Kdyby tak šel vrátit čas…

Po roce tu máme zase vánoční svátky. Někdo z nich šílí už od léta, někdo je miluje, někdo je nenávidí. Co ale máme společné všichni, je to, že jsme je prožívali, nebo prožíváme, jako děti…

.

Docela by mě zajímalo, jestli pocity, které dnes z Vánoc mám, mají i ostatní lidé v dospělém věku. Snad ano, snad nejsem tak výjimečný v tomto směru. Vždycky, když se poslední dobou přiblíží čas Vánoc, snažím se všemi smysly naladit na stejnou vlnu, na které jsem kdysi, jako malý kluk proplul obdobím od Mikuláše, až po Silvestra.

Nutno si přiznat, že ač se snažím jak chci, už to prostě dávno „není ono“. Vzpomínám si na všechny ty vůně a zvuky, co se linuly i z té obyčejné drogerie, kam jsme chodili nakupovat. Na ten pocit, když se ve výloze objevily skleněné vánoční koule a „chlupaté“ řetězy. Na vůni, když jsem čichal k celofánovým sáčkům s vánočnímu františky…

Vzpomínám si na to, jak i když už jsem byl krapítek větší (ale zase ne tak moc…) a ani na Mikuláše s čertem, ani na Ježíška už jsem fakticky nevěřil, jak jsem přesto měl sevřenej zadek, jakmile 5. prosince padla na okolní domy tma. Jak jsem se těšil domů, až proženu všechny čerty, na tu velikou mísu, co v ní budou mandarinky, punčocha se „studentskou směsí“ sladkých rozinek a ořechů v čokoládě. Na veliký perník politý čokoládou s obrázkem buď toho vousatého patrona, nebo jeho umouněného parťáka s vidlemi a řetězem…

Když si poměřím s dnešními očekáváními darů dnešních dětí, se všemi těmi jejich mobily a ajfouny, moje očekávání Mikulášského večera, musím se usmát.

A co teprve, když se přiblížily Vánoce ještě více…

Jakmile se objevily u nás u sámošky kádě s kapry, nastal sladký čas mytí jen „ruce – pusa“, a to v umyvadle, protože vanu na pár dní okupovalo hejno nejméně třech kaprů. Přiznám se, že i když jsem dnes hodně čistotenej mužskej, těch pár dní tehdejší hygienické anarchie, jsem na rozdíl od naší mámy snášel velice dobře.

Jediné, co mě tehdy dělalo trochu starosti, byl fakt, že se budu muset podrobit domácímu násilí, zvanému vánoční tradice. Tehdy mně to lezlo neskutečně na nervy, všechny ty obstrukce, jako byly povinné rodinné procházky na Štědrý den odpoledne po všech těch kostelích s jesličkami, na hřbitov, kde se zapalovaly svíčky, na to, jak jsem trpěl u štědrovečerního stolu, kde jsem musel sedět v čisté nažehlené košili, která si nic nezadala s nažehlenými puky tesilových kalhot, které jsem nenáviděl, už když jsem je viděl jenom viset na ramínku…

Jak jsem nenáviděl všechno to zdržování, než se konečně ozval zvonek (pár čajových lžiček ve skleničce od hořčice…) a před námi se otevřely dveře do pokoje, kde na pravém, voňavém smrčku zářily pravé a hořící, neméně voňavé voskové svíčky, jejichž krásnou zář ještě podtrhovaly ohnivé koule prskavek…

Z kuchyně k tomu voněla purpura…

Ten pocit byl neskutečný, ale bohužel, ať se dnes snažím jak chci, ať se snažím i pro svou vlastní rodinu uspořádat alespoň podobnou atmosféru – už ji tak vůbec nevnímám. Pohled dětskýma očima na ten vánoční čas vystřídal pragmatický dospělý pohled na všechny ty tíhy světa, co mi ani ten vánoční čas ne a ne sejmout z ramen.

Po Štědrém dnu následovaly v další dny „povinné“ návštěvy u příbuzenstva, případně příbuzenstva u nás. V prvním případě jsem trpěl, protože jsem si nemohl na návštěvu vzít svou novou knížku o pravěku, nebo novou hokejku, zato jsem musel strpět úplně jiný, a samozřejmě horší bramborový salát, než na mě čekal doma na balkóně i s tajně schovanou lžící pod postelí…

Ve druhém případě, tedy když přišli příbuzní k nám, jsem se jim musel předvést v tom odporném novém svetru, s šálou, nebo nedej bože v nových kalhotách, které měly k džínsům stejně daleko, jako je vzdálený Měsíc od Slunce, a které mi Ježíšek nadělil asi jako sladkou pomstu za to, že jsem mu kdysi, jako malinkej, utrhnul jeho papírovou prdelku v jesličkách pod stromečkem.

Dnes vzpomínám s láskou a s povzdechem na strejdu, babičky, na jediného dědu, kterého jsem kdy poznal, na svou mámu a tátu, kteří už tady dnes nejsou a za které i letos půjdu zapálit svíčky na hřbitov.

Je mi naprosto jasné, že až zase budu letos na Štědrý den stát na hřbitově a zapalovat svíčky, přitom budu sledovat kyselý ksicht moji pubertální dcery, která bude mít naprosto stejné pocity, jako jsem míval v jejím věku i já, jak jí nedokážu vysvětlit, aby si toho všeho vážila, protože i ona takhle jednou bude stát, a bude si určitě říkat – „kdyby tak šel vrátit čas…“

Alespoň doufám…

.

Krásné a poklidné prožití Vánoc Vám všem přeju a hlavně, hlavně ať jste všichni zdraví. Když budete, budete moci všechno.

.

.