Jak to vidí paní Dobiášová…?

Nevidí to moc dobře. To, co vidí, je vlastně dost smutný pohled, vidí parodii na něco, co se originálu ani trochu nepodobá. Prostě nevidí rovného chlapa…

.

Chlapi jsou vzácné zboží. Paní Dobiášová si často posteskne, že to už spíše člověk narazí na uplakánka, na ublíženého, který stále dokola jen pláče, že ho nikdo nemá rád, že si s ním nikdo nechce hrát.

Paní Dobiášová si myslí, že i když se chudinka ohání po všech okolo, že je hlavní problém v něm. Bohužel má odvahu jen na to, aby útočil na slabší, třeba na takové, které potkalo neštěstí jménem válka – se vším šíleným, co si pod slovem válka lze představit.

Těm náš uplakánek závidí pár korun pomoci, které se jim dostanou po strastiplné cestě ze své, válkou zmítané země, do země naší, zatím ještě pořád oproti jejich zemi, mlékem a strdím oplývající.

Dále nemůže přenést přes srdce, že tito utečenci svého času dokonce jezdili tramvají zadarmo, JEHO tramvají!

Chudinka ale kope i do jiných, i do paní Dobiášové. Tak trochu lže, kulantněji řečeno si přizpůsobuje skutečnost svému pohledu na svět.

Například o paní Dobiášové oklikou tvrdí, že mu snad něco závidí. Podle všeho asi vydanou knihu. A tak tvrdí, že třeba zrovna paní Dobiášová, která si také dovolila nabídnout světu ne jednu, ale hnedle dvě knihy, si o vydání těchto děl musela někde škemrat, prosit, dokonce prý k napsání svých knih potřebovala něčí pomoc.

A dokonce prý paní Dobiášová podepsala nějakou smlouvu s ďáblem, aby její knihy vyšly. To je paní Dobiášové divné, protože netušila, že nakladatelství Naše vojsko je ďáblem, ani netušila, že asi musela před lety spát v hibernaci, protože vůbec neví nic o tom, že by u onoho „ďábla“ nějak škemrala. Do teď měla za to, že sami lidé od ďábelského Našeho vojska její dílka objevili, a že to byli oni, kdo sami paní Dobiášové vydání knižní formy jedné detektivky a jedné knihy povídek nabídli…

A že to tehdy paní Dobiášovou z jejího nestálo ani korunu.

Ale pak si paní Dobiášová řekne, že se nebude zabývat každou blbostí, se kterou uplakánek vyleze na světlo boží, vždyť ho přeci zná, jako své pappenheimské.

Uplakánek se také diví, že když někdo haní slabé a chudé, třeba lidi z válkou zmítané země, že o něm někdo řekne, nebo jako paní Dobiášová napíše, že něčeho takového je schopen jen špína chlap, který si za takové názory a výkřiky nezaslouží nic jiného, než dílem pohrdání, a dílem zesměšnění.

Co jiného taky lze dělat s někým, kdo je slepý k lidskému utrpení nejhrubšího zrna? Paní Dobiášová je civilizovaný člověk, a tak ví, že pár facek za takové kecy dát uplakánkovi nemůže, ani nechce, přeci jen nejsme ve středověku.

Ale opovržení lze někomu druhému dát najevo i jinak, civilizovaně, třeba tak, že si z něj bude dělat legraci kdykoliv na něj narazí. To se většinou děje někde na návštěvě u někoho jiného, kam se uplakánek vydá, aniž by si uvědomil, že tam už není chráněn vlastní zdí nepovolené diskuse. To se pak může klidně stát, že mu někdo ukáže, když ne vztyčený prostředníček, tak mu dá najevo alespoň to, co si o jeho nápadech myslí.

A to pak uplakánek nese hodně nelibě. Jak narazí na kritiku svých názorů, už běží k vyšší instanci s pláčem a žalováním, jak jsou na něj všichni zlí, když si dovolují tvrdě nesouhlasit s jeho postoji.

Paní Dobiášová to vidí tak, že snaha o kultivaci mužnosti a rovných postojů u zaťatého ublíženého není možná. A čím více se ublížený kolem sebe ohání, tím více se toho na něj bude sypat. Ono totiž ublíženému uniká, že paní Dobiášová není jedna sama, že podobný názor jako ona, má mnoho dalších paní.

Nemají to lehké, ženské, ale vědí, proč stojí za tím, za čím stojí.

..