Když se smrt zasní…

Ležím si ve vysoký trávě, nade mnou stromy, co byly veliké už v době mýho dětství a po čele mi teče pot. Snažím se ho mrkáním vypudit z očí. Moc mi to nejde…                                                                    

Dívám se do údolí, dívám se na lidi, na domy, na řeku a na skály tam dole. Dívám se na kousek ráje, kterých je na Zemi určitě spousta. Přemítám, proč většinou nejsou lidi v tak hezkých koutech světa šťastní. Tam kam se dívám, tam kdyby jeden zapíchl do země hrábě, tak jak se říká – vykvetou.

A přeci je tam dole hlad a bída. Lidi tam dole si neumí uspořádat svoje životy, nikdy se nenaučili pracovat tak, aby z jejich práce bylo něco pořádnýho. Nikdy se nenaučili ,,chytat ryby“, umí jen natahovat dlaň, do který doufají, že dostanou tu rybu, co ulovil někdo jiný.

Čas od času se najde mezi nimi někdo, kdo kolem sebe dokáže shromáždit tu nejhorší sebranku, jakou tahle zem zplodila, aby spolu s ní dostal všechny okolo do svý moci.

Ti lidé tam dole jsou vlastně boháči, jenže o tom nevědí. I kdyby věděli, asi by jim to ale nebylo nic platný, věděl by snad někdo z nich co dělat, aby vyrval ze země to množství platiny, po kterém nevědomky šlapou…?

Ani ten grázl, co právě v týhle všivý době vládne těm lidičkám tam dole, by to neuměl. Jenže průšvih je, že o tom nerostném bohatství ví. A umí tý povědomosti sakra využít…

Neví, že si naložil na hrb víc, než unese, vydírat se může ledakdo, ale občas se najde někdo, kdo nemá vydírání rád. Někdo, kdo nemá pochopení pro jeho manipulace se těmi nejchudšími v jeho zemi, který si bere v podstatě jako rukojmí.

A taková hezká země to je…

Pomalu zvedám oči nahoru a vidím menší skupinku krásných pestrých papoušků, jak houpavě přelétávají z jednoho konce údolí na druhý. Fakt, dokonalý ráj.

Dole zastavil malý konvoj aut. Kouknu se tam kam mám a vidím, že moje rozjímání je pomalu u konce. Okolo aut se to hnedle hemží postavičkama v uniformách, co se snaží až směšně rozestavit okolo. Vidím mohutnýho černýho chlapa, jak vystupuje z džípu. Na očích má veliké sluneční brýle, nad nimi zelený baret s nějakým lesklým odznakem. Na prsou má další kousky lesklýho kovu, patrně nějaký medaile, nebo řády, který si možná udělil on sám.

Znovu kontroluju směr a sílu větru, propočítávám úhel mezi mnou a tím černým samozvaným vládcem tam dole, beru na vědomí sílu gravitace a vzdálenost která dělí mě a ty lesklý plíšky tam dole na uniformě toho černýho obra. Usazuju záměrný kříž tam kam je potřeba a pomalu vydechuju. Když mám v plicích jen sotva třetinu vzduchu, když jsem si jistý, že moje tepová frekvence je klidná, tehdy zlehka zvětšuju tlak na lučík spouště…

„Roger Two, ,,King" is death…“