Jako moucha na zdi...

Jaký to asi je, zkusit si sondu do duše ženy? Do chlapa se strefím asi líp, ale žena? Žena je pro mě výzvou...

Bádání o tom, kdy vlastně k té změně došlo, jsem už dávno vzdala. Všechno co bylo dřív, se mi zdá být jasný jako facka a já se jen pořád do kolečka utěšuju tím, že za pár let to bude stejný i se záležitostma, se kterýma se peru dnes.

Je to zvláštní, nikdy jsme neměla ráda takové ty ufňukánky, co si na ně musíte dávat velikýho bacha, jinak vás stáhnou s sebou a už se v tom rácháte s nima.

Já si vystačím s depkou sama.

Jsem jako Bridget Jonesová, stačí mi sedmička vína a dokážu se vcucnout sama do sebe tak, že mám pocit vakuové vývěvy.

Nejvíc mě štve, že vím, že má máma pravdu. Svojí situaci s nálepkou ,,singelběhny" jsme si vypěstovala sama.

,,In vino veritas"... - něco na tom bude, protože já jsem po něm upřímná alespoň sama k sobě. Ani mámě, ale ani nikomu jinýmu bych se k tomu nikdy nepřiznala, ale dobře vím, že jsem měla z týhle díry vypadnout už dávno. Já vím, jsem tvrdohlavá jako mezek, ale kdyby mě alespoň máma tak nenutila k tomu, abych před ní a vlastně i před celým světem (hlavně nahlas) uznala, že má pravdu a jak jsem podělala  co se dalo... Čím víc na mě někdo tlačí, tím spíš se zabejčím a ... no jsem prostě mezek.

Nebýt toho tlaku, tak už bych vypadla dávno. Vlastně o tom v duchu často přemýšlím.

Jenže kam?!

Jasně, někam, kde bude na ulici k vidění alespoň deset párů chlapských nohou, jdoucích za sebou, mezi kterýma by nebylo to, co jsem měla pár čísel a při pár číslech v sobě...

Je mi ale jasný, že ať zmizím kamkoliv, před sebou neuteču. Svýho času jsem nadávala na to, že chlapi okolo mě jsou buď ženatí, svobodní hajzlíci, nebo mamánci. Těch posledně jmenovaných jakoby přibývalo. Někde jsem četla, že je to tím, že dneska už kluci nechodí na vojnu. Držej se mámě doma do poslední chvíle a neumí si ani sami uvařit čaj. O tom, že by se měli postavit na vlastní nohy, se jim zdá jen v těch nejhorších snech a to je pak těžký, když si holka usmyslí, že se o takový nohy třeba jako ,,opře". Co s takovým troubou? Je mu sice okolo třicítky, je svobodnej, ale pro život je absolutně nepoužitelnej.

A je jich jako vos.

Díky nechci!

No jo, ale proč je najednou tolik nás - ,,singleběhen"?

Před takovýma deseti lety to byla sranda. Starosti žádný, jiný holky se už tahaly s kočárkama a se svýma chlapama doma o prachy a já byla absolutně ,,free".

O kluky tehdy nebyla nouze, bylo pořád z čeho vybírat a hlavně se nikdo nesmál. Nikdo neprudil s tím, že bych byla ,,divná", když jsem píchala s jedním, na dovču jsem jezdila s druhým a nechávala se zvát na večeře od třetího.

Jenže to se všechno někde, nějak, cestou změnilo a já jsem si pomalu, ale jistě začala uvědomovat, že sranda skončila. Jenže nedokážu sama sebe přesvědčit, že už se musím asi chovat jinak. Že už mně bude málokdo žrát tu hru ,,na diblíka". Je mi doslova na blití, když si uvědomím, že jsem na nejlepší cestě k modelu obstarožní, sice rádoby udržovaný, ale pořád jen vyzobaný slunečnice.

Já vím, třiatřicet je ještě celkem pohoda, ale čím dýl se o něčem podobným přesvědčujete, o tom, že se vlastně nic neděje, o to větší pecka to je, když si uvědomíte, že se pletete. Těžko říct, jestli je potom lepší, když si ten čumáček vymácháte při tom poznání ve víně, nebo budete střízliví. Stejně i střízliví nakonec zjistíte, že se neschováte.  Je to fakt k posrání, když si uvědomíte, že půlka města ví, kdy ,,TO" máte dostat a nebo jak teplou vodu si nejraději napouštíte do vany...

A potom je tu závist.

Závist holek, co jsou už dávno vdaný vůči mně a moje vůči nim. Každá máme něco, co by ta druhá strašně chtěla mít taky, ale nevím jak těm maminám, ale mně je celkem jasný, že kdybych byla v jejich kůži, že by mně za chvíli hráblo. Neumím si vůbec představit ten hukot, mít doma nějaký uřvaný haranty a upocenýho chlapa. Místo toho, abych se rozhodovala, kam a kdy si zajdu, bych špekulovala, co uvařím v neděli k obědu, jestli jsem nezapomněla nakoupit jogurty pro robátka, nebo jestli ten můj poklad s koulema půjde v sobotu na fotbal.

A nebo jestli bude zalezlej v garáži a já u pračky, nebo u žehličky.

Ne, to přece nechci...!!!

Ano, to přece strašně chci...!!!

Někdy mám dojem, že jsem něco v životě nepostřehla, že mně něco, někdo někam schoval a já se málo snažím to najít. Přeci sakra, když si dokážou kočírovat život a manželství jiný holky, tak bych to svedla taky?!

Nebo ne???

Když tak přemýšlím, kolik má vlastně člověk opravdových přátel? Vždyť nemám nikoho, komu bych mohla říct naprosto všechno. No jasně, já vím - naprosto všechno stejně nikomu asi nikdo neříká, to by nebylo normální a každej je takovým svým ostrovem sám pro sebe a nepustí ven úplně nejniternější myšlenky.

Tak jako já teď.

Jaký to vlastně asi je, mít někoho, komu bych věřila? Úplně a naprosto. A jde to vůbec? Podle mě ne, vždyť kolik jsem jen měla na sobě a pod sebou chlápků, kteří byli zdánlivě doma v pohodě a přitom do toho sexu se mnou šli. A rádi.

Záměrně neříkám - do vztahu. Ani já, ani oni jsme si svýho času nepletli postelovou gymnastiku s romantikou. Snad jen jeden jednou se mně tak trochu dostal pod kůži, ale co z toho? Jen jsem poznala, jak jsem byla blbá a naivní.

Prostě husička z malého města.

Láhev je skoro prázdná a to jsme dvě. Vždycky, když si pustím k tělu takovouhle náladu si říkám, že je to můj osobní trest za to, co jsem sama sobě udělala. Navenek si hraju na frajerku, ale uvnitř mám asi strach.

Strach!

To je zvláštní, to je něco, co jsem taky dřív neměla. Do všeho jsem šla po hlavě a jako by mi chyběl pud sebezáchovy.

Jednou jsem to zkusila i s holkou.

Tenkrát mi bylo asi devatenáct a když vám řeknu, že to přišlo úplně přirozeně a bez nějakýho rozmýšlení, tak mně  nebudete věřit. Jmenovala se Martina a byla o čtyři roky starší než já. Nedá se říct, že by mě svedla, ale je fakt, že byla v tomhle směru zkušenější. Byla to čistá ,,Bi" a dokázala to hrát ,,na obě strany". Já o sobě zjistila, že jsem ale fakt jen na chlapy a že v tom nechci nic měnit. Ne že by to bylo zlý, bylo to neskutečně něžný, Martina prostě věděla, kde mají holky ty správný ,,knoflíky", ale ani v tomhle případě se tomu nedalo říkat ,,vztah". Prostě jen obyčejná, i když hodně mazlivá šoustačka. Skončilo to rychleji, než se to stačilo nějak odrazit na mojí pověsti - jednoho dne si Martinu odvezl zpátky do Hradce její bejvalej, od kterýho k nám do zapadákova přišla.

Naštěstí - říkám si. Ještě aby na mě prasklo tohle...

Když tak mám v ruce prázdnou skleničku, ,,házím" s ní a skrze ní na zeď prasátka. Leze po ní moucha a já, ať dělám co dělám, stejně tu potvoru nemůžu tím světelným odrazem dohonit. To je sranda, moucha utíká před světlem a já zase utíkám za ,,světlem".

Vlastně mezi námi není žádný rozdíl. Taky jsem tady všem na očích a neschovám se. Taky se snažím před něčím utéct a taky nemám jasno, kam poletím a za čím.

Jsem jako ta moucha na zdi...

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

P.S. - Tohle dílko jsem napsal a zaslal před nedávnem někam, čemu jsem krátkou chvíli tak trochu fandil a věřil. Pohledem zpět vzato jsem rád, že jsem TAM neuspěl a vybrána byla nějaká -,,Ukřižovaná" (nebo ,,Splácaná"? Teď nevím...).  A tak, protože tím byly podle pravidel ,,projektu" všechny právní vztahy a povinnosti ukončeny -,, 5. V případě, že nabyvatel rozhodne o nezařazení kapitoly do knihy vznikající v rámci Projektu, nevznikají žádné ze stran žádná další práva a povinnosti a právní vztahy stran jsou bez dalšího skončeny..." - tak jsem se rozhodl uvést tento text tady, na svém blogu. Proč by měl zůstat zapadlý tam, kde dosud zapadlý byl...?