Kudy se dáš, Česko? Doleva k sociálnímu liberalismu, nebo doprava, ke konzervatismu…?

Před pár dny naši zemi navštívila nová prezidentka Slovenské republiky, Zuzana Čaputová. Mnoho českých lidí se závistí sledovalo tuto novou hvězdu na slovenském politickém nebi, je krásná, mladá, slušná (doufám)...

.

Z mého pohledu má ale jednu chybu na kráse…

Ani mně neunikl kontrast mezi paní Čaputovou a naším prezidentem Zemanem, když tito dva stáli vedle sebe. Těžko říci, zda to bylo jen fyzickým zjevem, spíše v tom ale hrála roli moje vědomost všeho, co náš pan prezident dosud o sobě ve své funkci „prozradil“. Naproti tomu, pohled na paní Čaputovou není ničím takovým zatížený, a to jen proto, protože ji zkrátka neznám.

Neznám ji, stejně, jako většina naši českých občanů, z nichž však mnozí v personě paní Čaputové vidí mnohem větší naději, než vidí v našem prezidentovi.

Jinými slovy, paní Čaputová zatím neměla čas samu sebe znemožnit, což se o panu Zemanovi upřímně vzato říci nedá. Takže když se nad tím logicky zamyslím, paní Čaputová má z praktického hlediska nad Zemanem jen jednu jedinou, ovšem často opomíjenou výhodu – čas zatím nehrál proti ní.

Krása tady je, zítra být nemusí, co je mladé, vždy zestárne, takže já osobně jsem proti těmto atributům docela imunní, přikládat jim v poltickém životě nějakou důležitou váhu, mně přijde hloupé a nedospělé.

Asi bych měl vysvětlit svá slova o jedné vadě na „kráse“ paní Čaputové…

Paní Čaputová totiž zastává politický směr, který se mně osobně zdá tak trochu nebezpečný, i když jak sleduji, právě tento směr začíná ohýbat společenské dění v celé Evropě – tedy by se dalo říci, že paní Čaputová „jede na vlně“.

Ta vlna se nazývá - Sociální liberalismus.

To je směr, respektive politická ideologie, která historicky vychází z něčeho, čemu se říká tradiční liberalismus, ten „nový“ sociální liberalismus, jak už jeho název napovídá, ale více reaguje na sociální problémy. Co je na tomto směru pro nás, východoevropany, tedy národy, co dříve patřily do chomoutu báťušky Brežněva, asi nejzajímavější, a co by nás mělo tak trochu varovat, je fakt, že historicky vychází ze socialismu a sociální demokracie. Jako bychom už zapomněli na to, kam nás socialismus dřívějších let dovedl, jako bychom už denně nevnímali (nejen) myšlenkovou zátěž, kterou nám za dobu vlády bolševické ideologie její tehdejší apoštolové zavěsili na bedra…

Jen si třeba vezměte, že asi nejznámějším příkladem sociálního liberalismu je britská Labour Party a částečně i německá SPD, programově vycházející z tzv. „Třetí cesty“. Sociální liberalismus tak často bývá postaven do levého středu politického spektra.

Co se například britské Lebour Party týká, tak na tu nedávno prasklo, že její někdejší lídr, Jeremy Corbyn, spolupracoval s naší československou a komunistickou StB, tedy se složkou, o jejíž zločinnosti snad dnes už nikdo normální nepochybuje.

O této aféře se například český politik Jan Kavan zmiňuje, že šlo o „bouři ve sklenici vody“.

Ten Jan Kavan, který kdysi, jako ministr zahraničí (ČSSD), podepsal prohlášení, že skartoval 400 tajných spisů. Asi dvě třetiny z nich se ale později našly a zbytek zmizel neznámo kam…

To jsou tedy všechno jednotlivé články řetězu, který spojený dohromady nese jméno – sociální liberalismus…

Tak si říkám, jestli je opravdu na místě Slovákům závidět v čele jejich země člověka, který vyznává takový politický směr, který se v minulosti tolik ušpinil ve smyslu skutečné nesvobody, totality a šipek na slepé cestě zvané – socialismus…

Paní Čaputovou u nás velebí mnoho lidí, kteří dnes například demonstrují proti premiérovi Babišovi, nebo proti prezidentu Zemanovi, protože prý tito táhnou naši zem zpět do leva…

Ježe ono takové demonstrování skřípe. Nelze přeci zatracovat jednoho pro jeho údajné levicové směřování a druhým dechem velebit druhého, kdo tamtéž směřuje zcela očividně, nutno uznat, že neskrývaně a s odkrytým hledím.

Taková situace pak vyznívá trochu schizofrenně…

Můj závěr je ten, že můžeme Slovákům jejich paní prezidentku závidět snad jen pro tu její krásu, mládí, elán a prý slušnost. Z mého pohledu by nám ale mohli zase Slováci závidět například Václava Klause juniora, který dal vzniknout u nás dosud moc nevídanému konzervativnímu směřování. Ono se to možná nezdá, ale obojí, jak konzervatismus, tak socialismus, už jsme tady měli. To prvé, tedy konzervatismus, jsme nějak zapomněli, asi převládá pocit, že jen vše nové může být zároveň dobré.

To druhé, socialismus, jsme tady (bohužel) už měli také. A kam nás to dovedlo, to snad není třeba zdůrazňovat.

V celé EU se nyní směr sociálního liberalismu, (spíše liberálního socialismu…) ukazuje být silnější a silnější. Stavějí se (znovu) sochy tak odporným existencím, jako byl Karel Marx, kdejaký politik se snaží předehnat druhé ve snaze dokazování, že jen hledání nových cest, rozumějte – vyznávání sociálního inženýrství, je to pravé ořechové.

My, na východě, máme tu výhodu (nebo nevýhodu…?), že máme s čím srovnávat. Německo, kde hraje strana SPD, toliko strana často se hlásící právě k sociálnímu liberalismu, významnou roli, svou východní část marasmu už zdá se zapomnělo, nebo je přesvědčeno o tom, že nyní, znovu, se ten socialismus už kurňa podařit musí.

Slovensko si vybralo ze všech možných nabídek do svého čela ženu, která vyznává stejnou ideologii.

A my jsme zatím na křižovatce, zatím se nemůžeme rozhodnout, jestli se dáme doleva, nebo doprava.

Já vám nevím, ale neřekli jsme si před nějakými třiceti lety, že doleva už nechceme…?

.