Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co…

Můj problém byl v tom, že jsem potřeboval prachy. Kdo je taky nepotřebuje, že jo… Ne každý je ale takový mamlas, aby kvůli nim dělal takové věci…

Měl na sobě dlouhej plášť snad z velbloudí srsti, a do toho místa se hodil asi jako jeptiška do bordelu. Z nízký široký sklenky ucucával něco, co barvou a konzistencí připomínalo řídkej med, při čemž nikdy nezapomněl ostentativně nadzvednout malíček, když si sklenku přibližoval ke rtům.

Už jsme spolu kdysi měli nějaký to „obchodování“, a já o něm věděl, že i když vypadá jako fajnovka, je ve skutečnosti tvrdší než křemen. Čert ví, co všechno za svůj život potkal a řešil, pro mě bylo důležitý, že pracoval pro člověka, co neměl daleko do kapsy. Jeho „zaměstnavatel“ byl z těch, co vzešli z ulice někde ve středním Rusku, a při tom jeho stoupání ve vrchní patra bahna za ním sem tam zůstal někdo s rozpáraným břichem.

Takže žádná veliká prdel, ale vážná práce…

U nás se Trevor (já vím, divný jméno na Rusáka, ale tak se mu říkalo – co s tím nadělám…?) zabydlel samozřejmě částečně ve Varech, a částečně v Praze. Jeho dlouhý prstíky, na kterých nebylo vůbec nic zžeštilýho, prý dosáhly i do Rakous a do Německa. Povídali si vrabci na střeše, že když bude chtít, dostane pro toho, kdo si to zaplatí, dotaci z Unie na cokoliv si umane.

Když jsem se tak díval na jeho „zaměstnance“ ve velbloudím plášti, co právě seděl na barový stoličce v tom vinohradském zapadáku, říkal jsem si, že co do počtu rozpáraných břich na tom možná byli oba stejně.

Život není peříčko, a když se s jedním nemazlí, musí spolupracovat i s takovým ksindlem. Jeho nabídka vypadala zajímavě, i když v ní bylo na můj vkus trochu moc neznámých proměnných.

Chtěl po mně vlastně jenom to, co jsem už v životě dělal x – krát, a za míň, než mi nabízel on. Kdysi bylo slídění, vnikání do uzamčených budov, stahování dat z počítačů, kopírování souborů i focení všeho možného mým takřka denním chlebem. To jsem ale ještě pracoval pro tenhle zkurvenej a zkorumpovanej stát. Už je tomu pár let, co jsem přišel na to že je vlastně úplně jedno, na jaký straně barikády stojím, jestli tam, kde za mnou stojí zmanipulované zákony a odznak, nebo přesně na opačném pólu. Trvalo mi to dlouho, ale pochopil jsem, že rozdíly mezi těmahle dvěma světy jsou prakticky nulový, a že hranice mezi nima je jen o množství prachů, který se v tom či onom kšeftě točí. Dost často se plody mojí práce dostaly do rukou drbanů na druhý straně – a naopak – dost často drbani šli na ruku vlajce a lvíčkovi s meči na placce…

Ti „lvíčci“ mě už před časem poslali do „výslužby“, a já mohl být vlastně rád, že mě těma svýma špinavýma tlapama nezahrabali s dírou v hlavě někde na smetišti. Takže co se snad týká něčeho tak zbytečnýho a směšnýho, jako je svědomí, tak s tím jsem fakt problém neměl.

Stačilo se nepozorovaně dostat tam a ven - do jedný budovy stojící kdesi v nějakém prdelákově, o kterém jsem zatím prej nepotřeboval vědět víc, než že je to daleko od barů s kočkama, chromem a sklem. Tam bylo třeba najít místnost s počítačem, ve kterým mělo být něco, co velice zajímalo pána z Ruska, co platil pána ve velbloudím kabátu.

Prachy, který jsem za to měl vyinkasovat, by vyřešily většinu mých současných problémů, takže jsem se moc nerozpakoval, a kývnul jsem.

Člověk je vůl, i kdyby ho kojila bílá velryba…

Nastavil jsem na skřínce v nádražní úschovně číselný kód, kterej jsem dostal SMSkou před hodinou, spolu s údajem, kam ten kód patří zadat. Uvnitř byla menší sportovní taška, kterou jsem vytáhl ven a nasadil si její popruh na rameno. Do otvoru schránky jsem hodil minci, zavřel ji a roztočil kódový číselník.

V tašce byl ThinkPad s kabely na uložení elektronických dat. V další kapse tašky byl v obálce list průhlednýho papíru, na kterým byly dva křížky. Jeden silněji vyznačený než ten druhý. Dole,  až na samém okraji, byla poznačená nějaká zeměpisná délka a šířka a napsané měřítko – 1: 200 000. V další obálce byl svazek bankovek, kterej mně měl pomoci splnit to, k čemu jsem se zavázal. Zašel jsem do knihkupectví a koupil tam mapu naší republiky v popsaném měřítku. Doma jsem si v té mapě našel čtverec se zeměpisnými údaji z průklepáku, který jsem k mapě přiložil tak, aby se ten slaběji vyznačený křížek kryl přesně s oním místem z údajů na dolním okraji. Když jsem vycházel z toho, že horní okraj papírku koresponduje se severem na mapě, měl jsem před sebou i místo, kam pasoval ten druhý, silněji vyznačený křížek.

Byl to vážně konec světa, taková bradavice na prdeli naší země. Podle mapy tam nemělo být nic než lesy, ale co jsem mohl chtít od mapy s tak velikým měřítkem…

Vypadalo to jako špatnej vtip. Asi půl kilometru do kopce od jedné bohem zapomenuté okresky, blátem ve vyježděných kolejích snad od nějakého traktoru, nebo lesního mechanizmu, stála malá přízemní budova. Nad ní se tyčil stožár snad přenosového zařízení pro mobilní síť. Kolem dokola byl asi dva a půl metru vysoký plot z drátěného pletiva, na koruně s žiletkovým ostnatýtm drátem. Vůbec mi nešlo do hlavy, co může někoho, kdo jel v kšeftech za miliony, interesovat na takovém místě.

Brána byla osazená festovním řetězem se zámkem Yale. Na budově byly jedny dveře a jedno okno s uzavřenou okenicí. Pokud mi tma dovolila, nikde jsem neviděl ani náznak bezpečnostních kamer, nebo mikrovlnných čidel, to ale neznamenalo, že tam žádné nejsou. To se dalo zjistit jen jedním způsobem, jít tam…No, moc se toho při tom průzkumu zjistit nedalo…

Vrátil jsem se do civilizace, a hned druhý den jsem začal makat. Koupil jsem si v železářství několik  imbusových klíčů té nejmenší velikosti, jakou jsem sehnal. Doma jsem chvíli na imbusech pracoval a s pomocí pilníku, svěráku, kleští a pilky na železo jsem několika z nich dal tvar, jaký jsem potřeboval.

Ležel jsem v lese asi padesát metrů od drátěného plotu. Nikde ani živáčka, klid. Asi v půl druhé ráno jsem šel na věc. Do prostoru jsem se dostal přes bránu, žiletkový ostnáč na jejím vrcholu byl spíš pro smích než k překážení.

Zámek dveří odolával dvěma naproti sobě působícím imbusům asi deset minut. Pak jsme stál uvnitř krátké chodby. Ticho trvalo. Krátká chodba končila odemčenými dveřmi, za kterými stálo několik skříní, dva stoly a tři židle. Na jednom ze stolů stál počítač. Ten počítač byl zapnutej… Přes kabel jsem do ThinkPadu stáhnul soubory a bylo to. Vůbec jsem nechápal, proč to všechno bylo tak snadný, proč si na takovou „fušku“ nesjednali někoho ze svých lidí…?

Prostě jsem byl vůl jak lev…

Když jsem velbloudímu kabátu předával v baru na konci světa a Vinohrad ThinkPad, nezmiňoval jsem se o tom, co jsem viděl a co si o tom myslím. On se jen usmál, a řekl, že je čas na jeho část dohody. Přes stůl mi podal malou obálku, až mi bylo hloupý, že si vyměňujeme takový věci jen tak v baru u stolu…

V obálce nebyly peníze, jak jsem původně doufal, ale jedna jediná fotka. Na ní byl muž, kterého jsem dobře znal, budu mu říkat třeba „plukovník“.

Ten „plukovník“ byl kdysi mým přímým nadřízeným, dalo by se říct, že to byl on, komu jsem nosil to, co jsem kdysi, když jsem pod ním ve státních službách sloužil, při podobných záležitostech, jako byla ta s budovou ztracenou v lese, obstarával.

Velbloudí kabát se smál jako jelito, asi se opičil po mně, protože já se v tu chvíli určitě jako jelito tvářil.

„To nic, mladý muži, berte to tak, že jste se prostě trochu pocvičil. Tenhle pán…“ – ukázal prstem na fotku co ležela mezi námi na stole – „…se prostě s Trevorem vsadil. Respektive Trevor se vsadil s ním, že pro něho není problém zajistit si kohokoliv z jeho (zase ukazovák namířený na podobenku „plukovníka“) bývalého týmu, aby ze sebe za prachy klidně udělal vola. Trevor vyhrál, ale nic si z toho nedělejte, něco podobného jako vy, udělal každý z vašeho bývalého týmu „Skřivan“…“

Co dodat, jediný prachy, který jsem z toho měl, byly ty, co jsem našel ve skřínce na nádraží. Protože jsem byl v přípravách skromnej, zbylo mi něco přes dva tisíce korun.

Jak už jsem říkal, jsem vůl jak lev…

P.S. Jde o povídku a jakákoliv podobnost s žijícími osobami, nebo skutečnými událostmi, je čistě náhodná...

K článku můžete diskutovat ZDE