Na českých filmech mně začíná vadit jedna věc…

Nechci házet všechny nové české filmy na jednu hromadu, na druhou stranu jsem si všiml, že cenami nejoceňovanější filmy dneška jsou ty nejvíce depresivní…

.

Tuhle to byl smutný příběh Domácí péče, onehdá snímek o tom, jak nebyl svatý Jan Masaryk, dnes je to film o bábě, co před vámi na začátku vleze do ledové Vltavy, aby na konci vlezla do ještě ledovější…

Režisér posledně jmenovaného snímku, Bohdan Sláma nám, divákům sdělil něco v tom smyslu, že je jeho film proto tak dobrý, a oceňovaný, protože ukazuje divákovi, v jak složité době a v jaké společnosti to dnes žijeme.

No, já vám nevím, ale divák je tak hloupý, aby sám dobře nevěděl, kolik skutečných dramat se okolo něho odehrává každý den?

Opravdu je nutné divákovi, který přijde večer domů z práce, divákovi, který celý den řešil dramata všedního dne, který se celý den pohyboval ve společnosti, v jaké žijeme, ještě pěkně před spaním zmasírovat mysl další ukázkou toho, jaké jsme my lidé svině?

Nějak poslední dobou nechápu, proč mají tvůrci filmů neustálou potřebu diváka vychovávat, jako nesvéprávného tupce. O nás, o Češích, se říká, že jsme po Řecích druhým nejpesimističtějším národem v Evropě. Asi to bude pravda, když máme až masochistickou žádostivost nejvíce oceňovat filmy, které dopadnou špatně.

Přemýšlím nad tím, proč mají filmy bez šťastného konce, filmy bez naděje, takový úspěch. Režiséři a scénáristé, jako by se předháněli v tom, jaký tým stvoří depresivnější a syrovější drama současné doby, já tomu pro sebe říkám – sociální horor. Přitom ale často paradoxně od těch samých umělců, to když se pustí mimo rajón filmování a zabrousí do apelů na občany stran politického života, slyšíme cosi o tom, že je v našem národě zbytečně příliš mnoho deprese a strachu z budoucna. Ano, zní to divně od lidí, kteří napomáhají v našich myslích utvářet podobu našeho světa, kde chudák do ještě větší bídy přišel a kde slušnost a mravnost nemá žádného místa, protože stejně všechno nakonec dopadne blbě.

Nevím, jak vy, ale já neznám jediného člověka, který by si po zhlédnutí nějakého toho pěkného sociálního hororu řekl, že jako fajn, když to takhle vidí barevné na bílém, tak se chytí za nos a bude z něj rázem nový, lepší člověk.

Houby!

Spíše si řekne, že vlastně může být ještě rád, že se nemá tak zle, jako ta ošetřovatelka, co celý život pečuje o lidi s rakovinou, aby jí nakonec ta svině zákeřná také dostala, nebo jako ten cikán, co nemá naději na lepší budoucnost, protože hloupí Honzové, co nemají vzdělání, dojdou štěstí jen v pohádkách, nebo jako ta bába, co na konec zjistí, že synové jsou sobečtí hajzlové, nový přítel že ji musí chca-nechca opustit a že jí nezbývá nic jiného a lepšího, než se chodit ráchat do ledové vody.

Opravdu si nezasloužíme více, než utvrzování v tom, že se životy všech okolo řítí někam hodně hluboko, takže vlastně musí být jasné, že je jen otázka času, kdy zlý osud kývne prstem i na nás…?

Ne že bych chtěl, aby se u nás točily srágory jako někde v USA, kde tvůrci filmů už dávno vsadili buď na fantasmagory, kde ale vždy vše dobře dopadne, nebo na animované pohádky pro celou rodinu, kde je dobrý konec povinností. A aby se to nepletlo, tak ještě vsadili na filmy o osamocených mstitelích, kteří když se nad nimi člověk zamyslí, jsou mimo zákon od chvíle, kdy se upnuli na myšlenku pomsty, nicméně divák odkojený Divokým Západem zbaští všechno, a i to má většinou happy end.

Ne, to u nás nechci vidět.

Já si myslím, že doménou našich filmů vždy byla komedie, třeba i trochu hořká. Divák se totiž potřebuje hlavně BAVIT. Na to, aby se zamýšlel nad smrtelností chrousta, jsou přeci jiné instituce, než je kino, nebo křeslo před obrazovkou v obýváku.

Proto mají divácký úspěch hlavně filmy, komedie a pohádky, které pobaví a dobře dopadnou (zdravím s úctou pana Stracha a s pochopením i často opovrhovaného pana Trošku…), zatímco úspěch na festivalech mají spíše filmy, které člověku dokazují, jaký je jeho svět hnusný a zákeřný. Krev a sex prodávají. Prý…

Možná ano, já si ale raději koupím kus obyčejného lidského štěstí a alespoň krapítek naděje…

.