Lásko...

Ten příběh je ,,jako" ze života. Jeden střípek času, tisíce slz a žádné poučení. Co svět světem stojí...

,,Ty slova jsou nádherný, škoda že to není skutečnost…“

,,Myslíš to o těch dotecích?“

,,Hmm“

,,A ty bys chtěla…?“

,,Ani si neumíš představit jak strašně moc…!“

,,Hmm, tak to bysme s tím měli něco udělat viď…?“

,,Až se vrátím ze služebky?“

,,No, myslím, že tak rychle to nepůjde, ale budeme na tom dělat jo?“

,,Tak jo, ani nevíš, jak se těším!!!“

,,Ale to víš, že vím… Líbám tě!“

,,Já tebe taky, pa.“

Po dvou týdnech…

,,U mě platí ,,ANO“, co ty lásko?“

,,ANO, ANO, ANO – zítra lásko!“

Zítra...

,,Jsi nádherná, víš to?“

,,Neblázni, vždyť víš, že to nejde…“

,,Chtěla jsi něhu, tak co blázníš?“

,,To chci pořád, ale zároveň se strašně bojím. Já nevím, co se to se mnou děje, mám tě strašně moc ráda, ale nemůžu zahodit za hlavu ty minulý roky…“

,,Já vím, jenže když jsem s tebou, jako bych cítil, že konečně věci mají svůj smysl. Jako když zoubky koleček zapadnou na svý místo – víš jak to myslím?“

,,Vím, ale… Ale ty nemáš ty strašný výčitky svědomí? Copak ty ,,JI” nemiluješ?“

,,Ale jo, asi jo…“

,,Asi?!“

,,Já nevím, holka, nemuč mě prosím tě! Teď jsi tady jen ty a já, na výčitky teď kašlu.“

,,Jenže ,,ONI” jsou tady s námi pořád - chápeš to?!“

,,Víš co, necháme to koňovi, ten má větší hlavu…“

Po týdnu...

,,U mě pořád platí ANO! Co u tebe??“

,,ANO, ANO, ANO!!!“

Druhý den...

,,Já… Nezlob se, ale já nepřijedu. Já prostě nemůžu. Nemůžu ,,JÍ” to udělat! Prosím tě nezlob se lásko, nevím co se to se mnou děje…“

,,Já se nezlobím ty blázínku, nech to být. Bude to tak lepší…“

Za dva dny...

SMS od něho...

- ,,Ja bez Tebe nemuzu byt, to se neda vydrzet! Paneboze ja se snad zblaznim!!!“

Odpověď od ní...

- ,,A kdyz si zaridim na zitra na noc volno, prijdes za mnou…?

Odpověď od něho...

- ,, No, to si pis lasko, ze prijdu!“

Zítra…

,,Dobrý den, máme u vás rezervačku na dvoulůžkový pokoj…“

,,A je to na jméno?“

,,(Novák, Novotný, Řehoř, Koutný…)“

,,Ano, je to tady, ale mám pro vás čtyřlůžák. Cena je stejná a máte tam sprchu a WC rovnou na pokoji. Jen mně musíte slíbit, že těch dalších dvou postelí si nevšimnete a že je nerozbordelíte…“

,,Tak to vám slibuju, nám budou stačit bohatě ty dvě naše ( bude stačit i jedna…).“

Nervozita, veliká pizza a lahev červeného vína. Tu pizzu jedli, aniž by vnímali její chuť, to víno vnímali silněji. Snad si od něho slibovali odvahu, snad to, že zažene výčitky, snad to, že dovolí uniknout. Na chvíli…

,,Já už jsem myslel, že to nevydržím! Bylo to strašný…“

,,Já vím. Drž mě, prosím tě, drž mě…“

,,Chceš, abych dělal to, o čem jsme se bavili, když jsi byla na služebce?“

,,Ano, prosím tě, ano!“

Po hodině...

,,Kam jdeš?“

,,Do koupelny, mám strašnou žízeň. Měli jsme si koupit něco k pití, nějaký nealko. No nic no, tak se napiju vody.“

,,Doneseš mně taky lásko?“

,,To bych rád, ale nejsou tady žádný skleničky.“

,,Tak si jí naber do pusinky a tak mně jí dones jó…“

Udělal co chtěla a ta chvíle, ten okamžik, kdy jí ze svých úst upouštěl do těch jejích vodu po kapkách, byl tak úžasný a pocit intimity byl tak silný, že se bál, že už nikdy nic podobného a silného nezažije. Když byla jeho ústa prázdná a její už taky, řekla -,,díky lásko“ a její rty chutnaly po čisté vodě a nebylo na světě nic, co by on chtěl víc, než žít právě tu chvíli, ten okamžik…

Usnula první a on hladil svým pohledem její milovanou tvář. Tu tvář, kterou směl líbat někdo jiný a on mu ji kradl. Kradli oba. Kradli chvíle, které měli podle lidských zákonů trávit někde jinde a s někým jiným.

Jestli je Bůh, proč dopustil, aby se potkali?

Jaký to mělo smysl?

Proč …?

Probudil ho lehký dotek na tváři. Snad polibek, snad jen závan vzduchu? Než si to mohl srovnat v hlavě, všiml si ohníčků v jejích očích. Třpytilo se v nich světlo z lamp, dopadající k nim do pokoje a ta bílá linie, to byly její zuby odhalené v úsměvu.

,,Psst“ vyslala k němu, aniž by cokoliv řekla a on si uvědomil, že slyší zvuky. Ozývaly se odkudsi za stěnou, z vedlejšího pokoje. Bylo to vzdychání, někdo se tam vedle miloval.

Uvědomili si absurditu situace. Snad se ptali svého svědomí, kde jsou a proč. Odpovědi se však nedočkali. Věděli jen, že ,,v tom” nejsou sami.

Snad za to mohly ty cizí vzdechy, snad jen uvědomění, že za pár hodin budou zase každý sám a tam, kam ve skutečnosti patřili. A tak se zas propadli jeden do druhého a starý hotel přidal do své sbírky další sérii vzdechů…

Po třech týdnech...

,,Přijdu, ale budeme si jen povídat!“

,,Ale to nevydržíme! Tomu sama nevěříš…?!”

,,Já vím, ale v tuhle chvíli tomu věřit chci kámo (lásko)…“

Za dva dny...

,,Ty jsi to věděl, že to nevydržíme viď…“

,,A ty?“

,,Jseš hroznej mizera, víš to?!“

,,Kdybys to nechtěla, tak tady nejsi…“

Po dvou hodinách...

,,Uvidím tě ještě někdy?!“

,,Neboj, někdy jo…“

,,Pa lásko!“

,,Už jdi, pa.“

Po týdnu...

MAIL OD NĚHO

-,,Já už nemůžu lásko! Takhle to nejde. Ty nikdy nebudeš moje, vždycky budeš patřit ,,JEMU” a já takhle nemůžu žít dál, neunesu to. Chci, abys věděla, že nikdy jsem nikoho nemiloval tak, jako Tebe. Udělal bych pro Tebe všechno na světě, Ty víš jak to myslím viď… Jenže to nejde. Jednou jsem k tobě přišel ze tmy – teď se v ní ztrácím. Budu Tě navždycky milovat a kdybys někdy potřebovala, tak víš, kde mě hledat. Budu tady. Navždycky.

Čau lásko…“

ODPOVĚĎ OD NÍ

-,, Měj se krásně kámo. Zas někdy…“

Co cítí on ( nebo ona?)?

Bolest.

Bolest.

Bolest…

Po půl roce...

SMS od ní...

-,, Chybi mne doteky, chybi mne neha, chybis mne lasko ma, chybis mne cela… Promin, uz mlcim. Nechala jsem se unest. Odpust…"

Dnes…???