Má dáti - dal..., aneb Nevěra, rozvod, štěstí, neštěstí...?

Myslím, že nevěra se dotkla skoro každého z nás – ať už přímo, či nepřímo. Myslím to tak, že jsme byli v určité formě jejími přímými ,,činiteli“, nebo jejími oběťmi. A nebo nepřímými účastníky...

Ta nepřímá účast mohla být také zapříčiněná někým z našich přátel, kteří se nám  k ní přiznali a my jsme pochopili, že ten vztah, který jsme až dosud považovali za perfektní a záviděníhodný takový není…

Proč?

Protože i v tom vztahu žijí lidé. Lidé obyčejní, lidé chybující, chcete – li, lidé hříšní.  Je to zapeklitá věc. Prostě se nám najednou zdá, že jsme si kdysi nevybrali dobře a říkáme si – co kdyby… Mohlo by to být jiné? Bylo by to lepší, nebo horší?

Spousta z ,,nevěrných“ má problém. Tedy, ten mají všichni, ale někteří ještě problémovatější.

Mají děti.

Ať už oni sami, nebo ti, se kterými kradou ty chvíle, o kterých si myslí (vědí), že ,,doma“ už je nenajdou, prostě mají děti.  Některý vztah je lapidárně řečeno tak  ,,v pytli“, že už ho neslepí ani deset dětí.

Někdo si možná (určitě) říká - ,, nemá přeci smysl, abych byl (byla) nešťastný (nešťastná) já, můj současný partner a naše děti také nejsou slepé… Proč nedat šanci sobě, manželovi (manželce) a našim dětem, aby našli u někoho jiného to, co spolu dohromady nejsme schopní nejen najít, ale už ani zahlédnout…?!“

To mě přivádí na myšlenku, jestli se dá s někým ,,novým“ začít znovu a ,,na zelené louce“. Asi záleží na tom, kolik nám je let a co všechno necháváme za sebou ve vztahu minulém a co všechno si do vztahu nového musíme chtě – nechtě přinést.

Myslím si, že to nikdy nebude a nemůže být ,,od začátku“. Vždycky jsme nucení naskočit do rozjetého vlaku života toho druhého a on naskakuje do vlaku našeho. Když začneme s někým žít, začínáme žít i s jeho minulostí a v podstatě i se vším, co souviselo s jeho minulým partnerem. Začínáme žít i navzájem se svými minulými partnery – ať se nám to líbí, či nelíbí. Do všeho, co se v naší minulosti ,,rozjelo“ a pokračuje to dál, jsme nuceni vzít i ,,toho  (tu) nového (novou)“.

A jsme zase u dětí. Říká se, že ,,lepit“ vztah kvůli dětem je hloupost a že je jen otázka času, kdy k rozvratu dojde. Něco na tom určitě je. Každý, kdo se rozmýšlí jak, kudy a s kým dál, si musí všechno opravdu dobře rozvážit. Možná (můj názor) by neuškodila kratší, či delší ,,pauza“ v mileneckém vztahu, aby se odkrvily určité orgány a prokrvil se mozek. Přináší to nový pohled na celou situaci a možná, že ten, kdo toto podstoupí, najednou uvidí některé ,,věci“ jakoby s odstupem a pohledem méně utkvělým jednostranně.

Bohužel, děti jsou leckdy cháska nevděčná (pozor, neplatí samozřejmě univerzálně, naopak bývá a mělo by to být opačně...) a v budoucnu se nám odvděčí za naši lásku a péči - neláskou a neúctou. Pak asi příjde splín na toho, kdo se někdy právě kvůli nim rozmýšlel, jestli opustit rodinu, nebo přivést do rodiny někoho ,,nového“. Nutně si pak říkáme -,, k čemu to bylo? Ty ztracené roky nikdo nevrátí, nový život nikdo nedá a ti, kvůli kterým jsem kdysi neodešel (neodešla), za to vlastně vůbec nestáli…"

Jenže riskovat to, že opustíme děti, které nás  (alespoň v tu chvíli) milují a potřebují a že ,,vyženíme“ (,,vyvdáme“) v podstatě cizí děti, které nás s největší pravděpodobností mít rády nebudou, v horším případě nás budou  dokonce nenávidět...?

Tohle všechno a mnohem, mnohem víc v sobě skrývá slovo – nevěra. Ano, jsou borci a borkyně, kteří ,,to tak neberou“ a kteří se musí podobným žvástům, které ze mě padají smát.

Takových je mně líto.

Je mně ale neskonale více líto těch, co vědí, o čem jsem psal. Těch, co  stojí na té křižovatce…

Je to všechno jen a jen otázka priorit...

Pokud si ten, kdo dočetl až sem myslel, že ze mě vypadne nějaká rada, jak ,,na to“, asi bude právem zklamaný.  Nejsem ,,Plzákem" a nejsem vševěd. Ani já recept neznám, kdybych znal, zasloužil bych si (pokud by se něco takového udělovalo) Nobelovu cenu za mezilidské vztahy. Život není (s odpuštěním) prdel a i ten, kdo se zatím problémům, které jsem popsal směje, se možná ve své budoucnosti dočká chvíle, kdy  si bude muset sednout, vzít rozum do hrsti a říkat si - ,,má dáti – dal…“ .

Všem takovým držím při jejich volbě palce…!