Jak mně ,,profesor" bolen daroval nebe a já jemu život....

Nedávno zde paní Tydlitátová napsala krásný článek věnovaný Ottu Pavlovi. Je to i můj oblíbený autor a stejně jako byl on rybář, jsem rybářem i já. On psal krásné příběhy, já se snažím psát alespoň čtení – schopné. Vím,že moje psaní nebude nikdy tomu Jeho umění sahat ani po kotníky, ale snad by na své ,,planetě řek“  měl radost, že se někde někdo snaží jít po Jeho cestě. Cesta je cílem a já si dovolím popsat  Vám z ní  jeden malý krůček. Je sobota navečer a já jsem se před chvílí vrátil z ryb. Byl jsem na své i Jeho milované Berounce a On tam asi byl se mnou. Poslal mně na prut Tři štiky a jednoho bolena. Jedna z těch  dravých štik byla z rodu velkých co dlouho terorizovala své okolí. Dnes udělala chybu a zaplatila za ní…. Těm ostatním dvěma  štikám a bolenovi jsem daroval život, ještě nepřišel jejich čas. Vzpomněl jsem si na jiného bolena a jiný boj v jiné řece. O něm bych Vám chtěl vyprávět…

Jak mně ,, profesor " Bolen daroval nebe a já jemu život.....

Léto bylo ještě mladé. Většina národa pěla chválu na osobní statečnost a oběť Mistra Jana Husa. Tento národní hrdina se jak jistě všichni víte odebral v plamenech do nebe zrovinka na počátku července a dal nám tak důvod oslavovat tento smutný počin a to státním svátkem - potažmo dny osvobozenými od pracovní činnosti. No a protože k nám ještě kdysi zabloudili i pánové Cyril a Metoděj v tomtéž čase, tak bývá volných dní zpravidla více.
Já si vybral ještě pár dní dovolené a tento krásný čas jsem trávil s rodinkou na Orlické přehradě. Jenže jak to bývá , tak představa mojí ženy o trávení několika dní u krásné přehrady se krapítek lišila od představy mojí..... A tak jsem si vzpomněl na film o rodině Homolkových a řekl jsem si ( hodně potichu) - ,, Jestli si ty ryby nevybojuju, tak jsem mrtvej muž !! ".
A tak jsem dosáhl úspěchu v té míře, že mě bylo ,, dovoleno" zabývat se tím ,, nesmyslným mrskáním vody " alespoň pár hodin po ránu než se rodinka probudila a pak zase dalších pár hodin když slunce pomalu dokončovalo svou denní pouť. Žena si byla jistá vítězstvím, ale vy i já víme, co ona netuší. Že právě to je ten časový úsek, o který nám vláčkařům jde. Quo Bono Veritas….

Jak jsem tak jednou ráno vstával, (venku ještě tma) tak se moje ženuška jen převalila v posteli na druhý bok a tak abych to nepřeslechl pronesla - ,, jsi magor !! ". Ale pozor vážení! Neodsuzujte poznámky mojí ženy ! Budou mít totiž v mém příběhu stěžejní a pozitivní roli !!
To jsem ale v tu chvíli ještě nemohl vědět a pospíchal jsem k vodě. Asi většina z vás tuší co na mně čekalo.

Jen rána u vody mohou mít takové neopakovatelné kouzlo jakého jsem byl svědkem i já. Tma se stále nechtěla vzdát své vlády nad světem, ale každou vteřinou bylo jasné, že pomalu svůj boj nad stále se rozjasňujícím východním obzorem prohrává. Teplejší voda nežli vzduch rozprostírala těsně nad svou hladinu lehounké závoje z mlhoviny a ty se v mírném větříku otáčely jako by jimi proplouvali neviditelní páni rybáři. Ti páni rybáři, kteří kdysi byli tím, čím jsme my, ale nyní jsou už tím a tam co i my všichni jednou budeme.....
Pak porušil posvátný klid živý kolega rybář co opravdu plul po hladině ve své pramici. Nikam nespěchal a jeho vesla vířila vodu přesně jen natolik, aby se pohnul kupředu. Kupředu až tam, kde na něho čeká jeho dnešní sen při jehož snění mu snad Bůh zapomene odečítat jemu vyměřený čas.
Od břehu, ze stínů kde stála ukrytá mezi stvoly vodních trav, vznesla se volavka a jako tichý přízrak z časů dávno minulých se kolébavým letem přenesla přes zátoku aby zmizela kdesi za oponou mlžného oparu. Blížil se ten zvláštní okamžik. Ta chvíle, kdy se slunce s konečnou platností vyhoupne nad obzor a nočním dravcům svými paprsky dá na vědomí, že jejich nadvláda končí…
Tak honem, ať ještě utrhnu každou vteřinu toho času mezi ,, psem a vlkem" .
Gumovým riperem protahuji mělčiny v zátoce a doufám, že zastihnu ještě nějakého toho zpozdilého ,, rytíře hlubin " - candáta. Jenže jak jsem vyrozuměl od domorodců, je v přehradě podstav vody a dravci se v posledních dnech přestali o nástrahy zajímat. Asi na tom něco bude, už jsem lovil tři večery a zrovna ,, točím" druhé ráno a výsledek - dva candátci tak asi kolem 30cm. Jinak ani šupinku. Tak jsem si řekl, že se alespoň podívám dále podél břehů a i když slunce už je nad obzorem a s candáty už asi počítat nemohu, podívám se co se skrývá za dalším (a dalším) ohybem.
A pak jsem to uviděl. Zátoka snů !!! Dno se v jejím ústí ztrácelo kdesi v nesmírné černi hlubiny a jen pozvolna se zvedalo vzhůru k hladině směrem ke špici zátoky. Tam nechyběly na mělčině prastaré pařezy, které bylo díky nízkému stavu vody pod hladinou vidět. A tam všude se voda jen vařila drobným potěrem a malými rybkami všeho druhu, které už netrpělivě očekávali hřejivé sluneční paprsky. Asi byly ještě hrůzou bez sebe z řádění nočních predátorů, kteří jistě svědomitě decimovali jejich hejna. Ale co se to pod hladinou pohybuje za stíny ? To není žádný potěr, každý z těch stínů má nejméně 70 centimetrů a je jich alespoň šest nebo sedm ! V pravidelných kruzích se pohybovali těsně pod hladinou u hranice břehu s vodou a jejich úmysly byly víc než jasné! Boleni !!!! Ale jací !!! To byli ti pověstní profesoři, stokrát zatracovaní, tisícekrát omodlení. Ti co z hloubi svého domácího prostředí zhluboka kašlou na výmysly nás rybářů, na naše sny a marné touhy zahrát si s nimi hru na přetahovanou.Tak to bude oříšek, to mě bylo hned jasné. Koukám co mně oči stačí jak veliké jsou rybičky namačkané u břehu, jakého jsou druhu a tím pádem jaký barevný vzor se jim bude nejvíce podobat. Je to ,, všehochuť" ouklejky, hrouzci, okounci - zkrátka rybí Babylon. Tím lépe říkám si, mám alespoň větší možnost výběru nástrah podle jejich akce a nejsem tak těsně limitován barvou.
Jenže i když jsem se choval jako indián na válečné stezce, z pobřežního křoví vyčuhoval jen můj prut a moje pohyby byly pomalé a bezhlučné - profesoři na mě kašlali dál. S hlasitým šploucháním a útoky hodnými žraloka bílého dál ,, bušili " do rybek, ale moje nástrahy totálně ignorovali. Úplně jsem zapomněl na to kolik je hodin a když jsem mrknul na hodinky, zděsil jsem se. Manželka chce dnes jet na výlet na zámek Orlík, snídaně už je asi v našem ubytovacím středisku v plném proudu a já jsem minimálně 2 km od jídelny - ale po proudu. Tak jsem se psychicky totálně zdeptán vydal na zpáteční cestu a přesně jsem věděl, jak bylo sedlákům po bitvě u Chlumce... Žena byla (jak jinak) bojovně naladěná a když jsem se jí snažil (já bloud) vysvětlit, co že mně to potkalo za citovou újmu od boleních profesorů, jen jsem si vysloužil jedovatou poznámku - ,, Bůh ví, kam jsi to házel. Chytil jsi prdlajs, to to můžeš rovnou nahazovat tady pod okny na zem a výsledek je stejnej."
A mě najednou všecko docvaklo a já už věděl, jak zítra ráno budu pokoušet štěstí u ,, profesorů". Dal jsem ženušce pusu za skvělou inspiraci ( pronesla - ,, už jsi definitivní blázen“) a celý den jsem byl za toho nejlepšího taťku a manžela.

No a druhý den jsem ani nevnímal krásy probouzejícího se rána a volavka mě mohla vidět jak sprintuji do ,, své" zátoky. Moje strategie byla prostá. Vždyť už je dávno obecně známo, že boleni rádi a s větší důvěrou útočí na kořist která míří od břehu na volnou vodu, jenže mě se to až do poznámky mojí ženy o ,, lovu" na suchu" nevybavilo. Zátoka byla tichá, jen občasné šplouchnutí dokazovalo, že alespoň někteří aktéři jsou na svých místech. Položil jsem malého 5-ti centimetrového ,, Popíka " v barvě bílé rybky na břeh asi deset metrů od ,, špičky " zátoky a asi 50 cm od okraje vody. Vlasec - ,, osmnáctku " jsem opatrně zatížil malým oblým kamínkem a odklopil jsem řadič navijáku. S prutem zdviženým kolmo k nebi jsem se dal do obcházení zbývajícího úseku špičky zátoky a mířil jsem vlastně k jejímu ,, protějšímu " břehu.Protože jsem dost vysoký a ruce jsem držel co nejvíce nad hlavou, dařilo se mně pokládat vlasec na vodu napříč špičkou zátoky. Došel jsem až ke křoví které jsem si vyhlédl a opatrně abych z pod kamínku neuvolnil vlasec jsem tento srovnal jak jen to šlo na hladině. Malý woblerek - ,, Popík " ležel přímo naproti mě přes zátoku a na břehu. Na suché zemi - jak si z mně dělala legraci moje žena. A tak jsem splnil její přání a měl jsem nahozeno na ,, zemi " i když pravda ne přímo pod okny pokoje kde ještě v tu nekřesťanskou dobu určitě spala....

No a pak mě čekalo už jen čekání na svítání a vytoužený příjezd ( snad) boleního profesorského sboru. Jen jsem se modlil, aby hrázný nezačal nějak hýbat s hladinou , což by mohlo vyvolat pohyb jinak klidné hladiny v zátoce.To by asi vedlo k uvolnění mého ,, nastraženého" woblerka a celá moje snaha by přišla vniveč.Naštěstí se nic takového nestalo a s prvními slunečními paprsky jsem byl svědkem toho, jak se opakuje včerejší scénář. Moje přítomnost a podivné chování na břehu mělo za následek , že ostatní noční dravci - candáti a sumci zmizeli beze stopy aniž bych si všiml jejich přítomnosti a tak drobné rybky byly v klidu a nic nebránilo bolenímu rodeu.
A pak to začalo ! Skrčený v křoví, prut v ruce postavený kolmo k nebi jsem uviděl první ,, výbuch " vody ve které poletovali drobné rybky. Za pár vteřin další o pár metrů dál, ale ještě stále to nebylo dost blízko místa kde se v ranních paprscích na první pohled zcela nesmyslně na břehu vyhříval můj ,, Popík ". A najednou to bylo tady - závar jen kousíček od osy mého ,, směru ". Okamžitě jsem zatočil kličkou navijáku a už jsem viděl, jak se můj ,, Popík " vydal na krátkou cestičku k vodní hladině. A už je ve vodě a já točím kličkou. Špičku prutu nakláním ze strany do strany jako metronom a ten balzový krasavec vypadá přesně jako zmatená rybka, co se chce co nejrychleji dostat z nebezpečné mělčiny někam kde nepůjde o život.... Tlačí před sebou malou vlnku, řeže hladinu jako nůž a tvoří předpisovou ,, stopu " z bublinek co jako by chtěla žalovat - ,, tudy plula pane profesore, tudy ! " Modlím se ke všem svatým aby můj pokus vyšel, vím že mám jen jeden. Repríza nepřichází minimálně dnes v úvahu. A najednou - bum .... Rána do prutu, že mě málem vypadl z ruky . Ještě že jsem si dobře sešteloval bojovou brzdu na svém ,, Šimánku ". Už na nic nečekám, zvedám se z podřepu a mířím pomalu k vodě. Celou dobu se snažím udržovat napnutý vlasec , což nedá moc práce. Zaseklá ryba dělá totéž i za mě.
Byl to krásný boj. Bolen se pral jako chlap a ani jednou nezamířil k pařezům na mělčině kde by jistě kdyby chtěl celé divadlo lehce ukončil. A tak se stalo, že jsem nad ním vyhrál. Dovedl jsem si ho nad podběrák a složil jsem ,, profesůru ". Nebyl to pravda ten největší ze ,, sboru " , měřil ,, jen " 76 cm ( byli tam větší - nelžu ! ) ale pro mě to bude do smrti ,, pan profesor " . Přemohl jsem ho jen a jen díky ženské lsti, která vyklouzla mimoděk z úst mé ženy - ,, to můžeš rovnou nahazovat na zemi "
Za ten zážitek co mě bolen - bojovník dopřál jsem zas na oplátku já dopřál jemu svobodu a život. A tak tam snad plave dál. Ale pozor - už je zase o něco chytřejší !!!
No a moje žena ? Po mém návratu ten den zas jen prohodila - ,, No jo, ještě že nejsme z těch tvých úlovků živý, to by jsme do týdne umřeli hlady ". A já se jen v duchu smál pod fousy, kdepak na mě ženuško dnes s výčitkami ! Já měl dnes v rukou Krále, daroval jsem mu život a proto se cítím jako Bůh....