Jsem Putinův poskok, rudý bolševický nok. A vím, kdo za to může…

Jsem toho ale více. Jsem zdánlivě celoživotní frustrát, člověk citově neukotvený, roztěkaný až zbrklý, schopný nevidět zřejmé a vidět neexistující. To je ale samozřejmě jen zdání, skutečnost je jiná, složitější…

.

Samozřejmě, za vším je Putin. To ale není tak jednoduchá odpověď, jak by se mohlo na první pohled zdát, musím to trochu rozpracovat. Musím svůj stav náležitě analyzovat, pokrýt děravá místa mé teorie, musím si fakta poskládat v časové posloupnosti, a hlavně je podrobit zdrcující rafinované metodě křížového posuzování.

Mimo vlastnosti v nadpisu uvedené jsem samozřejmě i spící agent KGB, pardon, FSB a GRU jsem chtěl samozřejmě napsat, a jako takový mám spoustu zkušeností s vedením spisů, se získáváním, úkolováním, vytěžováním a vedením chudáků, co ve styku se mnou netuší, že slouží pod dvojí vlajkou.

Pokud někdo nerozumí, přečte si laskavě nějaký ten špionážní román z dob studené války.

A teď už ona slíbená analýza.

Narodil jsem se roku 1968, jen necelé tři měsíce po soudružském přílivu bratrské pomoci, které se naší zemi dostalo od mého dnešního chlebodárce, Sovětského svazu a dalších jeho kamarádů. I když se to nemusí na první pohled zdát, už moje narození v inkriminovanou dobu bylo skvělou akcí vševědoucí sovětské tajné služby.

Byl jsem do naší země tím pádem nasazen a posléze i aktivován právě v onu inkriminovanou složitou dobu, kdy mohl být největší předpoklad, že ve zmatku té doby spíše uniknu pozornosti nějakých protisovětských živlů, kterých se ještě v těch prvních měsících po okupa… po pomoci, v naší zemi prohánělo dost a dost.

Po několika letech mého bydlení v konspiračním malém bytě , v domě v pražské Hornokrčské ulici, jsem byl z důvodu znásobení mých aktivit převelen do většího bytu na sídlišti v lokalitě Prosek. Můj patron nenechal nic náhodě, a tak se vedle našeho bytu utábořil v dalším konspiračním bytě i jistý pan Bureš (pozor, fakt se jmenoval Bureš!), který byl důstojníkem StB.

Tento operativec měl za úkol dohlížet na moje zrání, na to, aby se moji rodiče nedozvěděli, kdo se jim ve skutečnosti narodil. Nasazení do mé rodiny také nebylo nijak náhodné, bylo naopak výsledkem mravenčí práce státní bezpečnosti, této české dcerky KGB, která dlouho hledala rodiče, kteří byli svou vzájemnou konfigurací nejlépe vhodnými k tomu, aby pod svými křídly ukryli agenta spáče.

Ta konfigurace se vyznačovala tím, že můj otec, toliko dělník – kalič, každé ráno v tovární šatně pozdravil své kolegy zvoláním – smrt komunismu, což byl ten nejlepší krycí manévr, jakého se nevědomky dopouštěl. Moje máma naproti tomu dávala mně i bratrovi skoro denně školení o tom, že co doma slyšíme, to nikde neříkáme.

Prostě ideální prostředí po ukrytí mladého agenta.

Do školky jsem nechodil, bylo ze shora zařízeno, že moje máma po určitou dobu byla v domácnosti a později měla takové zaměstnání, kde si vše odbyla do nějakých devíti hodin ráno a pak se mohla věnovat mému rozvoji.

Z velících míst bylo rozhodnuto, že pobyt ve školce pro mě není žádoucí, ba že by mohl být doslova škodlivý mojí budoucí kariéře. Mohl jsem se tam nedej bože, připlést k nějakým obyčejným dětským činnostem, jako je hraní se stavebnicí, což nebylo nic pro mě. Já měl vybrány jiné hračky a jiné hry.

Už od nejútlejšího věku jsem si hrál s atrapami zbraní. Dodnes si pamatuju na svou první poloautomatickou pistoli typu Makarov, na bílé plastové kuličky, kterou se v rámci diverzní operativy dalo střílet i větrovými antiperlelmi. Také můj první samopal, typu Špagin, vyvedený celý v černé barvě, který po stisknutí spouště vydával rachotivý zvuk a dokonce z něho létaly jiskry, zůstal v mé paměti navždy.

Otec mě často brával do přírody v oblasti vojenského prostoru Brdy – jih, kde mně učil rozeznávat stopy zvěře a její následné stopování. Také do tajů rybařiny jsem byl od něho zasvěcený, dokonce mi v nějakých sotva devíti letech dal jednou do ruky můj první lovecký nůž z výrobního závodu Mikov a přikázal mi, abych jím zabil a vykuchal, na lískový prut chycenou, plotici. Tehdy jsem to bral jako príma zpestření dětství, dnes už ale vím, že mě můj otec nevědomky připravoval na práci agenta v terénu, případně na mou operativní skrytou činnost v mém možném budoucím nasazení v kapitalistické Kanadě, případně na Aljašce.

Asi proto mi kdysi říkal, že ruská tajga a aljašské pralesy nejsou tak úplně odlišná prostředí. I když mi jako můj výcvikový terén musela postačit říčka Kocába a přilehlé lesy, určitě mě to prostředí na roli rudého noka připravilo dokonale.

Pak přišla škola…

Nebyl jsem poslán na ledajakou školu, strana a vláda nenechala opět nic náhodě a tak jsem byl dislokován na Školu Lidových milicí v Českolipské ulici na Proseku. Dnes je tam výběrové gymnázium, ale za časů mých mladých let to bývalo ucelené školící středisko pro budoucí agenty – spáče. Ano, spát jsem se tam naučil i přes výklad školících důstojnic dobře, neb pro svou výšku jsem byl zásadně posazován do poslední řady, kde jsem se v strategickém pohupu na židli opíral hlavou o zeď a učil se vnímat i spát zároveň.

Ředitelkou té školy tehdy také nebyl jen tak někdo, byla jím soudružka ředitelka Makajevová, která měl za muže čistokrevného Rusa. Pamatuju si na ni jako na ženu, která uměla neskutečně poutavě (bez ironie!!!) vyučovat dějepis. Pamatuju si, jak jsem při jejích hodinách skutečně vnímal a výjimečně jsem si nechal tréning spaní až na chemii. Určitě i o na měla své jasné poslání, co se mojí výchovy a výcviku týkalo. Mám dojem, že jsem od ní kdysi slyšel i větu, které jsem tehdy nerozuměl, ovšem dnes mi dává naprostý smysl. Řekla tehdy něco v tom smyslu, že – „… ano, Lenin byl sice také Vladimír, jako ty, Kroupo (málem bych zapomněl zdůraznit tuto skutečnost mého vybraného křestního jména, jména pro časy minulé, i jak se dnes ukazuje, i pro tehdy časy budoucí…), ale jednou, vy se toho děti dožijete, bude slavný jiný Vladimír, a to teprve budou zlaté časy…“

Ve škole byla také spolužačka Káťa, Kaťěnka, Kaťuška. Moje první láska. Imponovalo mi na ní hlavně to, že si dopisovala s jednou holčičkou odněkud z Leningradu, jak si tehdy školní děti často s těmi ruskými dopisovaly. Káťa jí posílala v každém dopise alespoň jednu žvýkačku, protože děti v Rusku tento buržoazní přežitek neznaly a tak ta ruská kamarádka mojí Kaťušky chtěla to semeno ďáblovo poznat, aby ho pak mohla společně s dalšími dětmi v jejich balšoj škóle ponižujícím způsobem rozžvýkat a za hlasitého plivnutí posléze umístit někam do prachu u svých bot. No, bot, ty chtěla ta dívenka po Kátě taky, ale ty se do dopisu nevešly, tak asi musela žvýkat své vlastní…

Káťa stála i za tím, že jsem se jako první stal v naší třídě šátkovaným pionýrem. Chtěl jsem se před Káťou blýsknout a tak když jednou přišel na naši pionýrskou schůzku nějaký potentát přes rudé šátky a pokládal nám, dětem, otázky z politického života a hlavně týkající se úspěchů socialismu, jako i otázky blížícího se krachu na všech západních peněžních burzách, byl jsem mezi dětmi se svými odpověďmi nepřekonatelný.

Ve svém otci jsem totiž toho času nalezl skvělého výcvikového důstojníka, který mě v rámci potřeby, jak on říkal – poznat svého nepřítele, doma často školil, co to vlastně bolševici vyvádějí, v čem přesně lžou a v čem je proti nim západ napřed.

Mně pak před tím pánem, co byl skrze rudé šátky, stačilo všechno zopakovat, jen jsem jaksi prohodil strany té problematiky, takže v čem byli dobří odporní kapitalisté, to jsem zamlčel a převedl jsem jejich úspěchy pod vlajku socialistického bloku. Všechny bolševické lži jsem zase naopak navlékl do kapitalistického, žebrácky potrhaného žaketu, abych sledoval vytřeštěné oči pána přes šátky, který ke konci mého proslovu zavřel ústa a poprvé mrknul.

Pak na mě ukázal prstem a směrem k vedoucímu našeho pionýrského oddílu Práčata zvolal jasným hlasem – „… jak to, že tenhle chlapec ještě není ošátkován?!“

A za pár dní jsem byl…

Uběhla škola a byl tu učňák. Ani výběr tohoto mého dalšího kurzu nebyl náhodný. Dostal jsem se do učení u Národního podniku Praga, toho času sídlícího v ulici Fučíkova (bez prdele). Tento podnik byl známý jednak svými skvělými terénními nákladními vozy – vejtřaskami a dále pak pamětní deskou vyvedenou z bronzu, na které bylo celému světu dáváno na obdiv, že právě v tomto podniku v roce mého narození došlo devadesáti devíti (stý vůl už prý v ani tak velikém podniku nebyl k nalezení…) dělníky k sepsání srdceryvého dopisu, adresovaného sovětským hodnostářům, kde se prosilo o pomoc v boji s tehdejšími protisocialistickými živly, kterými se to u nás v tom čase jen hemžilo.

Vidíte, jak se rudá linie vine mým celým dosavadním životem…?

V učňáku jsem dostal svůj první operativní úkol, byl jsem, jak se hantýrkou mezi námi, agenty říká, „odpaněn“. Mým úkolem bylo, přestat se angažovat  a za žádnou cenu nevstupovat do oficiálních komunistických organizací, jako byl tehdejší SSM - Socialistický svaz mládeže, nebo SČSP – Svaz Československo-Sovětského přátelství. Tohoto úkolu jsem se zhostil se ctí a dokonce se mi na mou stranu podařilo zvyklat i spolužáky Kleňhu a Krejčíka, ti také nepodepsali a kteří byli tím pádem vlastně moji první rozpracovaní konfidenti, i když o tom neměli ani potuchy.

Tyto dva spolužáky jsem jakožto jejich řídící důstojník úkoloval a vedl po celou dobu učňovských let. Šlo to snadno, oba seděli v lavici přede mnou a tak jsem měl možnost vyškolit je v umění spícího agenta, spali jsem při výkladu všichni tři a s námi ještě jistý Zděnek Bártík, ten spal sám a dobrovolně, přesto že jsem ho do svých aktivit nezahrnoval, protože jsem v té době neměl povolení řídit samostatně více, než dva agenty.

Vojna, jo, tam se mi dařilo.

Po absolutoriu poddůstojnické školy ve slovenské Seredi jsem dostal svou první oficiální hodnost (svobodník), když tedy nepočítáme hodnost vojína. Neoficiálně mám samozřejmě hodnost už od narození, ale ta je tajná a já sám někdy zapomínám, jak veliké zvíře vlastně jsem.

Ani na vojně jsem se nezapojil z konspiračních důvodů do aktivit na poli SSM a SČSP. I tam jsem měl za úkol zůstat jakoby protirežimní živel, aby se mi lépe zpracovávali případní odpadlíci, které bylo nutno rozpracovat, vytěžit, abych je mohl posléze hodit do chřtánu VKR (vojenské kontrarozvědky). Sám jsem byl několikrát sám na VKR vyslýchán, aby se prohloubila moje legenda protistátního živla. Dlouho nebylo jasné, jaké důvody by měly k mému jakoby výslechu vést, nakonec si ale důstojníci kontrarozvědky poradili s brilantností sobě vlastní.

Přemluvili mou sestřenici, aby na svatební cestu odletěla na Kubu. Ten let měl mezipřistání v kanadském Montrealu, kde sestřenici i s jejím manželem vyvlekli agenti StB, převlečení za zavazadlové operátory černé barvy pleti (krém na boty vyřeší mnoho zdánlivých problémů…) ven z letadla do tranzitní haly, kde je nechali kanadským kapitalistům napospas. Potom StB rozšířila lež, že oba emigrovali a tím pádem měli důvod si mě předvolat k výslechu a několik hodin, po které jsem s nimi pil kafe, gruziňák a mastil karty rafinovaně před mými vojenskými kolegy předstírali, že mě dávají do těla.

Pak se jim ještě hodila do krámu obyčejná pohlednice od kamarádů z učňáku – asi vás nepřekvapí, že byla psaná rukou mnou kdysi řízeného agenta – spolupracovníka Krejčíka, kterou mi poslali z východoněmecké Rujany.

Důležité bylo, že ten pohled přišle na mou vojenskou adresu ze zahraničí, na takové detaily, že snad z východního bloku, nebyl tehdy čas. A znovu několik hodin kávy, gruzíňáku a karetního turnaje…

A po vojně přišel SAMET!!!

Konečně jsem se mohl zaobírat tím, co jsem se naučil nejlépe, totiž spaním. Přešel jsem z aktivní činnosti terénního operativce do hibernačního stavu, kde jsem směl pobývat až do nedávné doby.

Do doby, kdy opět přišel můj čas. Čas, kdy na pražském Hradě sedí jeden z mých přímých nadřízených, eso mezi agenty – spáči. Bylo vlastně velikým štěstím, že se na ten post dostal, po jistý čas ho ohrožoval jistý kandidát na prezidenta, jinako agent západních mocností s krycím jménem Karel, který uměl spát úplně nejvíc a úplně všude.

Naštěstí se tohoto rušivého elementa podařilo eliminovat prostou taktikou, mezi agenty známou od samého počátku bytí – obyčejnou lží, která, než mohla být vysvětlena a podána na pravou míru, bylo po všem.

Hradní agent, který má velice blízko k onomu Vladimírovi, o kterém nám ve škole s jasnozřivostí vyprávěla ředitelka Makajevová už před čtyřiceti roky. A nejen to, dokázal si do druhé nejvyšší role ve státě prosadit jiného agenta, s krycím jménem Bureš (to nemůže být náhoda, vzpomínáte si na mého úplně prvního řídícího důstojníka Bureše, z mého sousedství na Proseku…?). Nastalá situace zapříčinila aktivaci mojí osoby, a tak jsem opět ve službě, bdělý a připravený na vše.

Čekám už jen na krycí legendu a falešné doklady, abych se vydal na letiště Václava Havla, na let Air France. Zatím jen nemám tak úplně jasno, proč jsem z Moskvy od toho Vladimíra Velikého dostal šifrovanou zprávu, odvysílanou v podobě kratičkého, milisekundového zapípnutí v éteru. Podle té zprávy si mám do kufru přibalit reflexní vestu, jakou používají řidiči v případě nehody a hlavně prý mám na dobu pobytu v městě nad Seinou zapomenout vše, co mě soudružka ředitelka Makajevová učila nejen v dějepisu, ale hlavně v hodinách ruštiny.

No ale co, o rozkazech se nepřemýšlí, nehovoří, rozkazy se plní. Tak se tady mějte hezky, já, jeden z dlouhých prstů cara Putina, jedu do světa opět rozdmýchat nějakou tu neplechu. Novičok mám prý tentokrát nechat doma, na nějaké blbnutí tam prý nebude čas. Pyžamo s sebou, molotovovy koktejly dostanu až na místě.

Da svidanija, daragije taváryšči!

.