Na křídlech Peagasů...

To je zvláštní, dneska nějak nemám o čem psát. To zas ale není tak zlý…

Většinou když píšu blog, píšu o něčem co mně štve, nebo o něčem, na co chci ukázat prstem. Jo, abych nezapomněl – varuju všechny zdejší jazykomily a učitele jazyka českého , tohoto času na prázdninách a nudící se z abstinenčních příznaků nemožnosti známkovat dětem slovní úlohy. V tomto místě přestaňte číst můj článek. Vaše cítění pro spisovnou češtinu utrpí značnou újmu. Chystám se totiž psát ,,jak mně zobák narostl“.

Včera na jedné stanici kabelové TV dávali ,, Sedm statečných“. Steve McQuenn ( snad jsem napsal jeho jméno dobře?? ) tam povídá v jedný scéně o chlápkovi co vypadl z mrakodrapu a padá a padá… V každém patře si ale říká - ,, ještě je to dobrý…“

No, u mě zatím taky dobrý. Snad je to tím, že se za pár dní chystám na ,,křídlech Peagasů“ (- Boening 737) opustit ranvej letiště v Praze. Jestli to půjde všechno jak má, ucítím po přistání horkej dech Afriky.

Docela se těším na to, až budu nějakých 10 000 metrů nad tím vším, co je právě teď okolo mně.

Když jsem byl malej kluk, jezdil jsem s rodiči na chatu. Naši tam měli pár kamarádů a jejich děti byly zase moji kamarádi. Parta našich rodičů byla celkem fajn, zdálo se – šťastný lidi v nejlepším věku. Co na tom, že jim doba nedovolila, aby viděli krásy Říma, východ slunce z Egejského moře, nebo jeho západ v horách Afghánistánu. Byli relativně spokojený s tím co měli a nebylo toho málo.

Byli zdravý, měli zdravý děti a budoucnost, která se zdála jasná…

Uběhla spousta let.

Jedni ti manželé zemřeli. Oba na rakovinu, ještě jim nebylo šedesát…

Další manželství se rozpadlo. Jejich dcera – krásná ženská okolo čtyřicítky dostala taky ,,raka“ a po půlroční agonii na onkologickém oddělení ,,odešla“ taky. Asi rok potom se jim zastřelil vnuk. V šestnácti letech.

Rodina se totálně rozpadla. Osud není ničí vina a přeci se jeden druhému nedokázali podívat do očí, aby tam snad nenašli výčitku nebo obvinění.

A tak od sebe odešli…

Další dvojice se těšila na to až budou v důchodu, jak budou vegetovat právě na chatě. Koupí si konečně psa, pořídí si pár králíků a bude jim fajn…

On má něco s nohama, ona s páteří. Je jim něco přes šedesát a užírají se společnou samotou, ve který jim dělá společnost jen jejich zdravotní problém.

No, fakt už se těším, až budu v tom letadle a budu ,,nad tímhle vším“. Vždycky mám v letadle tenhle pocit. Vy ne ?

Vůně Afriky jsou zvláštní. Na jejím severu je to příchuť koření, v jejím středu  pach tlející vegetace a na jihu se všechny pachy mísí v koktejlu něčeho, co nejde nazvat jinak než – pach Afriky.

Já budu spíš severně a tak zas uvidím ženy zahalené od hlavy k patě a cupitající od nikud nikam. Zase uvidím jejich mužské jak posedávají v čajovnách nebo kavárnách a hulí z vodních dýmek. Zase uvidím jak na súku (trhu) dva chlápci jednají o prodeji kozy. Kousek od nich bude zas stát třetí muž. Ti dva se budou ( jak to bude na první pohled vypadat ) hádat. Občas to bude vypadat, že dá jeden druhýmu po hubě. Občas si můžete myslet, že v příští vteřině vytáhnou jeden na druhého kindžál ( dýku) a podřežou si krky. V tý chvíli zasáhne ten třetí chlápek, položí oběma ruku na rameno a každýmu z nich něco zabrebentí do ucha. Trochu to připomíná rozhodčího v ringu. Oddělí od sebe dva maníky zakleslý v klinči a pak řekne -,, Ready ? Jedna, dvě, tři – box !“

A jede se dál. Když máte pocit, že hádka o kozu dostoupila vrcholu a ty dva kohouty  od sebe neoddělí ani ten třetí chlápek, ti dva si uprostřed řevu najednou podají ruce a kšeft je uzavřený.

Provaz s kozou změní majitele, opačným směrem putujou zmuchlaný bankovky a pár z těch bankovek se vydá i ke třetímu chlápkovi. Všichni tři pochválí Alláha za krásnej obchod a jdou svou cestou.

Jejich cesta je jiná než ta naše. My tady špekulujeme, jestli narvat třicet korun za ošetření u doktora Julínkovi do chřtánu, jim stačí, když nějakýho doktora potkají…

Afrika je ,,svoje“ a vždycky ( jak říká Wilbur Smith ) vítězí.

Nad čím ?

Nad vším co ji chce změnit…

Civilizace se prý kdysi vydala na cestu právě odtud. Někde se ale cestou zdržela a nějak se tam ( ve většině případů ) zapomněla vrátit…

Já se tam po pár letech vracím, tak uvidím. Třeba z toho bude blog konečně ,,o něčem“.

A tak si říkám jako ten chlápek co padal z mrakodrapu - ,,Pořád je to ( ještě) dobrý..."