Jak jsme sežrali estébákovi játra…

Tedy ne že by to byla jeho vlastní játra, byla vepřová, ale to se vlastně nevylučuje, že ano…?              

Už je to dávno. Mně bylo asi tak jedenáct let, a jednou takhle v soboru ráno jsem na svém místě u stolu našel od mámy, která musela na dopoledne do práce, vzkaz, že mám skočit do řeznictví, a koupit kilo mletého masa, páč chtěla máma v neděli dělat karbanátky. U lístečku ležela dvacka se Žižkou, a desetikoruna s dvěma dívkami.

Něco po deváté jsem tedy šel. Tehdy bylo v obchodech v sobotu otevřeno jen dopoledne. Vystál jsem si frontu na ten kus mletého masa, kterého kilo stálo tehdy, jestli si to pamatuju správně, něco okolo dvaceti čtyř korun. Přede mnou stála jistá paní Burešová, manželka postrachu naší ulice. Pan Bureš byl totiž eStBákem. Vědělo se to o něm, neb byl vůl. Jeho paní byla akčně činná v uličním výboru, peskovala občany skrzevá nevyvěšené praporky na svátek Prvního Máje, a vůbec i ona byla potvora nevídaná.

A právě tahle matrona stála v řeznictví přede mnou. Ač už byla evidentně obsloužena, stále okupovala prostor u pokladny, cosi si důvěrně důvěrnicky špitala s paní statnou řeznicí do ouška. Já jsem zaplatil nějakých těch dvacet čtyři korun za kilo mletého, a protože jsem si uklízel zbylé drobné, nedíval jsem se nahoru na pult. Když jsem se tam konečně mrknul, ležel tam krásně zabalený balíček s masem, já ho vzal do rukou, a pro pořádek jsem se zeptal, jestli je to ono moje mleté.

„Neotravuj, kluku“, obořila se na mě kyrysnice za pokladnou, a dál nastavovala svůj ovar k tlamě paní Burešové, zřejmě se zrovna dozvěděla něco, za co paní Burešové přistane příště v síťovce nějaký ten kus podpultového masa.

A jsme u toho…

Dnešní mladí lidé si už asi ani neumí představit, že tehdy se v naší zemi chovala prasata bez jater, bez ledvin, krávy neměly ten báječný kus masa ve svých hřbetech, co mu říkáme svíčková, a když už se náhodou nějaké zvíře s těmito sprostými orgány narodilo, vždy byl pověřen nějaký známý, soudruh, zelinář, taxikář, prostě někdo zodpovědný, kdo věděl, jak s takovým neřádstvem zatočit.

Nám, plebsu, bylo totiž zakázáno se k takovým dobrotám byť jen přiblížit, a aby nás před nimi řezníci chránili, schovávali je výlučně pod pulty svých království.

Ale zpět do proseckého řeznictví…

Byl jsem slušný malý chlapec, neotravoval jsem a do své síťovky jsem vložil onen balík, o kterém jsem si myslel, že je kilem mletého. Protože jsem byl malý a hloupý, nepoznal jsem podle váhy, že „něco“ nesedí…

Když jsem přišel domů, fláknul jsem s flákotou do lednice, a šel si hrát s modelínou. Pak přišla domů máma.

„Co to je???!!!“ ozval se její výkřik z kuchyně.

Ona, zjevně z šoku, že vidí právě onen zapovězený orgán, a to ještě v množství větším než malém, koukala na to jako na zjevení. V rozbaleném balíku byl takový kusanec vepřových jater, že by za něj byl i brontosaurus vděčný. Když to máma hodila na váhu, bylo toho přesně dvě a půl kila…

Co dělat? V řeznictví už měli zavřeno, vrátit se to nedalo, a po té, co jsem byl podrobený křížovému výslechu, a vyšlo najevo, komu že ta játra nejspíše měla zavonět na talíři, ani se TO vracet nechtělo…

Naši byli ten den navýsost veselí, když si představili kyselé ksichty paní soudružky Burešové, když ona doma to maso rozbalila, a soudruha příslušníka Bureše, který musel v neděli místo jatýrek žvejkat sekanou, nebo karbanátky

A tak jsme měli játrový mejdan. Máma je udělala restovaná s opečenými brambory a tatarskou omáčkou, osmažená jako řízek, s omáčkou a rýží, a co zbylo, to upekla v troubě, rozemlela a udělala z toho báječnou domácí paštiku. Padla i žertovná otázka, jestli by nebylo vhodné soudruhy Bureše pozvat na oběd. Strach a jistá dávka zlomyslnosti, co si budeme nalhávat, tento návrh smetly ze stolu.

Krást se nemá, ale když jsem podle slov paní soudružky řeznice neměl otravovat, tak jsem byl odsouzený k tomu, poznat, co jedí soudruzi.

Táta se pak vždycky, když potkal na ulici Bureše, musel přemáhat, aby se ho nezeptal, jaký byly karboše…

A pak že za socíku nebylo i veselo…