Jeden den v bance…

Když to začalo, tak jsem se schovala v šatně pana Owense. Byl slyšet křik, výstřely a řinčení skla. Najednou bylo chvíli ticho. A potom mě našli…

Byl to chlap, jako hora. Zaregistrovala jsem zlatou náušničku v jeho pravém uchu, takovou tu bundu, co nosí chuligáni a hlavně tu obrovskou černou díru na konci pistole, se kterou na mě mířil. Až když jsem ho později viděla ležet v krvi na podlaze haly, tak jsem si uvědomila, jak byl mladý a vlastně docela hezký.

Když mě vytáhl na chodbu, zjistila jsem, že nebyl sám. Bylo jich uvnitř banky snad deset, možná patnáct. Na chodbě jsem zahlédla klečet Andreu Ballay. Měla obličej od krve, ale jak se později ukázalo, nebyla její.

Ta krev patřila tomu člověku z ochranky, co ležel na zemi v hale. To jsem se ale dozvěděla také až později.Všichni ti muži v hale měli v rukách veliké, černé zbraně a nejděsivější na nich byl klid a rozvaha, se kterou všechno dělali. Ani nevím, jak mě to v tu chvíli napadlo, ale nějak jsem si uvědomila, že těmhle lidem nejde o peníze.

Bylo něco po půl jedenácté dopoledne. 3. října, roku 2006.

Celou dobu, co mě a kolegu Gordona vedli dolů do hlavního sejfu, jsem si lámala hlavu nad tím, o co jim jde...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jiný úhel pohledu…

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Čas: 11:26:45

Byli jsme rozdělení do třech čtyřčlenných týmů. Červený, Zelený a Zlatý. Já byl přidělený do Červeného a měli jsme vniknout dovnitř hlavním vchodem. „Zelení“ šli bočním a „Zlatí“ měli na starost zadní vchod.

Ukázalo se, že „tanga“ udělali první z mnoha chyb. Obsadili místnost s monitory bezpečnostních kamer vnitřního prostoru banky jen jedním mužem a hlavně si asi neuvědomili, že okno z té místnosti lze dobře „pokrýt“ z protější budovy a že takový odstřelovač, i když přes zatažené závěsy nevidí do místnosti, infradalekohled mu jasně poví, že v tak důležité místnosti někdo je.

A že by tam nebyl rukojmí, aby sledoval cvrkot uvnitř budovy i před ní – to bylo jasné jako den…

Nejdůležitější bylo načasování. Ve chvíli, kdy muže u monitorů složila kulka z odstřelovačské pušky, potkalo to samé dalšího z nich, který si myslel, že je za závěsem u balkonu nad zadním vchodem také neviditelný.

Na okamžik byli tanga uvnitř slepí a to nám stačilo.

Všechny tři týmy vnikly do budovy současně. Přišel čas, vydělat si na chléb náš vezdejší…

Náš Červený tým zakleknul na okamžik za sloupy, které podpíraly klenbu hlavní vstupní haly. První kontakt přišel zleva. „Dvojce“ zaklapal třikrát uzávěr jeho HKMP5SD5 a krom zvuku pádu těla a zarachocení tangem upuštěné zbraně, nebylo díky tlumiči nic slyšet…

Přesunuli jsme se na pravou stranu, já běžel dopředu, dvojka kryla prostor za sloupy, trojka schody do patra a čtyřka držela „ocas“. Kryli jsme postup jednoho našeho člověka, který běžel s námi, aby obsadil místnost s monitory, kde pomalu chladla mrtvola muže, kterého sejmul odstřelovač z protější budovy. Měli jsme tak najednou uvnitř „oči“ a mohli jsme se dát do díla. Od té chvíle jsme do sluchátek dostávali instrukce o tom, co se na monitorech a ve které části banky děje. Jen jsem vykoukl zpoza futer na chodbu před sebe a měl jsem také kontakt. Klap, klap, klap a bylo to…

Postupovali jsme chodbou směrem k postrannímu vchodu, kde svou práci odváděli „Zelení“. Postupně jsme čistili všechny místnosti. Vždycky dva zajišťovali chodbu – jeden směr postupu, druhý hlídal „ocas“. Další dva „makali“ uvnitř místností.

Otevřít, vyčistit, otevřít, vyčistit.

Před dalšími dveřmi jsme se prohodili s dvojicí, co jela v minulé místnosti „druhý takt“ a tak jsme postupovali dopředu. Šlo to jako po másle. Díky našim „očím“ u monitorů nás nepřekvapil ani boreček v kukani, ke které vedla postranní chodba, která se napojovala na tu naši. Asi si myslel, že když je za neprůstřelným sklem, že je v pohodě…

Nebyl, asi chlapec zapomněl, že to neprůstřelný sklo je jen ze strany haly, kudy ke kukani přistupovali zákazníci. My jsme ale šli z personální chodby a tak stačilo zmáčknout spoušť, uzávěr udělal zase třikrát klap a chlapec byl mezerou mezi otevřenými dveřmi z omylu vyvedený rovnou do pekla…

Přízemí budovy jsme měli vyčištěné za pár minutek. Kluci ze „Zlatého“ už byli vpředu v druhé části hlavní haly a našli tam mezi sloupy mladou ženu, kterou rychle odvedli do zajišťováku. Byla v šoku, od krve, ale ta nebyla její. Kousek od místa kde ji našli, leželo totiž tělo muže, zřejmě z ochranky banky. Ten už to měl ale za sebou. Od našeho muže u monitorů se velení dozvědělo, že část těch gaunerů bude v suterénu, kde je hlavní sejf. My, tj. „Červení“ a „Zelení“ jsme už mezi tím postupovali po schodištích do patra, každý tým po jednom. „Zlatí“ jistili přízemí a hlavně schody do suterénu. Čekali, až vyčistíme hořejšek. Tam jsme se setkali s jedním oříškem, a to byla místnost, co sloužila jako počítačový mozek banky. Bylo tam neuvěřitelných šest tangů. A tak tam před náma letěly dovnitř dva ohlušující a oslepující granáty a potom už si zase zacvakaly závěry a tlumiče utlumily to, díky čemu se těch šest chlápků stalo mrtvolami.

Jak se později ukázalo, tak těm chlápkům vlastně nešlo ani tak o peníze uložené v bance, jako spíš právě o přístup k elektronicky uloženým datům a k možnosti s nimi manipulovat.

Hořejšek budovy byl náš a my jsme zamířili do suterénu. Takhle to vypadá jako dlouhá štreka, ale vlastně to celé trvalo jen pár minut. V přízemní hale jsme se rozdělili a vnikli dolů po schodištích ze dvou možných směrů. Tam se ukázal další problém, v podobě „akvária“ z neprůstřelného skla, kde dřepěli tři tanga. Jenže jako jsme my nemohli skrze skla na ně, tak nemohli ani oni na nás. Dveře pokryli jednička s dvojkou od „Zlatých“ a po zajištění chodby jsem já a „Červená“ trojka naběhli do trezoru, jehož ohromná kulatá vrata, jako vystřižená z vědecko-fantastického filmu, byla otevřená dokořán.

Uvnitř byli dva rukojmí a jeden tango.

„Klap, klap, klap a bylo po všem…

Rukojmí byla mladá žena a mladší chlápek. Žena se jmenovala Simona Swan a chlápek Gordon Douglas. Jak se ukázalo, byli oba v pořádku. Asi je ráno nenapadlo, jak se tenhle jejich pracovní den v bance zkomplikuje. Když jsme je odváděli ven do zajišťovacího prostoru, tak se ta dívka dívala celou dobu, co jsme šli kolem, na mrtvolu jednoho z tangů. Byl to velikej chlápek, měl na sobě modrého „bombera“ a v uchu měl zlatou náušničku. Druhý ucho, stejně jako celá strana jeho ksichtu mu ale po nárazu tří kulek z HKMP5SD5 chyběla…

Bylo po všem, čas: 11:53:03, 3. října, 2006…

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

P.S. To jsem zvědavý, jestli a jak rychle si někdo ze čtenářů vzpomene, kde už o téhle „akci“ slyšel… :-))