to bylo?

Inu tím, že se při jeho přípravě, a nejen jeho, používaly v daleko větší míře SKUTEČNÉ potravinové suroviny. A ty se kazí…

Ne jako dnes, kdy místo masa a pravého špeku v buřtu, tam najdete nějakou sojovou fujtajbl hmotu, ovoněnou ždibínkem masa, obarvenou nějakými červenými rozemletými brouky a pospojovanou nějakým prý jedlým „lepidlem“, které drží pohromadě i všechny ty konzervační ňamky. Tehdy, za socíku, se potraviny více kazily, ano, to je pravda, protože nebyly po okraj nabušené konzervačními látkami, a když, tak ne všechny a ne tolik.

A chutnaly jinak…

Dnes, po třiceti letech od Sametu, tedy od doby, od kdy se dá počítat chvíle, kdy jsme dali vale většině starých socialistických norem pro výrobu potravin, se ale pomaloučku, potichoučku v mnoha případech k vidině tehdejších potravin jakoby blížíme. Ano, najednou je děsně trendy nakupovat a jíst „bio“. Ne že by se za socíku nepoužívala v zemědělství chemie, ale ve výrobě potravin přeci jen bylo té chemie méně, než se pod tlakem pere do jídla dnes. Ano, je fakt, že třeba tehdy byl průšvih v používání některých léků pro hospodářská zvířata, které se pak s jejich masem, nebo mlékem dostávaly do našich těl, viz třeba antibiotika – což už se dnes naštěstí hlídá. Ne, netvrdím, že všechny dnešní normy týkající se potravin jsou špatné, to bych byl pěkný magor, ale u některých potravin se neubráním postesknutí nad chutí tehdy a dnes…

Vepřová konzerva – tehdy i po ohřátí v ní bylo maso, nejen nějaký rozteklý klíh, nebo co to je. Lančmít – dal se na pánvi, nařezaný na plátky, opéct do zlatova a světe div se – držel pohromadě…

Jogurty ve skle – dnes rádoby „luxusní“ pochoutka, která stojí i třikrát víc, než jogurt v kelímku, přitom tehdy byly jogurty ve skle běžná věc, levná, hustá, dobrá a poctivá.

A mohl bych asi pokračovat dál a dál. Asi každý z nás má nějakou tu potravinu z dob minulých, jejíž chuť má zafixovanou, chuť, nebo další vlastnosti, které se dnes už v údajně té samé potravině nedají při nejlepší vůli nalézt.

No, tak jsem si postesknul, a jdu si dát něco, co je prý „jemný“ tvaroh, tak uvidím…

Krásný den všem.

.