Kouzla a čáry, pravda, lež a fámy…

Jak snadno se dá manipulovat s davem. Jak snadné mu vnutit myšlenku, že lež je pravdou málem. Dav lež v pravdu snadno promění a nikdo, nikdo na světě na tom nic nezmění…

Kouzlit vskutku neumím, však skládat slova ano. Ve slovech dá se naleznout trn pravdy, noc šedi i z kalu vzešlé ráno. Slovem dá se zranit, však povzbudit jím je těžší.

Proč?

To lháři vědí a svět jejich se liší.

Proč?

Však zkus a pověz lež, pak najdeš uši, jimž vyslechnout tě zdá se sluší.

Když povíš pravdu, staneš se prý lhářem, co druhým chce jen sebrat tváře. Slovo -,,soucit" neznají, když šeptá lhář je potají a tak dlouho je šeptá, až se kdekdo zeptá –„Co říkal, já mu nerozuměl?! Ať zopakuje, co říct nám chtěl...“

A ze lži najednou se faleš ztrácí a jako čistá panna, jak ryzí pravda, však pomluva a fáma, se ve lži bahna vrací.

Kdo odkud to slyšel?! Kdo říkal to první?!

Záleží na tom, kdo ze lži je v trní?

A potom dav, ta bestie lítá, pomluvu za pravdu velebí a lháře co hrdinu vítá. Ta saň má hlav tisíc a v každé jenom zlobu, soucit v nich nehledej, jsou plné jen jedu. Obchodník s iluzí prodá co nezmizí, co pravdu pohřbí, to věř, že není davu cizí.

Nabídne krev a dav ryčné jásá. Že je to lež?

Čí srdce to drásá?

Snad tomu, co přišel, by viděl pravdy skon, když ukončen vítězstvím na ni je hon? Snad tomu, kdo dodal to koření cizí, co sežehne pravdu, až nakonec zmizí, pod nánosem lživého laku?

Co na tom, že to pravda visí na řeznickém háku?

Kdo by to poznal, kdo chtěl by to vědět? Lež krásně stačí a pravda?

Ta nepříjemná, vlastně už neznámá, nebude nikoho svědět.

Raduj se, ó Hydro ty slizká. Už není pravdy, už dav holí ji ztřískal. Zašlapal do prachu, ranami změnil a k obrazu svému si každý lež zjemnil.

Kousíček z davu, dvě oči lačné, čekají, těší se, kdy divadlo začne. Kdo předhodí první kus lži a kruté pomluvy? Kolik bude jí třeba, by obrátila pravdu naruby?

Oči k očím a Hydra je silná, původní pravda tu bestii vůbec nezajímá. Nikdy ji nezajímala a to ani trochu, vždy hledá pravdu ve lži a na každém šprochu. Dav miluje kouzla té nicotné dámy, co lží a klamem je a bude mezi námi.

Jen dvě strany může mít ta mince, buď v pravdě jsi chudák, či ve lži se vidíš princem. Vzadu, tam v rohu, tam fáma se chechtá. Cítí se blaze a po pravdě?

Nikdo se neptá!

Kdo ptal by se blázen a vzdoroval davu, kdo šílený dával by na špalek hlavu? Snad nějaký snílek?

K čertu se všemi snílky, lež tady vládne a nestrpí mýlky!

S pravdou se zatočí, lží kouzlem se zotročí a zítra?

Zítra to začne na novém, lež nad pravdu posvětí fáma si zákonem. Pravdu dav stáhne surově z kůže, a kdyby snad někdo protestoval?

Chtěl by snad někdo přinésti růže?

Sám sebe by zatratil, kdo by ho litoval!

Kouzlit vskutku neumím, však skládat slova ano. Když budu chtít, dám davu krev a tělo každé ráno.

Proč?

A proč ne, vždyť lhát davu lze tak snadno…