Otec elitního snipera, Chrise Kylea, mu jednou řekl, na kolik a jakých skupin se vlastně dělí lidé. Pro tehdy malého Chrise, to byla poučka na celý život…
.
Otec tehdy řekl Chrisovi, že lidé se vlastně dělí do tří skupin. Jedni jsou vlky, kteří chtějí sežrat ovce, druzí jsou právě ony ovce, které se strachy choulí jedna ke druhé, ale pak je tady ta třetí skupina – ovčáčtí psi, kteří dělají všechno proto, aby se ovcím nic nestalo a aby vlk odtáhnul s prázdným břichem, popřípadě, aby odtáhl rovnou do pekla.
Podle Chrisova otce potká každého člověka v životě chvíle, kdy si musí vybrat, zda bude vlkem, ovcí, nebo oním statečným ovčáckým psem.
Tato záležitost se mi neustále vtírá do myšlenek, kdykoliv pomyslím na situaci milionů ukrajinských žen, dětí a starců. Těch se nikdo neptal, v jaké skupině chtějí být, všichni tito byli násilím donuceni, aby se stali ovcemi, na které ze všech sil útočí vzteklý vlk, který je mučí, vraždí a ponižuje.
Ukrajinští muži jsou oněmi statečnými ovčáckými psy, ale i sebelepší ochranář často potřebuje se svou prací pomoci.
Jako malý kluk jsem si ukládal ve svém vznikajícím charakteru mnoho příkladů a ideálů, ke kterým jsem vzhlížel, vzorů, kterým jsem se chtěl jednou vyrovnat. Sám pro sebe jsem si asi už tehdy vybral cestu ovčáckého psa, dnes už jsem ale postarší, a po dlouhé a namáhavé cestě tělesně i psychicky nemocný pes.
O tom ale dnes psát nechci, já dnes chci psát o oněch ideálech a vzorech, které formovaly mou osobnost.
Asi jsem nebyl sám, kdo vyrůstal například na Foglarovkách, na Mayovkách, na Třech mušketýrech Alexandra Dumase a dalších a dalších hrdinech, kteří vždy stáli na té správné straně, vždy byli v té skupině „ovčáckých psů“.
A tak si nedokážu vůbec představit situaci, že by Rychlé Šípy potkali Bratrstvo kočičí pracky, jehož členové by v tu chvíli mučili a trýznili, bili a ponižovali nějakého slabšího kluka. Vždy jsem viděl a věděl, že to Rychlošípáci tak nenechají a mladšího a slabšího se okamžitě zastanou svou vlastní silou, aby ho ochránili.
Zrovna tak jsem si jako kluk neuměl představit, jak jede stepí Vinnetou, spolu s ním Old Shatterhand, kteří se nachomýtnou k tomu, jak skupina Komančů mučí u kůlu bezbrannou ženu a její dítě, aniž by se tito dva hrdinové komančské přesile nepostavili a ženu s jejím dítětem nezachránili.
Ani si neumím představit, že by tři mušketýři, Athos, Porthos a Aramis, spolu s d'Artagnanem, nechali na holičkách někoho, koho by trýznili lumpové z gardy prvního ministra, kardinála Richelieua.
A už vůbec si nedovedu představit, že by oni lumpové z těchto mých příkladů cenili zuby a přitom by skrze ně cedili slova o tom, že pokud se někdo jejich obětí zastane, vyřídí si to i s takovým zastáncem silou, přičemž by se oni hrdinové lekli, stáhli ocas hluboko mezi nohy a vycouvali, aniž by udělali něco účinného pro osvobození obětí a hlavně pro nehezký konec lumpů.
Nepřipomíná Vám to něco…?
Ale vlastně už jako ještě menší jsem hltal i pohádky, kde také vždy dobro zvítězilo nad zlem, a to proto, protože se vždy někdo statečný zastal někoho, koho někdo zlý trýznil. Třeba jsem fandil princi Radovanovi v pohádce Princezna se zlatou hvězdou na čele, kde se tento hrdina postavil králi Kazisvětu VI. s tím, že jestli bude dál vyhrožovat silou, poženou ho všichni, až mu bude brnění malé.
I dnes známe jednoho Kazisvěta, není to král, ale rádoby Car Kazisvět. I on si vyšlápl na slabšího, pod jeho ranami úpí celý ukrajinský národ. V dospělosti jsem si myslel, že oním statečným rekem, co se vždy zastane slabšího ve jménu práva, je NATO a další organizace s celosvětovou působností.
Vypadá to, že jako dítě jsem byl naivní, ale bohužel, jako dospělý jsem také sedl na špek iluzi a ideálům.
Kde jste, ideály a vzory z dětství, kde jste v době, kdy zase teče krev nevinných, v době, kdy další Kazisvět, další Komanč, další Štětináč páchají zlo nepředstavitelných rozměrů?
Asi jste nepřežili srážku s realitou, ideály a vzory moje.
Jak zpíval v jedné písni Wabi Daněk – „… a ideály čas do hajzlu splách…“
.
