Nebeskej táborák…

Určitě to je moc krásné místo. Představuju si ho, jako travnatou paseku na kraji zdravého lesa, kterou obtéká křišťálově čistá říčka. Den tam trvá stejně dlouho, jako noc, to proto, aby si každý užil to své…

.

Den tam je slunečný, noc vlahá a teplá. Nejsou tam komáři, ani komunisti (ti jsou o mnoho pater níže…), není tam nikdo, kdo by prudil.

Celé noci tam plápolá voňavý táborák, vlajka tam na stožáru každý večer vyletí až na samotný vrchol a koleje, které vedou nedaleko, jsou orosené ranní rosou. Moc kouzelné je tam jarní tání, kdy tam přijíždí pravidelně jarní kurýr, i poslední kovboj se tam čas od času ukáže.

A toulavej?

Těch tam je…

Snídá se tam zásadně v trávě, o večeři se všichni vždycky podělí. Z dálky je tam někdy slyšet píseň Vontů, do jejíhož rytmu pravidelně zní hlas Dunivé Kateřiny. Kousek vedle ohně stojí veliký sud s pivem, na kterém si pochutnává i stranou stojící džíp, hned za ním je spousta prázdných beden od whiskey.

Kolem ohně tam sedí samí kamarádi. Tony Linhart si zapaluje cigaretu třískou, jeden i druhý Wabi ladí kytary. Karel Zich stojí na břehu té říčky a snaží se chytit nějakého pstruha duhového, Zuzana Navarová si zase v té samé říčce snivě koupe nohy.

Honza Vyčítal se snaží postavit nějaký větrník, snad aby byla elektřina, ale ostatní mu radí, ať se na to vykašle, že je z ohně světla dost a dost. Spirituály si tam brouká Dušan Vančura, Michal Tučný je rád, že ho tam nikdo nebude věšet vějš.

Je jich tam spousta, někteří, jako třeba Vladimír Eddy Fořt, už tam u ohně sedí hodně dlouho.

Ten potlach má jednu nezanedbatelnou výhodu, nikdy tam nikdo neubude, naopak je tam kamarádů čím dál více. Jednoho dne se tam sejdou všichni, úplně všichni. Už dnes jich tam je tolik, že jsem určitě na některého z nich zapomněl.

Určitě tam sedí i můj táta s mámou, i děda s babičkou. Společně s ostatními poslouchají, jak řeka hučí v klínu rozervaných skal, občas jejich oči pohlédnou směrem k bílým skalám, kam i srdce zaletí se vzpomínkou.

Někde hodně nahoře, nad tím vším, sedí veliký Manitou, který to hemžení sleduje a usmívá se. "...Děti moje...", říká si určitě...

A v neděli tam přibyl další kamarád, Franta Nedvěd. Přišel potichu a skromně, a od ohně okamžitě zazněl potlesk a volání – „umí“.

Kamarádi sedící u ohně se trochu smrskli, aby mu udělali vedle sebe místo, a Franta Nedvěd si vzpomněl na slova – „… ukaž co umíš a jakej seš, zabal si věci, pojď s námi, když chceš…“

Najednou si všimnul, že na místě, které mu kamarádi udělali, leží v trávě krásná kytara. Je připravená jen pro něj a on po ní sáhnul. Zajel prsty do strun a ukázal, že si stále, i po té tajemné cestě, která čeká jednou každého z nás, zaslouží ten potlesk a volání, že umí.

Snad se tam k tomu ohni také jednou podívám, neumím si totiž představit krásnější místo…

..