Nepožádáš ženu…

Když nám Bůh zakázal žádat ženu bližního svého, moudře nám zakázal taky zabíjet. Nemoudře nám ale dovolil milovat...

Jak už je to dlouho? Rok? Dva? Houby! Je to, jako by to bylo jen pár minut. Na něco je prostě i čas krátkej.

Na co?

Na ty její medový vlasy, na ten pokrčenej nosík a dvě řádky perliček na místě zubů. Na ty oříškový oči a tisíce krásných pih.

Má jen jednu vadu.

Je vdaná...

Její starej je nějakej Brandon Cofley. No, on vlastně ani tak starej není a ona se dnes taky jmenuje Cofleyová.

Jenny Cofleyová.

Moje Jenny...

Znal jsem jí ještě jako malou žábu. Bylo to samá noha, samá ruka, prsa žádný a pih víc, než bývá k vidění hvězd nad Velkou stezkou.

Její tatík, nějakej Cliford Friedman měl malej ranč tam nahoře ve Wyomingu a já, sotva ochmýřený mládě, jsem u něj pomáhal se zajížděním ročků. Ne že bych ty polodivoký hříbata sám rajtoval, na to tam byl nějakej Paul „Bodlák" Vallez. Já pomáhal spíš s lasem.

Už tenkrát jsem tu holku prostě nemohl přehlídnout, vlastně jsem jí nemohl vystát. Motala se všude, jednou málem vlezla do ohrady, když jsme tam právě s Bodlákem naháněli další várku hříbat. Byla otravná jako komáří hejno a já byl tehdy tak hloupej, že jsem si nevšiml, že to všechno dělá kvůlivá mně.

Pak přišel podzim a já jsem zůstal dole pod horama.

Uběhlo pár let, než jsem se zase dostal tam nahoru na pastviny ranče ,,Hvězda - S". Starej Cliford byl chromej jako přišlápnutej šváb a na jeho ranči ouřadoval ten oucapek Brandon Cofley. Když jsem se tam byl ptát po nějaký tý práci, první, koho jsem potkal před fortelným barákem z hrubých, neotesaných klád, byla krásná mladá ženská. Vlasy barvy medu měla vysoko vyčesaný nahoru a přichycený takovým tím udělátkem, co se prej snad vyrábí z želvoviny a co by za to dala každá ženská kus pravý ruky. Postavu měla přesně akorát, zkrátka všechno na svým místě.

Nebýt těch pih, snad bych ji ani nepoznal...

„Promiňte madam, chtěl jsem se jen zeptat. Léto je v plným proudu, jistě máte nějaký paličáky, co se neumějí chovat pod uzdou a sedlem...?"

„Bene...?!"

„Jenny? Tedy promiňte madam, já..."

„Jsi to Bene opravdu... tedy jste to opravdu vy...?"

„Váš otec je venku u ohrad, nebo... Mohl bych si s ním promluvit?"

„Táta už nechodí ven. Ale jestli sháníte - sháníš nějakou práci, můžu se zeptat manžela. Brandon Cofley - nevím jestli si na něj pamatuješ. Býval předákem u ,,CB - křížek" a k nám přišel před asi čtyřma lety. Letos jsme se vzali, táta nebyl proti."

„To jsem nevěděl, Jenny. Blahopřeju..."

„...hledáte někoho mladý muži?!"

Oucapek, vždyť jsem to říkal. Moc jsem si na něj nepamatoval. Ranč „CB - křížek", byl od ranče táty Jenny přeci jen pár dní a já nemohl znát každýho rajťáka, kterej kdy drhnul zadkem sedlo na Velký stezce. Ale i kdybych ho znal, tak bych si ho asi nezapamatoval. Tuctovej kulatej ksicht, od tý doby, co víc chodil po svejch než lítal v sedle, určitě dost přibral a hlavně se mi na něm nelíbila představa, že má jeho jméno i Jenny...

Nakonec se ukázalo, že nějaká ta práce se u nich najde. Jeden z mládenců si vymkl rameno, když po jedný hnusný bouřce tahal s ostatníma nějakou krávu z bahna. Ta stračena pitomá byla pěkně nevděčná a když jí chlapi vytáhli, tak se ohnala rohem tak hloupě, že se kůň toho chlápka poplašil a shodil ho rovnou na rameno. Pro mě dobře, měl jsem na pár dní střechu nad hlavou a v misce teplej žvanec. Jo a tu krávu stejně museli zastřelit, měla zlomenou nohu. Prostě pitomá kráva.

Vídal jsem ji každej večer. Chodila do dřevníku pro polena, my se s chlapama umývali u žlabu a i když to byl kus od baráku, jako bych tu její medovou vůni cítil.

Já to nechtěl, fakt ne.

Teda chtěl, to bych lhal, ale nikdy bych si to sám od sebe netroufnul. Jeli jsme do městečka, jen já a ona, a stalo se to cestou zpátky. V bryčce nějaký krámy, co si Cofley objednal u starýho Pilerse v obchodě, a protože jsem ten den byl „volnej", jel jsem já.

Ta podělaná loukoť praskla ve chvíli, kdy jsme byli tak akorát v půli cesty. Jenny seděla zrovinka na tý straně, kde to ruplo a jak se vůz naklonil, vypadla přes postraněk na zem. Chvíli mi trvalo, než jsem z těch spodniček a podobnejch nesmyslů, co na sebe ženský každý ráno navlíkaj, vyhrabal její hlavu. Byla otřesená, ale nebylo jí nic, co by nespravila trocha vody z lahve.

S kolem bryčky to bylo horší.

Jak to vypadalo, tam na tom místě a sám, jsem neměl šanci s tím cokoliv udělat. Kůň byl jen jeden, sedlo nebylo a tak jsem byl jedinej, kdo mohl jet pro pomoc na ranč. Jenže to se mi moc nelíbilo. Myslím jako nechat tam Jenny samotnou. Tak jsem na toho starýho valacha naházel nějaký deky, udělal z nich něco jako sedlo a vysadil jsem Jenny nahoru.

Šli jsme pomalu, ale šli jsme. Tedy já jsem šel, Jenny se vezla na tý herce. Slunce bylo čím dál víc červenější a mně bylo jasný, že to do tmy nestihneme. Když jsem se o tom Jenny zmínil - usmála se, jako by jí to vůbec nevadilo...

Sešli jsme ze stezky trochu stranou a v takovým ďolíku mrňavým jsme si připravili místo na noc. K jídlu jsme měli kus špeku ze zásob od starýho Pilerse, mně se povedlo otevřít nožem jednu konzervu fazolí a zapíjeli jsme to vodou z kameninový lahve.

Snad nikdy mně tak nechutnalo, jako ten večer.

Snad nikdy nebylo na nebi tolik hvězd, jako tu noc. Bylo jich víc, než pih na tom krásným nosíku, které jsem najednou, ani nevím jak, líbal.

Usnula mi v náručí a já nevěděl, jestli jsem šťastnej, nebo zoufalej.

Byl jsem zoufalej, jasně že jo. Od první chvíle, kdy jsem po těch letech přišel na plácek, před fortelným barákem z neotesaných klád...

Zůstal jsem tam u nich na ranči tehdy i přes zimu. S Jenny jsme spolu byli, jak jen to šlo. Šlo to ale málokdy. Jak jsem se dozvěděl, její muž byl oucapek i jako chlap v manželství a jediný, co se mu muselo přiznat bylo to, že měl něco, čemu se prej říká -„obchodní duch". Ranč pod jeho vedením celkem vzkvétal, tatík Jenny byl rád, že má zastání a Jenny, někdy v dubnu, porodila krásnýho kloučka.

Ten capart byl samosebou můj.

Tehdy jsem pocítil nával vzteku na osud a přiznám se, že jsem myslel i na to, že Brandona Cofleye zabiju. Jen on stál, podle mýho názoru, v cestě mýho štěstí. Jenny byla zasmušilá a bylo na ní vidět, že je hodně ztrápená. Její muž naštěstí netušil nic a Jenny se bránila poslední dobou tomu, abychom se zase ,,sešli". Když jsme jednou, dalšího léta, s jejím mužem a dalšíma chlapama byli nahoře na vzdálenějších pastvinách, kde jsme sháněli zatoulaný kusy co nebyly ocejchovaný, a já jsem najednou držel v ruce laso, připravenej mu s ním zakroutit krkem, uvědomil jsem si, že musím pryč. Nijak bych neposloužil Jenny a Brandonovi jr. (jak se náš chlapeček jmenuje), kdybych skončil na šibenici a oni ve věčný hanbě.

A tak jsem odjel.

Od tý doby se toulám po horách. Další zimu jsem strávil s jedním opelichaným míšencem ve srubu, kterýmu jsem pomáhal obhospodařovat pár pastí, do kterých chytal všechno, co mělo kožich a co se dalo na jaře prodat. Došel jsem až sem nahoru, k pohoří nedaleko Mount McKinley. Všechno je tady jiný, žádný krávy, místo koní tady člověka v zimě vozí psí spřežení a lidi tady nikdy neřeší odkud a proč kdo přišel.

Nebe je tu taky plný hvězd, jsou jich milióny, tak jako pih, který jsem líbal tehdy v noci na půli cesty mezi městečkem a rančem „Hvězda - S"

Zase jím špek s fazolema a zapíjím to obyčejnou vodou, ale vím, že už nikdy, nikdy nebudu tak šťastnej, jako jsem byl tehdy, když jsem cítil tu vůni vlasů barvy medu...

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tahle povídka je ukázkou, a jednou z mnoha, z mé nové povídkové knihy, která by měla tento rok vyjít u nakladatelství Naše vojsko, pod názvem - ,,Hoď kamenem, kdož jsi bez viny..."