Mý jméno je…

Ten kraj jsem znal, kdysi jsem se tam už toulal. Moc dobrý vzpomínky jsem ale na ten kus země neměl…

Možná to znáte. Když se člověk toulá dlouhej čas sám a jediný živý duše, když nepočítáte sem tam osamělýho kojota, jsou jeden starej kůň apačskýho chovu a jedna ještě starší mula, co strávila svý nejlepší léta tam dole na zlatejch polích, tak se není čemu divit, že zatouží po lidský společnosti a po hrnku horkýho kafe.

Právě to mě potkalo ve chvíli, kdy jsem si říkal, že už toho trmácení bylo pro ten den dost a chystal jsem se sundat zadek ze sedla, abych ho posadil na zem.

Přivedla mě k nim záře jejich ohně a našel jsem u nich jak lidský slovo, tak i ten plecháč dobrýho kafe. Bylo jich sedm a vraceli se ze Santa Fé, kam byli doprovodit pár kusů krav. Jeden z nich, co byl nejstarší, nejhubenější a měl tvář vrásčitou, jak dubovej kmen, mi byl povědomej.

Bylo docela fajn zase sedět mezi chlapama a při srkání toho báječnýho kafe poslouchat vyprávění. Ten stařík zrovna vyprávěl letitej příběh, kterej se vázal k tomu kousku země a kterej jsem taky tak trochu znal…

„To bylo tehdá, tuším že někdy v sedmašedesátým roce. Dneska už je tady v kraji klid, ale v tý době to nebylo dobrý místo pro život. Bylo pár let po válce a všade se toulala všelijaká sebranka. I k nám pár lumpů zavítalo a protože tady nebyl nikdo, kdo by jim tehdá zatnul tipec, tak se tady usadili. Tý místní sebrance šéfoval chlápek, co si říkal Reed. Povídalo se o něm, že to byl bejvalej kumpán Charlese Quantrilla, toho hrdlořeza a velitele vraždícího komanda, co pod vlajkou Konfederace loupil jako poslední zloděj. Tý chásce Reeda nebylo taky vůbec nic svatý, kradli jako pohani a žádnej s nima nic nesvedl.

Teda ne, že by to někdo někdy nějak vážně zkoušel. Určitě ne od tý chvíle, co se na ně nakrknul mladej Sanderson. Zmizel tehdá a nikdo už o něm nikdá nic neslyšel – zrovínka jako o Mary Anne, kterou jel právě k Reedovi hledat.

Říkalo se totiž, že ji má ta banda na svědomí, snad že přímo Reed si ji měl vyhlídnout, unýst a po tom, co měl s ní dělat nepěkný věci, ji měl snad zamordovat. Jenže to je sporný, páč se našlo pár lidiček, co tvrdilo, že viděli Mary Anne na vlastní oči nastupovat do dostavníku s tím tlustým krejčím, co to tam ve městě taky tenkrát zabalil. Prej spolu žijou spokojeně někde v Merridě, takže kdo ví.

No, buď jak buď, ta Reedova tlupa toho měla na svědomí až dost i bez Mary Anne. A právě tehdá se v městečku objevil podivnej cizinec. Měl vytáhlou postavu, štíhlej byl jako řeholník a ve sluncem sežehnutý tváři měl oči modrý jako len. Měl takový divný jméno, takový mazlivý. Vlastně se k němu moc nehodilo, protože vypadal tvrdě, jako vydělaná kůže.

Říkal, že se jmenuje Shane…

Odvedl koně do nájemní stáje a byl to moc pěknej kůň. Takový to plemeno, co chovaj Apači. Sám se svalil na zem u žlutých divizen a zbytek dne prospal. K večeru se zvednul, opláchnul se v korytě s vodou, a když si utahoval pás s revolverem, prohodil něco v tom smyslu, že jde vyčistit Augiášův chlív.

Lidi okolo zůstali překvapeně zírat, protože se vydal rovnou do Smithova saloonu. Ve městě snad nebyl nikdo, kdo by nevěděl, že tam zrovinka v tu chvíli chlastá se svejma parťákama právě ten pacholek Reed.

Nejdřív byl ticho, ale to netrvalo dlouho. Po chvilce bylo slyšet, jak někdo něco vykřiknul, pak prasklo něco snad dřevěnýho a nakonec bylo slyšet, jak se tříští nějaký sklo.

Potom padlo šest poctivejch ran a najednou byl klid.

Shane vyšel ven, měl pevnej krok a řekl, že je hotovo. Lidi se před ním rozestupovali, jako by to byl nějakej svatej a žádnej neřekl ani půl slova. Došel až k nájemní stáji, vyvedl si z ní toho svýho apačskýho koníka a teprve když si na něj sedal, bylo vidět, že mu na boku rozkvétá karmínovej květ. Až v tu chvíli všem došlo, že má v tom boku olovo.

Vlastně mu tenkrát ani nikdo nepoděkoval, i když ve skutečnosti byli všichni rádi, že za ně tu špinavou práci udělal.

Polechtal toho svýho Apače ostruhama ve slabinách a od tý doby ho nikdo neviděl. Ani vlastně nikdo neví, jestli tehdá tu ránu na boku přežil, ale protože se nikde poblíž žádná lidská mršina nenašla, tak asi nejspíš jo…“

Stařík dovyprávěl příběh a noc pokročila. Poděkoval jsem za kafe a poodešel jsem kousek stranou, kde jsem nechal svýho starýho apačskýho koně a ještě starší nákladní mulu. Dal jsem si pod hlavu sedlo a zachumlal jsem se do přikrývky. Mí společníci se opodál taky chystali na kutě a já už věděl, kde a kdy jsem viděl toho staříka, co měl tvář vrásčitou, jak dubovej kmen.

Trochu jsem se pootočil na tvrdý zemi, abych ulevil svýmu bolavýmu boku. To tak někdy bývá, když má jeden pod kůží na boku kus olova.

Ta jizva už je stará, vlastně stejně stará, jako byl ten příběh, co dnes vyprávěl ten stařík.

Asi jsem vám vlastně doteď neřekl, kdo jsem.

Mý jméno je Shane…

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

P.S. – Jak asi řada z Vás poznala, k napsání téhle povídky mě inspirovala jedna moc pěkná písnička…