Jak jsem si šel koupit sedací soupravu…

Asi to ledaskdo z Vás zná, doma doslouží nějaký ten kus nábytku a je třeba si pořídit nový. Povím Vám, jak se mi plnil sen, až do slastného probuzení…

.

Což o to, sedačka to byla pěkná, k ní dvě křesla, pohodlná tak, že člověk spal, už když se na ně jen podíval. Kývli jsme s manželkou na sebe a bylo rozhodnuto.

Paní prodavačka u pokladny byla docela milá, tedy alespoň až do té osudné chvíle, kdy zadala do počítače kód naší vysněné sedačky…

„Tak to se moc omlouvám, ale dnes to nepůjde, dnes vám ji už neprodám.“ Povídá paní s profesionálním výrazem účasti. Nechápal jsem v čem je problém a položil jsem v tu chvíli asi tu nejnemožnější otázku, jakou jsem mohl – „Proč?!“

„No, protože venku přeci prší, to dá rozum“ jala se mi paní prodavačka vysvětlit s výrazem „Ty ty ty“ ve tváři, že jsem buď málo informovaný, nebo oupelně blbý.

„Já vám ale opravdu nerozumím, proč mi nechcete tu sedačku prodat, když venku leje?“, zkouším být trapně logický.

„Nejde o to, jestli chci, nebo nechci, jde o to, že ji nebudete moci dnes díky tomu dešti zaplatit a jak asi sám uznáte, bez zaplacení vám ji vydat nemůžu. Jde o to, že by vám cestou určitě zmokla, takže jak říkám - bohužel, dnes už to nepůjde, pršet má podle euroradaru až do zítřejšího rána."

"Éééé?!" já vím, neznělo to chytře, ale já jsem se fakt cítil, že jsem se asi ocitl zčistajasna v blázinci...

Škoda, že vedle paní u kasy neviselo na zdi zrcadlo, kdyby ano, mohl bych se podívat na svůj obraz v něm, abych viděl, jak vypadá kretén ve své nejslabší duševní chvilce.

„Podívejte se, pane, já se moc omlouvám, ale jak asi můžete vidět, nemám tu jen vás. Vy děláte, jako byste nikdy neslyšel o tom nařízení Evropské unie, které jasně říká, co říká – NAŘIZUJE, že v případě nepřízně počasí, nesmí prodávající zákazníkovi prodat žádný produkt, který by mohl vinou povětrnostních vlivů dojít k úhoně. A jak asi opět sám uznáte, takový prudký liják by asi nové sedací soupravě zrovna neposloužil…

"Ježíši, to nemůžete přivřít oči a dělat, že ještě neprší, vždyť začalo sotva před několika minutami..." říkám si, že je prodavačka asi cvok a zkouším to s ní zatím po dobrém.

"Pane, podívejte se, i kdybych chtěla, systém mě nepustí, nebudu to moci namarkovat, systém ví, že venku prší a tak se není o čem bavit. SYSTÉM TO VÍ...!“ pozvedla výstražně prst směrem k nebi, jako kat Islámského státu, co ukazuje, kolik že je bohů nad ním, a zatvářila se při tom gestu stejně, jako Džihádista John, když mu přivedli pod nůž nového adepta dekapitace. 

„Tak dost! Doprdele, co mi to tady plácáte za nesmysly?! Co že to Evropská unie nakázala? Co je prokrista pána komu do toho, co se svým koupeným zbožím udělám? I kdybych ho tady hned za pokladnou rozřezal, tak je to přeci jen a jen moje věc…“

„A to se právě mýlíte, vážený zákazníku, není to jen vaše věc. EU se takovými nařízeními stará o zamezení ničení a plýtvání hodnotami. A poprosila bych vás, abyste napříště lépe volil výrazy, intonaci i sílu hlasu, dovolím si vás upozornit, že váš nákup je monitorován (ukázala na jednu ze všudypřítomných kamer nad její hlavou, jejíž černé oko s červeně blikající diodou skenovalo můj zevnějšek i vnitřek)  a to nejen zvukovou stopou, ale i jak obrazem, tak i senzorem, který monitoruje váš krevní tlak a teplotu. Takže každé vaše sprosté slovo, útočný postoj, nebo neuctivá grimasa, je on-line pod dohledem systému Evropské unie pro potírání nemravnosti a neúcty k autoritám…“

„A vy jste jako autorita, jo?!“ zmůžu se v tu chvíli už jen na sípot.

„Samozřejmě, já jsem podle nových nařízení EU úřední osoba, se kterou jste vy skrze svou žádost o koupi produktu v pracovně-právním vztahu.“

„Ale já přeci nic nežádám, já chci doprdele jen koupit novou sedačku!!!“

Červená dioda ostře zablikala kadencí palby samopalu UZI a černé oko zvýšilo intenzitu své vševidoucí a všezničující síly směrem do mého nitra....

„Co že chceš?“ ozval se vedle mě hlas mojí ženy. Mojí milované, skutečné, živé ženy…

Udiveně jsem se rozhlédl po ložnici a podle výrazu ve tváři mojí nic nechápající ženy, jsem pochopil, že jsem poslední větu asi nahlas křičel ze snu. Ze strašného, evropsko-unijní blbostí nabitého snu.

Když jsem pak ženě svůj sen vyprávěl, tak se smála a říkala mně - "Neboj, až takoví blbci snad nejsou ani u nás, ani v EU."

Žena šla do kuchyně a pustila rádio. Zrovna tam říkali něco o kráse nového zákona týkajícího se zákazu kouření všude možně i nemožně, něco o tom, jak jsme se konečně zařadili po bok ostatních vyspělých států EU. Jako rána z milosti z rádia zaznělo vysvětlení, že se v tom novém úplně nejlepším zákoně nachází ještě nařízení, že hostinští nejen že nesmějí ve svém vlastním podniku umožnit hostům kouření, nejen že nebudou smět nalít podnapilému klientovi svého zařízení už ani sklenici vody, ale ještě ho navíc budou povinni vykázat pryč. Což je zvláštní, protože pokud někdo chodí do hospody proto, aby zůstal střízlivý, něco je divné...

Tím vznikne kuriózní situace, protože hostinští, kteří se budou striktně držet litery zákona, budou asi průkopníci nového směru regulace hnusných kapitalistů, neboť se budou sami a povinně zbavovat po cca třech pivech každého svého zákazníka, což musí logicky vyústit v bankrot celého restauračního zařízení. To však samosebou povede k větší střízlivosti národa, otázka však je, zda potom v takovém nebezpečně bdělém stavu lid nepovstane a nedá těm unijním i našim vlastním marxistickým myslitelům po hubě. Když to všechno z rádia  žena uslyšela, zamyslela se a řekla -"... no, ačkoliv..."

Tedy řeknu vám, já snad budu mít dnes večer strach jít spát…

.