Jak to jen říct...?

Jedno pouto na světě je nejpevnější. Zní to jako klišé, ale je to tak. Bohužel to každý z nás naplno pochopí v momentě, kdy je přetržené…

Magdalena Kroupová. 25.8.1944 - 9.4.2010

Jen díky Tobě jsem tady. Od začátku jsi byla se mnou a já to od začátku považoval za samozřejmost. Je škoda, že chvíle, kdy jsme si byli nejbližší, si člověk nemůže pamatovat. Chvíle, kdy jsi mě držela v náručí, kdy jsi mě kojila a kdy jsi mě učila říkat první slova.

Když se tak probírám svou pamětí, tak jsou to jen nesouvislé střípky děje, které jakoby vlastně patřily někomu jinému. Vzpomínám si, jak jsi mě vezla na dětské sedačce kola, když jsme se jeli koupat k rybníku Strž, kousek od bývalé vily Karla Čapka. Vzpomínám si dokonce na to, jak jsem odpoledne spával v kočárku pod třešní a jednou začalo pršet. Ty jsi přišla a dala jsi přes kočárek „slídu“. Mně se to nelíbilo a řval jsem jako pominutý.

Možná tomu někdo neuvěří, ale opravdu si na to vzpomínám.

Také si vzpomínám, jak jsme spolu všichni jezdili nakupovat na Dobříš a Ty jsi nikdy nezapomněla koupit mně a bráchovi za korunu krabičku „Štěstíčka“, ve které vždycky byla nějaká drobnost. Něco, jako je v dnešních „Kinder“ vajíčkách. My s bráchou jsme vždycky zatím čekali usazení v cukrárně a baštili tu skvělou meruňkovou zmrzlinu.

Vzpomínám si na to, jaké jsi uměla péct fantastické buchty a koláče.

Uměla jsi toho spoustu, tak, jako asi každá máma.

Já vím, že těch posledních pár dní, co jsi musela dostávat injekce morfia, muselo být peklem. Když jsem Tě viděl naposledy, tak jsem Ti vyprávěl o tom, co je nového, ale nestihl jsem Ti říct, jak moc rád bych od Tebe zase slyšel vyprávět, co si myslíš a co by sis přála. Nestihl jsem Ti poděkovat za všechno, co jsi pro mě a pro nás všechny udělala. Netušil jsem, že už žádné „příště“ nebude.

Opustila jsi nás, ale já vím, že jsi pořád se mnou. Že se mnou budeš, ať se stane cokoliv. Jedinou útěchou mi je, že už Tě nic nebolí a také to, že vím, že jsi v dobré společnosti.

Už jsi se svým tátou – mým dědou. Jsi u stolu s naší Hankou a strejda Lála tam zpívá staré trampské písničky. Určitě zase falešně, jako vždycky, ale Tobě to nevadí, jako to nikdy nevadilo nikomu z nás. Snad je tam i strejda Mašát, strejda Jirka Běloch a u nohy Ti sedí vlčák Lord.

Jak to jen říct, mami?

Jednou jsem napsal básničku, o které jsi myslím, že to všechno poví za mě. Nikdy jsi ji nečetla, ale myslím, že teď o ní víš.

                                                     Ujištění

Možná že odejdu a bude se zdát, že je to navždy.

              Budu však jen v jiném čase, či jiný prostor brázdit.

                                         Budu za závojem tenkým jak mlhovina,

                                                   to že mě neuvidíš, to není, lásko Tvoje vina.

Nepřestávej věřit, však život svůj si naplno užij.

                Já jsem tady a Ty tam, však budeš - li mě potřebovat,

                                                                                zašeptej moje jméno.

                                                                                        Najdeš mě ve svém srdci...

Sbohem mámo a díky za všechno.

Vláďa