K.O. - brutálně...

Lehce erotické čtení...                                                                                                                                                       

První kolo...

Když k nám nastoupila, přišla mi jako další z řady hubených nevýrazných holek, kterých naší firmou prošla taková řádka, že jen zapamatovat si jejich křestní jména byl nadlidský výkon. Objevila se u nás někdy v půlce zimy, tlustý svetr milosrdně zakrýval kontury jejího hubeného tělíčka, vlasy z pod čepice připlácnuté k hlavě.

To zdánlivě nevýrazné stvoření, asi tak dvacet dva let mladé, bylo klasickým příkladem pořekadla o tiché vodě, co břehy mele.

Jo, a jmenovala se Tereza...

Druhé kolo...

Zimu vzal čert, a s ní i neforemný tlustý svetr. Jaro načechralo dříve připlácnuté vlasy a jako by odnikud vyčarovalo vůni mladého zdravého dívčího těla. První zaznamenal tu změnu kolega Jindra. Děvkař, co už byl sice těžce za zenitem, ale jako zdroj inspirace, a hlavně nevysychající studna tolik potřebných zkušeností, byl jako kamarád k nezaplacení.

Byl to on, kdo jednou ráno u kafe, s pohledem upřeným na, na můj (tehdejší...) vkus trochu hubenou, prdelku naší společné kolegyně Terezky, pronesl ta památná slova  - "...pánové, ta nám tady ještě nadělá brajgl..."

Třetí kolo...

Našla si ve firemních záznamech mojí adresu, a asi zaslechla, jak se s kolegy v kanceláři bavíme o tom, že moje žena odjíždí v pátek na celý víkend s dětmi k rodičům na chatu. Za dveřmi mého bytu, s prstem na zvonku, stála v sobotu v deset dopoledne.

Bílé mini šatičky z látky lesklé jako satén, blonďaté vlasy sčesané na jednu stranu do sexy vlny, hnědé oči, do kterých když jsem se s údivem špatně skrývaným podíval, věděl jsem, že kolega Jindra měl pravdu.

Nevěděl jsem, proč zrovna já, co na mě mohla vidět, ale byla jasná věc, že jestli bude mít někdo ze života brajgl, tak to budu já...

Čtvrté kolo...

Když jsme se dostali do fáze, kdy byla jediná otázka, a to KDE, navrhnul jsem (trapně) odchod do ložnice. Dozvěděl jsem se ale, že v ložnici v posteli je to prý nuda.

"... tady máme stolek, křesílka, sedačku, koberec, nebude to lepší tady...?"

Ježíši marijá...!?

Seděl jsem na zmiňované sedačce jako pitomej puberťák, a ona stála přede mnou. Lehce se pohupovala v bocích a přitom si po nich pomalu přejížděla rukama. Stáhla si tu lesklou látku minišatiček vpředu mezi stehna, a tam ji na nekonečných pár vteřin sevřela. Pod tenkou látkou se rýsoval její klín, a mně se zrychlil dech. Dlaně obou jejích rukou přejely po šatech dozadu na prdelku, ještě víc tak napnula tu látku v klíně uvězněnou, a mně došlo, že pod ní nevidím žádné kalhotky. Zvednul jsem ruce a položil jí je ze strany na stehna. Byla horká. Podíval jsem se jí nahoru do obličeje. Měla spodní ret skousnutý mezi zuby, a k pohupování boků přidala pomalé pokrčování v kolenou. Sunul jsem dlaně výš a výš...

Byla těsná, ale hluboká. Nenasytná a divoká. Fantazii měla takovou, že jsem si vedle ní (na ní, pod ní, za ní, před ní, v ní...) připadal jako totální sexuální ucho...

Páté kolo...

Leželi jsme vedle sebe na koberci, křesílka odsunutá stranou, malý stolek v pozici, ve které u nás doma nikdy nebyl. Pomalu ale jistě se mi vracel dech a tep do normálních hodnot. Mezi námi ležel na tom koberci popelník, kam jsme odklepávali cigarety, ona měla přes mé chlupaté nohy přehozené ty své hladké a dlouhé. Za celou tu dobu jsem si právě v tu chvíli vzpomněl na manželku, co by asi říkala, kdyby viděla ten popelník na koberci...

Popelník... (?)

Přemýšlel jsem nad tím, jak je to možný, že ta krásná mladá holka, o nějakých deset let mladší ne já, ze mě dokázala vymáčknout něco, co se ještě žádné dřív nepovedlo. Jasně že nejsem úplný střevo, devět slečen a žen před ní už se snažilo o totéž, ale já si musel přiznat, že je fakt, že když dva dělají totéž - není to totéž.

I když nejsou jen dva, ale je jich devět...

Když zamáčkla cigaretu do popelníku, nechala se slyšet, že by ještě chtěla kouřit... Tak trochu jsem se zděsil, nevěřil jsem totiž tomu, že by ze mě mohla ještě něco "vymáčknout", i kdyby se snažila sebevíc.

A ona se snažila, to se jí musí nechat...

 Snažila se chvíli, ale asi nebyla spokojená s výsledkem. Nadzvedla se na loktu, jazykem mi lehce přejela po místě mezi uchem a krkem (jak to sakra mohla vědět...?!) a zeptala se, jestli mám v lednici led. Když jsem jí ujistil, že se tam určitě pár kostek najde, nadzvedla se víc, s úsměvem mě trkla hrotem svého malého, ale úžasně pevného ňadra do tváře, a odešla do kuchyně.

Cinknutí porcelánové misky o desku kuchyňské linky, cvaknutí dveří od lednice, a zachrastění ledových kostek...

V životě bych nevěřil, co dokáže dívčí jazyk, který po sobě převaluje kostku ledu. A samozřejmě nejen tu kostku...

Odešla až navečer. Ležel jsem ještě asi hodinu na tom koberci, v šeru pokoje svítil jen konec cigarety, když jsem z ní potáhl. Ani ten cigaretový kouř nic nesvedl s vůní, co tam po ní zbyla.

Ležel jsem tam, jako boxer, co ho někdo pošle brutálně K.O. k zemi. Ležel jsem tam uzavřený v neproniknutelném oblaku z vůně jejího těla.

Bylo mi naprosto jasný, že jméno Tereza nikdy nezapomenu, i kdyby jí na její pozici u nás ve firmě vystřídalo sto dvacet dalších holek...

K.O. brutálně...

Seděl jsem na sedačce, a zpoza pootevřených dveří na balkon ke mně doléhal zvuk pomalu usínajícího, žárem léta rozpáleného velkoměsta. Manželka vyšla z koupelny, na sobě jen lehký župan, vlasy vyčesané nahoru a sepnuté skřipcem. Děti zůstaly ještě na pár dní u jejích rodičů.

Žena se zastavila s vyzývavým pohledem u dveří do ložnice. Zrychlil se mi tep, ale zavrtěl jsem hlavou a ukázal jsem jí rukou, aby šla ke mně.

"... v ložnici je nuda, tady máme stolek, křesílka, sedačku, koberec... A taky je to odtud blíž k lednici, nebude to lepší tady...?"

"...k lednici...?!"