Když je muž cizincem ve své duši...

Ten pocit je zvláštní. Víš kde jsi a proč. Sice to tam neznáš až tak dobře, ale jsou místa, kde bloudíš mnohem víc. A najednou zjistíš, že okolí není tím jediným, kde jsi cizincem...

Cizí město.

Jsi tam za cizí ženou, bydlíš v cizím hotelu a kradeš cizím dětem cizí ženu - matku. Kradeš cizí ženu cizímu muži. Kradeš i svým dětem, ale na to nemyslíš. Jdeš tichým městem, znáš ho, ale takhle ve tmě jsi ho vlastně ještě neviděl. Připadá ti zvláštní, že ona cizí žena za kterou jsi tady, je tady doma. Chtěl bys tady být taky doma, ale to nejde. Nikdy tady doma být nemůžeš, vždycky tady budeš jen cizincem - vetřelcem a snad zlodějem.

Jdeš tichým nočním městem, před chvílí jsi políbil cizí ženu a řekl jsi jí, jak se ti těch pár hodin s ní v cizím hotelu líbilo. Nelhal jsi, ale víš dobře, že ani ty, ani ona jste si nebyli tak úplně blízko, jak bys alespoň ty chtěl. A co chtěla ona cizí žena?

Těžko říct. Chtěla tě, ale možná chtěla jen tu iluzi okolo tebe. Tu iluzi, že chce utéct od toho co je její, k něčemu co nikdy její být nemůže.

K něčemu cizímu...

Teď jdeš tichým městem a přemýšlíš o cizím muži, který onu cizí ženu před chvílí uvítal doma. U nich v ,,cizím" doma. Co mu asi řekla?

,,Ahoj miláčku. To byl zase den, promiň že jdu pozdě. Zašly jsme si s holkama ještě na skleničku..."

Naklání se k němu, dává mu pusu a on jí vůbec nepřipadá cizí. Ona doufá, že z ní cítí těch pár sklenek šampaňského, které pila s tebou před pár hodinami v rohové vaně v cizím hotelu a on tak snad spíše uvěří pohádce o holkách, se kterými bylo po práci třeba zajít na skleničku...

,,Počuj kamo, nemáš cígo?"

Je to bezdomovec. Je cizí, snad Slovák a ty si říkáš, že i ti bezdomovci jsou v tomhle cizím městě cizí. Ale on je tady, ač vlastně cizinec, možná víc doma, než jsi a než kdy budeš ty...

,,Sorry kámo, nemám - nekouřím..."

Ty se mu neomlouváš za to, že pro něj nemáš cigaretu, ale za to, že jsi tady cizincem a že jsi kradl něco, co patří tomuhle cizímu městu, tomu cizímu muži, co si vedle něho právě v tuhle chvíli lehá ta cizí žena. Omlouváš se cizím dětem za to, že jejich máma se jim na pár hodin odcizila a na chvíli zbourala celý svět, který si jen dětská dušička dokáže vytvořit.

Omlouváš se svým dětem, že jsi překročil hranici a na chvíli jsi žil v paralelním světě, kde nebylo místo na nic, co by ti bylo cizí...

Jdeš tichým nočním městem a jakoby ses bál vkročit do kužele světla pod lampou. Snad že bys cítil, jak tě celé to cizí město sleduje, jak všichni vědí, proč jsi tady...

Jdeš tichým nočním městem zpátky k cizímu hotelu, kde si lehneš do cizí postele. Zvláštní, jak se i místa, která za světla docela dobře znáš, zdají být najednou ve tmě jiná, cizí. Jako by byla ohraničená stropem záře z okolních lamp a ty přes tu stěnu nemůžeš vidět dál. V tuhle chvíli vlastně necítíš nic.

Na smutek je ještě brzy a na euforii už je pozdě.

Jo, dobil jsi cizí pevnost, získal jsi kytici růží a ještě ses nestihl popíchat o jejich trny.

To přijde...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Druhý den přijíždíš domů. Vítá tě tvoje žena, ty se k ní nakláníš a dáváš jí pusu na tvář.

,,To zas byl kšeft... Už mě tyhle cesty zmáhají..."

Řekneš to bez uzardění a pootevřenými dveřmi vidíš svoje děti, jak si hrají v dětském pokoji. Říkáš si, jak jsi vlastně rád, že jsi zase doma. Tam, kde to znáš, kam patříš, kde nejsi cizí.

Potom stojíš ve sprše a cítíš, jak z tebe voda smývá to, co smýt nelze. Na vteřinku ti hlavou probleskne obraz cizí ženy v cizí rohové vaně v cizím hotelu.

Zatřepeš hlavou a chtěl bys namluvit sám sobě, že se to nikdy nestalo.

Chtěl bys namluvit sám sobě, že bys chtěl, aby to trvalo věčně...

Otřeš dlaní zamlžené zrcadlo a v té šmouze čistého skla zjistíš, že jsi cizincem ve své duši...